Rozhovor s dívkou odvysílala rakouská státní televize ORF. Osmnáctiletou slečnu zpovídal Christoph Feurstein a televize překvapivě zveřejnila i dnešní tvář Nataschy Kampuschové. Její poslední fotografie jinak pochází z doby, kdy jí bylo deset let a před rozhovorem se uvažovalo, že její obličej zůstane v obraze rozostřený.
"Když popisovala, jak prvně vstoupila do cely, mohli jste cítit její strach. V některých momentech mi naskakovala husí kůže," popsal své dojmy z rozhovoru.
Televizní diváci v anketách i psychologové a sociologové v komentářích žasli: Kampuschová je sympatická a vyzrálá dívka, u níž na první pohled nelze rozpoznat stopy psychického nebo fyzického strádání. Snad nejvíce ale veřejnost překvapil všeobecný přehled a nečekaně vyzrálý způsob vyjadřování. Používala cizí slova jako "paranoia" nebo "klaustrofobie", dělala narážky na Hollywood i politiku.
ORF na svých internetových stránkách uvedla, že Kampuschová vystupovala jako sebevědomá mladá žena. Často přivírala oči - po dlouhých letech věznění v místnosti bez oken pro ni byla světla ve studiu příliš ostrá.
Během rozhovoru občas krátce zaváhala, nikdy však neztratila výraz.
Ostatně všichni, kdo zatím přišli s Nataschou do kontaktu, jsou překvapeni její suverenitou. "Kdo by řekl, že někdo osm let zamčený bude mít tolik sebevědomí," řekl dnes Feurstein v rozhovoru pro rozhlas ORF. "Na interview se těšila a vedla si neuvěřitelně. Rétoricky je bezchybná. Mohl by se od ní něco naučit leckterý novinář," sdělil zase agentuře APA.
Rozhovor ve čtvrtek večer odvysílá i Česká televize na svém druhém programu.
Byl to paranoik
Před kamerami vystoupila dívka ve fialové blůzce a s růžovým šátkem na hlavě. Kampuschová rozhovor občas prokládala úsměvy a až na nachlazení, které se projevovalo pokašláváním, působila zdravě.
Svého bývalého věznitele označila za paranoika, který ji ale zahrnoval dárky. Podle bývalé zajatkyně to byl projev jeho špatného svědomí. "Říkala jsem mu už měsíce předtím, že už takhle nemohu dál žít a že se určitě pokusím o útěk," řekla Kampuschová.
Prozradila, že si chce udělat maturitu a cestovat. Nevyloučila, že by se mohla stát herečkou nebo o sobě napsat knihu. "To hlavní přání, které jsem si splnila, je svoboda. Byla jsem nakupovat. Byla jsem inkognito na zmrzlině," uvedla.
Kampuschová si postěžovala na přílišný mediální zájem o svou osobu, podotkla ale, že svou veřejnou známost chce využít k podpoře humanitárních projektů, například na pomoc lidem s podobným osudem nebo hladovějícím.
"Během svého zajetí jsem také často hladověla a poznala jsem tak, co to obnáší - potíže s krevním oběhem, poruchy koncentrace."
Je hezká
Vídeňané si mohli na vybraných novinových stáncích už v podvečer pořídit čtvrteční vydání největšího rakouského bulvárního deníku Kronen-Zeitung a týdeníku News, které shodně přinesly první rozhovory Kampuschové pro tisk a první autentické fotografie mladé ženy.
"Překvapilo mě, jak je hezká. Z toho malého buclatého děvčátka vyrostla štíhlá slečna," řekla zpravodaji ČTK u trafiky ve vídeňském metru Vídeňanka Vera při pohledu na obálku zakoupeného magazínu News. "Samozřejmě mě její příběh zajímá, ale na druhé straně je už téměř groteskní, co všechno média kolem Nataschy Kampuschové rozpoutala. Doufám, že se s tím vypořádá."
V rozhovorech pro sdělovací prostředky ale Kampuschová už projevila i smysl pro humor. Například když vzpomínala na své nemoci během osmi let v zajetí.
"Ale tehdy jsem nemusela dávat rozhovory. Takže to nebylo tak hrozné," řekla pro rakouský týdeník.
Tomu také prozradila, že sní o vyjížďce s rodiči na parníku, o cestě vlakem do Berlína a o návštěvě Londýna. "Nebo New Yorku, ale tahle bezpečnostní opatření mi lezou na nervy," řekla.
Kronen-Zeitung a News se zavázaly, že Kampuschovou "dlouhodobě sociálně zajistí". Má jít o kombinaci pomoci ve vzdělávání i při hledání pracovního uplatnění.
V otázce dalšího studia je však Kampuschová otevřená všemu. "Dokážu si představit všechno od psychologie přes žurnalistiku až po práva," řekla.
Osm let poblíž Vídně
Dívku unesl Wolfgang Priklopil na cestě ze školy a osm let ji držel ve sklepní místnosti v městečku Strasshof nedaleko Vídně. Uniknout se jí podařilo až nedávno, když na ni nedával věznitel pozor. Ještě ten den utekl čtyřiačtyřicetiletý komunikační technik před policií a ukončil svůj život pod koly vlaku.
Čas od času bral Priklopil svou vězenkyni ven, stále ovšem pod bedlivým dohledem. Podle Feursteina se dívka snažila navázat oční kontakt se sousedy, ale ti si nevšimli, že by něco bylo v nepořádku. Sousedé si mysleli, že je to jeho přítelkyně, a když byl u Priklopila jeho kolega na návštěvě, připadala mu spokojená.
Podle psychologů zůstanou dívce duševní jizvy. Ihned po svém útěku se o Priklopila strachovala, což poukazovalo na silný stockholmský syndrom. Ten spočívá v tom, že rukojmí začnou stranit svým únoscům a obhajovat je. To ale dívka v rozhovoru pro týdeník News popírá.
Proč zrovna já?
"Stále znovu jsem se ptala sama sebe, proč se to z mnoha milionů lidí muselo stát právě mně. Pořád jsem si říkala: Přece jsem se nenarodila jen proto, abych byla zavřena a můj život byl zcela zničen. Zoufala jsem si nad tou nespravedlností. Po celou dobu jsem se cítila jako nějaká ubohá slepička, zavřená v nepatrné baterii pro nosnice v drůbežárně. Však jste jistě viděli obrázky toho úkrytu a víte, jak byl malý."
Vztah k únosci měla nejednoznačný: "Není správné pomlouvat někoho, kdo se už nemůže bránit. Ale někdy jsem snila, že mít sekeru, usekla bych mu hlavu."
