Jerevan - Příběh Beso Gasparianové už musí vyprávět její vnučka. "Ta scéna byl děsivá. Položili jsme mrtvé dítě na hruď mojí sestry a přikryli jsme je kameny. Tělo mého otce se nám ale najít nepodařilo," vypráví žena jakoby ústy své babičky.
Ta coby dvanáctiletá na vlastní kůži okusila genocidu svého národa - Arménů. Od začátku masového vyvražďování a deportací Arménů v Osmanské říši uplynulo přesně 100 let.
O život mezi lety 1915 a 1923 přišlo podle mnoha odhadů až 1,5 milionu lidí, připomíná server The Guardian, který příběhy rodin posbíral.
Turecko - coby nástupce Osmanské říše - se nicméně termínu "genocida" dodnes vyhýbá a tvrdí, že šlo o oběti válečného chaosu. Mrtvých po masakrech navíc bylo podle Ankary mnohem méně.
Kameny nepláčou
Beso žila se svou rodinou v Dalvoru. Když v noci přišlo varování, že se blíží osmanští vojáci, utekli se s matkou a osmiletým bratrem ukrýt do kopců poblíž jejich vesnice. Ostatní členové jejich rodiny už se ale schovat nestihli.
Masakr začal. Beso mohla jenom zdálky přihlížet, jak vojáci popravují jejího otce, dvouletého synovce a nakonec i její sedm měsíců těhotnou sestru Kveh. Nebrečela.
"Viděla jsi někdy, aby kámen plakal?" říkávala pak po letech svojí vnučce Lusye. Tíživý stoický smutek byl v dekádách 20. století společný mnoha přeživším.
Beso s matkou a bratrem se vrátili do vesnice, aby pohřbili své příbuzné. Ty, jejichž těla našli.
Kdo šel pomalu, byl zastřelen
Dvanáct let tehdy bylo i arménské dívce jménem Vartoughy. Masovou deportaci přežila z rodiny jen ona a její bratr. Její sestra během bezmála 1000 kilometrů dlouhého pochodu do syrské pouště dokonce porodila. Přímo na koni, protože vojáci odmítli kvůli něčemu tak "malichernému" zastavit.
"Každý, kdo šel příliš pomalu, byl zastřelen," líčila Vartoughy svým potomkům.
Její sestra tehdy porodila dceru. Přestože věděla, že dítě zřejmě nepřežije, odmítla jej svěřit tureckým vesničanům. "Tohle dítě přišlo na svět jako křesťan, jako křesťan ho také opustí," citovala ji později ve vzácných chvílích Vartoughy.
Tento příběh nyní předává dál její pravnuk Jeremy. "Jako ostatní přeživší genocidy, moje prababička se nevyžívala ve vyprávění svého příběhu," vysvětluje.
Dva přeživší sourozenci došli až do cíle - Deir Ezzoru, kde je vojáci nechali jejich osudu. Měli štěstí, nakonec se jim podařilo dostat za otcem do Spojených států.
"Nechali ji slunci..."
Během jednoho z pochodů zemřela i matka tehdy asi pětiletého Ohanese Babasoloukiana. Podle jeho dochovaných pamětí se to stalo během třetího dne na cestě. "Nechali její tělo slunci. S puchýři, nakonec vysušené jako sušená švestka.“
O den později vojáci nechali jeho skupinu napospas poušti. Tenkrát se rozhodli, že zapřou svůj arménský původ, a přijali turecká jména. "Od toho dne se ze mě stal Ohanes Babasoloukian, chlapec, jehož otec je mrtev."
33 lidí, kteří nezapomenou
Podle kampaně 100 Lives dnes v Arménii žije už jen 33 lidí, kteří na vlastní kůži okusili a přežili vraždění a násilné deportace.
Ale nevymizely ani vzpomínky těch, kteří v minulých dekádách zemřeli. Kolují v jejich rodinách a předávají se z generace na generaci. Teď si je během výročí připomíná celá Arménie.
"Ve světě skoro neexistuje arménská rodina, která by nebyla nějakým příběhem spojena s rokem 1915," myslí si další ze čtenářů, kteří se ozvali serveru The Guardian.
Sté výročí ode dne, kdy byly zatčeny tisíce Arménů a který je považován za začátek vyvražďování, si v pátek bohoslužbami připomínají i lidé v několika tureckých městech. Vraždění Arménů jako genocidu formálně uznala asi dvacítka zemí, Česká republika mezi nimi není.
