Brusel - Smlouva o fiskální unii, kterou na prosincovém summitu EU představila německá kancléřka Angela Merkelová, sledovala tři hlavní cíle. Měla zaručit dodržování přísných unijních pravidel pro sestavování státních rozpočtů, ukončit dluhovou krizi v Evropě a zamezit, aby se opakovala v budoucnosti.
Po několika kolech jednání doznal ale původní text řadu změn a směřuje ke značnému zmírnění podmínek paktu. Některé členské státy odmítají přesun dalších kompetencí do Bruselu, v prvé řadě se jim ale nelíbí, že by nutnost sestavovat vyrovnaný rozpočet měla být součástí národních legislativ.
Měly by totiž velké potíže takovéto rozpočty sestavovat a musely by harmonizovat svou daňovou politiku s nejsilnějšími evropskými ekonomikami. Nad řadou z nich by se permanentně vznášela hrozba finančních sankcí, pokud by přísná pravidla fiskálního paktu překročily. Patří mezi ně v prvé řadě postkomunistické země včetně Česka, výhrady ale mají také Irsko, Nizozemsko či Rakousko.
Změny v textu smlouvy teď ostře napadla Evropská centrální banka (ECB), ale také vyjednavači čtyř největších poslaneckých frakcí Evropského parlamentu.
"Formulace pravidel fiskálního paktu musí být jednoznačná tak, aby byl účinný," citoval deník Financial Times Deutschland šéfa ECB Maria Draghiho. Předseda skupiny německých sociálnědemokratických poslanců v europarlamentu Bernhard Rapkay hovořil dokonce o tom, že prosazením změn v textu byla "evropským institucím vypovězena válka".
Deficit ve výši 0,5 procenta HDP
Vyrovnaný rozpočet dnes nemá v podstatě žádná členská země EU a většina z nich ani není schopna dodržet dvě hlavní maastrichtská pravidla. Tedy udržet státní dluh pod hranicí šedesáti procent hrubého domácího produktu a výší rozpočtového deficitu nepřekročit tři procenta HDP.
Původní text smlouvy o fiskální unii hovořil o povinnosti sestavovat státní rozpočet tak, aby deficit nepřekročil 0,5 procenta HDP. V poslední verzi textu se však objevila formulace, že i tuto hranici je možné překročit "za výjimečných okolností". Některé země by tak pakt nemusely dodržet, pokud by se dostaly do hospodářských potíží, a celá smlouva by ztratila smysl.
Z textu zmizel také návrh, aby případné finanční sankce ve výši 0,2 procenta HDP (v případě Česka cca sedm miliard korun) uvalovala na zemi, jež podmínky paktu nedodrží, Evropská komise.
Neuspěje podle všeho ani snaha Německa ohledně "posílení vnitřního trhu" a "koordinace hospodářské politiky". Proti je především Velká Británie, která fiskální pakt odmítá od samého začátku, na jednání byla ale přizvána se statusem pozorovatele.
Některým zemím se rovněž nelíbí myšlenka, že by hříšníci mohli být povoláni před Evropský soudní dvůr.
Malou šanci má také návrh koordinovat na mezivládní úrovni vydávání státních dluhopisů. Požadavek Německa, aby země, které přísné rozpočtové podmínky nedodrží, nemohly financovat svůj dluh z Evropského fondu finanční stability (EFSF), naopak zřejmě projde.
Budou nutná referenda?
Divoká vnitropolitická debata se rozpoutala i v těch zemích eurozóny, které s fiskální unií na prosincovém summitu EU původně souhlasily.
Irská ministryně pro evropské záležitosti Lucinda Creightonová v této souvislosti vyslovila obavy, že v její zemi zřejmě bude nutné k dané otázce svolat referendum. Podporu liberální vládě Nizozemska začínají odpírat také tamní sociální demokraté, kterým se nelíbí představa, že by do sestavování státního rozpočtu mohla zasahovat Evropská komise.
Stejnému problému čelí dánská sociálnědemokratická premiérka Helle Thorningová-Schmidtová, protože referendum o fiskálním paktu požaduje tzv. Rudozelená aliance, která je součástí její vlády.
Pakt odmítá podepsat také český prezident Václav Klaus, jinak horlivý zastánce vyrovnaných rozpočtů. Již v roce 2009 měl Klaus velký problém připojit svůj podpis pod Lisabonskou smlouvu.
Podle poslední verze vstoupí fiskální pakt v platnost, pokud jej podepíše dvanáct zemí EU, ať již jsou, či nejsou součástí eurozóny. V původním návrhu se hovořilo dokonce jen o devíti státech.
Jednání mají být uzavřena do konce ledna, v březnu pak má být smlouva podepsána na zvláštním summitu Unie. Ratifikační proces v jednotlivých zemích se ale může táhnout ještě řadu měsíců. Je proto otázka, zda český prezident neskončí ve funkci dříve, než bude celá procedura uzavřena.
I hlavní motory fiskálního paktu, německá kancléřka Merkelová a francouzský prezident Sarkozy, ale dobře vědí, že potrvá ještě několik let, než budou skutečně všechny země, jež pakt případně podepíší, schopny snížit své zadlužení pod šedesát procent HDP a pravidelně předkládat vyrovnané rozpočty, což je hlavní podmínka toho, aby se dluhová krize v EU v míře, v jaké ji prožíváme dnes, již nikdy neopakovala.
