Když Emmanuel Macron mluvil o "mozkové smrti NATO", reagoval na to, že americký prezident Donald Trump se před nedávnem překvapivě rozhodl stáhnout ze severní Sýrie. Nepřesahuje ale Macronova kritika rámec této konkrétní krize?
Samozřejmě. Macron bezprostředně reagoval na fakt, že Trump se spojenci vůbec nekonzultoval svůj krok, udělal to i proti názoru svého bezpečnostního týmu. Navíc tím vystavil nebezpečí i spojenecké vojáky, které v Sýrii mají Francie, Británie a Německo.
Macronova kritika ale byla míněna obecněji. Chtěl, aby to právě před summitem (koná se v úterý a středu - pozn. red.) zaznělo jako hodně hlasitý budíček - že NATO má vážné politické a strategické problémy.
Mozková smrt je zajímavý termín. Nutí k zamyšlení a to je skutečně potřeba, protože NATO má o čem přemýšlet. Nemělo by teď ztrácet čas velkými oslavami, ale spíše pracovat na tom, jak dál.
O problémech NATO, nebo dokonce o "krizích" se ovšem mluví opakovaně, prakticky už od doby, kdy vzniklo. V roce 1956 za Suezské krize stály USA proti Francii a Británii, v roce 1966 stáhl prezident Charles de Gaulle Francii z vojenského velení NATO, v roce 2003 se spojenci rozhádali kvůli válce v Iráku. Je to tentokrát jiné, vážnější?
Příčinou většiny předchozích neshod v NATO byly odlišné názory na řešení konkrétních problémů. Teď jde ale o odlišné pohledy na fungování a strukturu aliance, a to hned v několika zásadních otázkách.
Aliance řeší, zda její členové dokážou stejně nebo alespoň podobně vidět a interpretovat zásadní změny a posuny, které se v okolním světě souběžně dějí. Je to vzestup Číny, asertivní politika Ruska, problém s režimem v Turecku, tedy členské zemi NATO, a v neposlední řadě také zahraniční angažmá Spojených států, a to nejen na globální scéně, ale právě v alianci.
Macron to ukázal na příkladu Trumpova jednání v Turecku, ale je to obecnější věc. Podle něj prostě není udržitelné, aby aliance byla závislá na USA, když jsou Spojené státy tak nespolehlivé a nevyzpytatelné.
Kdo je Thomas Kleine-Brockhoff?
Thomas Kleine-Brockhoff (1960) je viceprezidentem think-tanku German Marshall Fund v Berlíně.
V letech 2013 až 2017 byl politickým poradcem bývalého německého prezidenta Joachima Gaucka, v jehož kanceláři měl na starosti i přípravu projevů. Před nástupem k prezidentu Gauckovi působil dvanáct let ve Washingtonu ve Spojených státech, nejdříve jako dopisovatel listu Die Zeit, pak měl na starosti politický program a globální projekty ve washingtonské kanceláři German Marshall Fundu.
Je autorem a spoluautorem několika knih, naposledy titulu Svět potřebuje Západ (Die Welt braucht den Westen) z letošního září.
Většina politiků z členských zemí NATO se vůči Macronovi tvrdě ohradila. Za Německo to byla kancléřka Angela Merkelová nebo ministr zahraničí Heiko Mass, který přímo zdůraznil důležitost "transatlantické soudržnosti". Jak moc a v čem se pohled Francie a Německa liší?
Pohled na Spojené státy je nyní jedním ze zásadních strategických rozporů uvnitř "evropského" NATO. Podle Macrona a některých dalších zemí sledujeme dlouhodobou strukturní změnu americké politiky, která začala už před Trumpem a bude platit i po jeho odchodu. Podle něho je jedno, kdo bude příštím prezidentem USA, a proto nelze ztrácet čas. Je potřeba začít jednat teď. Macron přitom mluví, jak to řekl i v rozhovoru pro The Economist, o takzvané strategické autonomii. Její součástí by byly vedle NATO evropské ozbrojené síly.
Německo oproti tomu není přesvědčeno, že jde o nevratný stav - spíše to vidí jako cyklickou změnu, jako extrém, ze kterého se Amerika může po Trumpovi zase vrátit. Podle Němců je nyní namístě spíše strategická trpělivost. Tedy že by se mělo přinejmenším počkat, jak dopadnou americké prezidentské volby v listopadu příštího roku.
