Do koncentračního tábora Mauthausen deportovali k popravám stovky představitelů českého odboje - byli to oběti heydrichiády, podporovatelé parašutistů, radisté udržující spojení s londýnskou vládou a mnoho dalších. O množství českých obětí hovoří i poměr mezi počtem vězňů jednotlivých národností a počtem zemřelých, který je u Čechů jeden z nejvyšších.
Pobočka Mauthausen-Gusen má pak pro Poláky podobný význam. Areál vznikl kvůli potřebě nacistů odlehčit mateřskému táboru v Mauthausenu. Koncem roku 1939 se totiž mauthausenský tábor naplnil vězni natolik, že je nebylo možné zaměstnat ani je ubytovat na tak malém prostoru.
Proto vznikl ve 4,5 kilometru vzdáleném Gusenu pobočný tábor v prostoru kastenhofenského kamenolomu. První transport vězňů z koncentračních táborů Dachau a Sachsenhausen sem přijel už v květnu 1940.
Vězni byli, podobně jako v Mauthausenu, zaměstnáni v místním kamenolomu. Postupně se tábor rozšířil o centrální sklad SS, kde shromažďovali materiál zabavený na okupovaných územích Evropy a odkud ho následně posílali do Německa. V březnu 1944 byl centrální sklad zrušen a na jeho ploše vznikl další tábor Gusen II. s kapacitou až 17 tisíc vězňů.
Poláci tvořili zpočátku až 90 procent všech vězňů. Teprve koncem roku 1941 byla část tábora vyčleněna pro větší skupiny sovětských válečných zajatců.
Tábor pro vyhubení polské inteligence
Přímo o Gusenu se píše v dokumentech o takzvané Intelligenzaktion (eliminační operaci), připravované hned po obsazení Polska. Jejím cílem bylo vyhubení polské inteligence neboli "aktivních složek národa".
Smysl operace vysvětloval sám Adolf Hitler v projevu začátkem roku 1940: "Je bezpodmínečně nutné dohlédnout na to, aby neexistovali žádní polští páni. Tam, kde polští páni ještě jsou, musejí být - jakkoli to může znít tvrdě - vyhlazeni. Poláci mohou mít jen jednoho pána a tím je Němec. Dva páni vedle sebe nemohou existovat… Proto je nutné vyhladit všechny zástupce polské inteligence."
Intelligenzaktion se v první řadě zaměřila na obyvatele oblastí okupovaného Polska, které byly přímo začleněny do Říše. Tedy Pomořanska, Velkopolska nebo Slezska. Nacisté na místě popravili kolem 50 tisíc lidí, dalších 50 tisíc putovalo do koncentračních táborů - mezi jinými právě do Gusenu.
Ve zprávách SS se o Gusenu hovoří jako o "táboře pro vyhubení polské inteligence". Pojem elity přitom Němci ve zmíněném dokumentu široce definovali. Likvidovali šlechtice, učitele, duchovní, soudce, lidi s dosaženým středoškolským vzděláním nebo příslušníky důstojnického sboru.
Mezi vězni Gusenu se tak po stovkách objevili akademičtí pracovníci, studenti, lékaři či umělci. Proto se v posledních letech začalo hovořit o Gusenu jako o ekvivalentu Katyně, kde v roce 1940 Sověti povraždili tisíce válečných zajatců. Stejně jako v případě katyňského masakru byli i zde likvidováni především příslušnici společenských elit.
Brutální tresty za růžence a křížky
Významné místo mezi nimi patřilo duchovním. Těch se v roce 1940 dostalo do Gusenu až 210 a setkali se zde s obzvláště brutálním zacházením.
Jakákoliv slova o víře ke spoluvězňům a každá otevřená náboženská činnost, duchovní pomoc, mše či jiné obdobné úkony byly v táboře přísně zakázány. Jen pouhé pokřižování se anebo modlení stálo mnoho vězňů život. Brutálně byl potrestán každý, u koho dozorci našli růženec, křížek, medailonek, svatý obrázek nebo modlitební knížku.
Mezi obětmi byli duchovní různých vyznání. Už v roce 1940 zemřel hlady a vyčerpáním evangelický farář z Těšínska Józef Mamica. Katolický kněz Edmund Kałas podle svědků odmítl prohlásit, že Adolf Hitler je Bohem, za což byl odsouzen k smrti ukamenováním. Rozsudek vykonali jeho spoluvězni, které donutili dozorci.
Mezi oběťmi Gusenu bylo mnoho významných osobností i mimo duchovenstvo. V roce 1944 se sem například dostal Henryk Sławik, delegát ministra práce polské exilové vlády. Po vypuknutí války pobýval v Maďarsku, kde organizoval odchod polských občanů do zahraničí. Podařilo se mu zachránil 30 tisíc polských uprchlíků, z čehož bylo 5000 Židů.
