Sarajevo (od naší zpravodajky) - "Býval to tu ráj na zemi," rozhazuje rukama Jelena Silajdžić, když nastupuje do auta na okraji Sarajeva, kde v bytě jednoho z paneláků dodnes bydlí její matka. Právě tady se před sedmadvaceti lety s manželem a dvěma dětmi schovávala, když se centrum města z kraje jugoslávské války proměnilo v bitevní pole. Svůj byt v Sarajevu musela rodina narychlo opustit po jedné obzvlášť dramatické noci.
"Na naši dlouhou ulici během jediné noci spadlo přes tisíc granátů. Odvezli jsme děti k mamince a odtamtud jsme s manželem měli v plánu jezdit do centra do práce. Jednoho rána už jsme se tam ale nedostali. Zůstali jsme odstřižení, měli jsme jen to, co jsme zrovna měli na sobě," vzpomíná na počátek téměř čtyřletého obléhání města, během kterého přišlo o život skoro čtrnáct tisíc lidí.
Válka v Bosně a Hercegovině (zkráceně se dnes zemi někdy říká jen Bosna, pozn. red.) skončila před čtyřiadvaceti lety, dodnes po ní ale zůstaly viditelné stopy. Po celé zemi stojí pobořené a opuštěné domy. Nechali je za sebou uprchlíci, kteří už se nechtějí vracet. V metropoli Sarajevo mají domy stále ještě rozstřílené fasády. Nejvíc se ale podle Jeleny válka podepsala na lidech. Bosna a Hercegovina, kde vedle sebe žijí tři hlavní etnika, se nesmiřitelně rozdělila. Kdo může, hledá lepší život a práci na Západě.
"Nikdo tady už nechce žít. Hlavně mladí lidé. Když se tu narodí dítě, první, na co se lidé čerstvých rodičů ptají, je to, jestli je to Srb, Chorvat, nebo Bosňák. To je přece hrozné," myslí si.
Utíkali před nenávistí
Jelena Silajdžić a její manžel Džemil tyhle starosti nikdy neměli a před válkou žili v Jugoslávii vcelku bezstarostný život. Ona produkovala filmy, spolupracovala třeba i se slavným režisérem Emirem Kusturicou, on se živil jako hudebník. Setkávali se s místní smetánkou, pořádali večírky a užívali si, jak to podle Jeleny "umí jenom Balkánci". Válka ale jejich svět zničila.
"Sousedé, které jsem znala odmalička, se se mnou najednou přestali bavit. Najednou jsme pro ně byli Bosňáci, protože manžel má jméno tady považované za muslimské," vysvětluje, jak se během války změnily poměry. Jejich příjmení je navíc v očích lidí spojovalo s tehdejším premiérem Bosny a Hercegoviny a bosňáckým politikem Harisem Silajdžičem. Když po vypuknutí války utíkali přes hranice, každá kontrola srbskými vojáky kvůli němu představovala obrovské nebezpečí.
Mysleli si, že prchají před nenávistí. Proto je v Česku, kam utekli, překvapila xenofobie namířená proti Romům. K založení dnes už slavného romského festivalu a pak i organizace Slovo 21, která pracuje s romskou komunitou a cizinci žijícími v ČR, je přivedla právě jedna taková zkušenost.
Khamoro
Jeden z největších profesionálních romských festivalů na světě vznikl v Praze v roce 1999. Založili ho manželé Jelena a Džemil Silajdžićovi. Koná se každý rok poslední týden v květnu a vystupují na něm hudebníci z celého světa. Podporují ho významné osobnosti, patřil mezi ně například i bývalý prezident Václav Havel.
Khamoro není jen hudební festival, v rámci doprovodného programu se konají i umělecké výstavy, filmové projekce, odborné přednášky, nebo průvod v centru Prahy.
Na konci devadesátých let pořádali kulturní akci, na kterou pozvali i romskou kapelu Khamoro. Během jejího vystoupení ale několikrát nevysvětlitelně vypadl zvuk, a skupina tak musela nakonec hrát akusticky. Později se ukázalo, že jejich koncert sabotoval sám zvukař. Manžele Silajdžičovy to šokovalo a zároveň rozzlobilo. Ještě ten večer se rozhodli, že uspořádají festival výhradně pro romské hudebníky.
Stejný cíl teď mají i Romové v Bosně a Hercegovině. Romská organizace Otaharin sní o podobném festivalu, kterým by Bosňanům (označení pro obyvatele Bosny a Hercegoviny bez ohledu na příslušnost k etniku, pozn. red.) předvedl romskou hudbu a kulturu. Její představitelé navštívili v květnu Prahu a do jejich sídla v Bijelině na severovýchodě balkánské země minulý týden přijela Jelena Silajdžić, aby společně rozpracovali koncept chystaného festivalu romské kultury.
Dostat děti z ulice
Romové v Bosně a Hercegovině žijí často v uzavřených komunitách a v obrovské chudobě. Mluví vlastním jazykem, ale kulturní zvyky příliš neudržují. Na festival chtějí organizátoři pozvat proto hlavně zahraniční hosty a romskou kulturu tak v první řadě ukázat i samotným místním Romům.
Ve městě Bjejlina žije kolem sta tisíce obyvatel, což z něj dělá druhé největší město v zemi. Na jeho okraji žije asi 160 romských rodin. Hodně z nich se vrátilo z Německa, kam odešli za války. Jejich děti nechodily nikdy do školy, často žebrají na ulici. Podle odhadů nevládních organizací žije v Bosně a Hercegovině celkem asi 60 tisíc Romů.
Organizaci Otaharin podporuje v pomoci místním Romům také humanitární organizace CARE Česká republika za podpory České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Díky tomu může poskytovat romským dětem doučování, školní potřeby, ale i provozovat dětské centrum, kde mohou trávit den. "Snažíme se zabránit tomu, aby děti žebraly na ulici, a snažíme se je naopak něco naučit," vysvětluje ředitel Otaharin Dragan Joković.
"Funguje tu obrovská diskriminace, panují předsudky. Naprostá většina Romů nemá zaměstnání a ti, co pracují, jsou zaměstnaní v nějaké neziskové organizaci," vysvětluje Joković. V Bosně a Hercegovině je přitom vysoká i celková nezaměstnanost, která přesahuje 30 procent.
Festival romské hudby a kultury by měl pomoci předsudky zbořit. "Pražský festival je velmi profesionální, chtěli bychom něco takového, i když menšího, podniknout i tady. V plánu je zkusit alespoň dvoudenní festival už příští rok," slibuje Jelena.