A pak je zde ještě jedna skupina, kterou představuje například Polsko. Pro něj otázka, zda jde o stálou změnu, nebo o výkyv v politice USA, není vůbec relevantní. Protože jedinou možností je strategické přijetí Spojených států jako síly, bez které by NATO nemělo smysl. To je zároveň přímo propojeno s hodnocením Ruska - zda a jaké představuje nebezpečí. Což je další velký spor uvnitř NATO.
A tady jsou názory rozloženy jak?
Polsko vidí Rusko jako stálou hrozbu a bez americké přítomnosti v Evropě si NATO neumí představit. Zatímco Francie, a konkrétně právě prezident Macron, se pokouší o plné obnovení vztahů s Ruskem.
Německo stojí, i kvůli své aktuálně složité vnitropolitické situaci, někde mezi těmito dvěma póly. Ale vytváření paralelních struktur vedle NATO, o kterém mluví Macron, Berlín odmítá. Podle německé ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauerové to nepřichází v úvahu. Uvedla, že posílení evropské bezpečnosti musí být zároveň posílením evropského pilíře NATO.
Heiko Mass v reakci na Macronův projev minulý týden navrhl vytvoření expertní skupiny, která by se zaměřila na politické rozhodování v NATO. Pak by přišla s případnými reformními návrhy. Jde podle vás ze strany Německa o vážně míněnou iniciativu, nebo si chce jen "koupit" čas, než budeme příští rok v listopadu vědět, kdo bude v Bílém domě?
Šlo o reakci v řádu dní, což samo o sobě ukazuje, že ten návrh zatím není nijak detailně rozpracovaný. Členské země také měly před summitem NATO jen pár dní, aby se na to podívaly. Podle mě je to ale upřímná snaha posunout Macronův rozhovor, jeho kritiku, k nějakému konkrétnímu kroku. Předpokládám, že summit se tím bude zabývat.
Divokou kartou summitu bude Donald Trump, který loňský summit v Bruselu téměř rozvrátil. Co očekáváte letos? Je podle vás Trump součástí dlouhodobé změny americké politiky, jak si myslí Francie, nebo extrémem, jak doufá Německo?
Předpovídat, jak se bude Trump chovat, si skutečně netroufnu. Obecně ale nesdílím francouzský pohled, že Trump je jen symptomem strukturní změny zahraniční politiky USA. Podle mě Macron zaměňuje podstatu za vnější dojem, kdy Trumpova politika opravdu zdánlivě navazuje na to, že už Barack Obama se konkrétně v Evropě chtěl méně angažovat.
Jenže Obama chtěl uchovat mezinárodní liberální pořádek, i když s menším otiskem americké síly. Donald Trump chce tento pořádek zničit. A v tom je zásadní rozdíl - zda chcete existující systém uchovat, nebo rozložit.
Trump může být podruhé zvolen prezidentem a další čtyři roky jeho politiky mohou být pro transatlantický vztah fatální. Nejsou Macronovy obavy z tohoto pohledu namístě?
Já mám s tímto pohledem ještě jeden problém, protože automaticky počítá s tím, že Trumpova zahraniční politika bude úspěšná a že by v tom pokračovaly i další americké administrativy. S tím já ale nesouhlasím. Podle mě v průběhu času naopak vyjdou na světlo chyby jeho politiky a cena, kterou za to Spojené státy zaplatí.
Jaké chyby?
Trump si zaprvé v mezinárodní politice vůbec nevyhodnotil, kdo jsou ostatní hráči a oč jim jde. Za studené války měly USA o Sovětském svazu velmi brzo jasnou představu a pak měly stanovenou politiku na další desítky let. Donald Trump ale neví, co ostatní chtějí, a ani ho to nezajímá.
Zadruhé přeceňuje americkou sílu a podceňuje sílu těch, kteří se snaží podrývat americké zájmy a cíle. K tomu zároveň podceňuje význam a sílu spojenectví a aliancí. Pravděpodobnost, že tahle politika by mohla být dlouhodobě úspěšná, podle mě není velká, a to navzdory síle USA.
Neříkám, že nebude znovu zvolen, docela dobře být může, ale posuzujte jeho politiku v dlouhodobějším výhledu. A obávám se, že Spojené státy by za toto období historie zaplatily vysokou cenu. My všichni bychom ji zaplatili.