Sławik pobýval v Maďarsku až do roku 1944, kdy byl po obsazení Maďarska německou armádou zatčen a odeslán právě do Gusenu, kde zemřel 23. srpna. Za záchranu Židů mu pak izraelský památník Yad Vashem udělil v roce 1990 titul Spravedlivý mezi národy.
Poslední velká skupina Poláků, asi 10 tisíc vězňů, přišla do Gusenu v lednu 1945. Byli to účastníci Varšavského povstání, které po jeho potlačení drželi od podzimu 1944 v Osvětimi. Osvobození americkou armádou se z této skupiny dožilo jen zhruba 500 lidí. Zahynul například jeden z průkopníků polské kinematografie Kazimierz Prószyński, vynálezce první kamery se stabilizací obrazu.
Odboj v koncentračním táboře
Poláci, Španělé, Češi, Rusové, Němci i Rakušané tvořili v táboře národní kolektivy, které ovlivňovaly život uvnitř. Češi v Mauthausenu a Poláci v Gusenu byli mistři v organizování legálních i nelegálních koncertů nebo recitačních vystoupení, které rozvíjely kulturní život vězňů.
Na schůzkách odboje se recitovaly verše významných národních básníků, které utužovaly ducha jednotlivých vězňů. Solidarita panovala i při rozšiřování zpráv z ilegálně poslouchaných rozhlasových stanic ze zahraničí. Tuto možnost mělo asi 12 vězňů, kteří chodili uklízet do ubytovacích prostor jednotek SS nebo opravovali radiopřijímače Němcům. Zprávy pak šířili dál.
Obrovský význam měla pro oba tábory spolupráce českých a polských lékařů-vězňů, které Němci vyčlenili k ošetřování ostatních. Silnou lékařskou dvojici vytvořil Josef Podlaha s polským kolegou Władysławem Czaplińskim. S minimem prostředků dokázali tito lékaři zachránit tisíce spoluvězňů.
Záchrana spočívala v chirurgických úkonech, které probíhaly v primitivních podmínkách, nebo v prodlužování délky léčby a tím oddalování nasazení zpět do pracovních komand. V posledních fázích války se jim dařilo i zaměnit identitu pacienta za zemřelého spoluvězně.
V roce 1943 se po velkých porážkách německých vojsk u Stalingradu změnil pohled na vězně. Už to nebyly jen objekty co nejrychlejšího zničení, ale stala se z nich potřebná pracovní síla, která se Němcům v tomto období přestávala dostávat.
Vězeň se tedy měl ke své smrti upracovat. Mauthausen se tak začal rozšiřovat o další pobočné tábory, které byly budovány hlavně v průmyslových oblastech Rakouska. Obnášelo to i zvýšený nárok na samosprávu tábora, ve které byli ve vedení původně kriminálníci a vrazi. Ty nově nahradili političtí vězni označení červeným trojúhelníkem.
První v této skupině byli hlavně vězni německé národnosti, kteří postupně obsadili dvacet míst. Hned za Němci figurovali Češi s 19 místy. Pomyslnou třetí příčku pak obsadili Poláci s 18 místy. I díky těmto lidem se stal pobyt vězňů v Mauthausenu o trochu snesitelnější.
Rodinné domky v místech, kde zahynuly tisíce lidí
Němci na sklonku války jednali o tom, jak naložit s tisíci vězňů, kteří se pro nacisty stali nežádoucími svědky jejich zločinů. Likvidace vězňů se plánovala i v Gusenu. Pod záminkou náletu je několikrát nahnali do okolních štol, jejichž vchody měly být zavaleny.
Rozkaz k vykonání ortelu však příslušníci SS nedostali. Velitel tábora Mauthausen Franz Ziereis to při svém poválečném výslechu, který byl veden právě v Gusenu, zdůvodnil nátlakem své manželky, aby takový pokyn k likvidaci lidí nevydával. Přesto během pětileté historie tábora zahynulo v Gusenu třicet tisíc vězňů. Většinou Poláků.
O osudu Gusenu, který osvobodili američtí vojáci, se v posledních letech živě diskutuje. Zatímco Mauthausen je pietním místem pro příslušníky všech národů, které v něm byly vězněny, tak se to v případě Gusenu zatím nepovedlo. Na jeho ploše se v 60. letech minulého století povolila výstavba rodinných domů.
Z koncentračního tábora zbylo jen málo. Bývalá budova komandatury přestavěná na venkovskou rezidenci, dva domy jednotek SS, v nichž byla ještě nedávno ubytovna, objekt jídelny a drtička kamene jsou na pozemku soukromé firmy.
V posledních měsících ale přece jen svitla naděje. Nová rakouská vláda vydala usnesení, že je potřeba oběti tábora Gusen řádně připomenout.
