Utoya (Norsko) - Byl to nejhorší masakr, jaký kdy způsobil šílený střelec. Po pátečním řádění masového vraha Anderse Behringa Breivika zůstalo na norském ostrově Utoya nejméně 85 mrtvých.
Bilance ale mohla být ještě mnohem horší. Nebýt duchapřítomnosti lidí z pevniny, kteří riskovali životy, aby pomohli druhým.
Jejich příběhy znějí podobně: slyšeli o vraždění na ostrově, bez dlouhého rozmýšlení nasedli do člunů a vypluli směrem k Ostrovu smrti.
Střelba přitom doléhala až k nim, na 600 metrů vzdálený břeh jezera Tyrifjord.
Z vody pak po desítkách lovili vyděšené teenagery, kteří v ní sváděli boj o život.
Z odvážných turistů se rázem stali hrdinové. Stejně jako zachráněným dětem, ani převozníkům mezi životem a smrtí už ale prožité trauma z paměti nikdo nevymaže.
Obličeje, které se nezapomínají
"Pamatuje si obličeje všech těch mladých, které tam musel nechat," svěřila se agentuře Reuters Wenche Loeviková. Mluvila o svém muži Ottovi.
Otto Loevik zachránil u břehů ostrova Utoya 40, možná 50 teenagerů. Jezdil pro ně člunem, vozil je na pevninu do kempu Utvika, těm, co se do lodi nevešli, házel záchranné vesty. Několikrát se k ostrovu vrátil, i když po něm Breivik střílel.
Mezi živými dětmi viděl plavat mrtvá těla, vzpomíná jeho manželka.
"Řekl mi: Musel jsem se rozhodovat, koho do lodi vezmu a koho tam nechám," líčí Wenche Ottův nejhorší zážitek. On sám o pátečním pozdním odpoledni mluvit odmítá.
Wenche Loeviková se, spolu s desítkami dalších, v kempu Utvika starala o ty, kteří šílenému střelci unikli a kteří se díky převozníkům dostali do bezpečí.
"Bylo tu možná 200 až 300 dětí," říká. "Většina z nich byla vyděšená, když nás uviděla. Nevěděli, jestli nám mohou věřit."
Když padly výstřely
V kempu Utvika trávil dovolenou i Němec Marcel Gleffe. Po páté odpolední si zrovna se ženou dávali u campingového stolku kávu. Mluvili o bombě, která před chvíli vybuchla ve vládní čtvrti v Oslu.
Najednou zaslechli výstřel. Nejdřív jeden, pak druhý. "Pak se ozvala celá salva," popsala Marcelova matka Heidrun serveru Spiegel Online. K nebi stoupal temný dým.
Molo, kde kotvily lodě, od nich bylo vzdáleno asi 200 metrů. Jeden muž tam zrovna z vody tahal asi sedmnáctiletou dívku, oblečenou jen ve spodním prádle.
"Křičela 'Help! Help!' a pak ještě 'Shooting!' a že máme volat policii," vypráví německá turistka. "Všude ve vodě jsme viděli hlavy."
"Blíž už nejezděte!"
Její syn na nic nečekal. Sebral klíče od člunu, který si zrovna na týden pronajal, nahodil motor.
Teenageři, co je cestou k ostrovu míjel, na něj volali: "Blíž ne, blíž už nejezděte!" Marcel vytáhl dalekohled a podíval se. Pak ho uviděl: Breivik seděl na břehu na skále, se zdviženu zbraní.
Marcel Gleffe vytáhl z vody asi 20 teenagerů. Někdy to přitom vůbec nebylo jednoduché. Nejedno vyděšené dítě ještě v kempu volalo: "Nepřibližujte se k nám!" nebo "Chcete nás zabít?"
Až později se turisté z Utviky dozvěděli, že uniformovaný vrah lidi na ostrově vyzýval, ať jdou k němu, že je přišel zachránit.
Mával, ale neodpovídali. Byli mrtví
Jako zázrakem unikl bezhlavě vraždícímu monstru i Kasper Ilaug. Příběh norského počítačového experta, který trávil dovolenou na nedalekém ostrově Storoya, jako první zveřejnila stanice CNN.
Když Kaspera zavolal kamarád, že má vzít člun a rychle vyrazit k ostrovu Utoya, myslel si, že jde o špatný vtip. V televizi právě sledoval klíčovou etapu Tour de France, kterou si rozhodně nechtěl nechat ujít.
Rychle si oblékl světle žlutou bundu, červenou přilbu a gumovky, vzal mobil a iPad a o 15 minut později už poprvé zakotvil na Utayi. Až zpětně si uvědomil, že v tak výrazném oblečení představoval pro Breivika ideální cíl.
Ze skalnatého břehu na něj mávali teenageři v plavkách, skrčení za skálou. Třásli se po celém těle, i tak ale rychle naskákali do přistavené šestimetrové lodě.
Kasper Ilaug pak uviděl ještě jednu skupinu. "Zkoušel jsem na ně mávat, ale neodpovídali mi. Myslel jsem, že jsou v šoku," cituje ho list Daily Mail.
Teprve později zjistil, že mladíci, které chtěl zachránit, jsou mrtví.
