* Saddám byl v roce 1991 také v defenzívě, ale přešel do protiútoku * Chybí zprávy o tom, kolik letadel má Kaddáfí skutečně k dispozici * Témě bezletové zóny se vrací do OSN poprvé od Iráku
Analýza - Muammar Kaddáfí potlačuje povstání brutálně a bez skrupulí. Počet mrtvých od 15. února, kdy se konala první demonstrace v Benghází, se už pohybuje někde mezi tisícem a dvěma tisícovkami.
V obléhaných městech nedaleko Tripolisu tanky a děla pálí do obydlených oblastí, při potlačování demonstrací v Tripolisu loajální vojáci a žoldáci z jiných afrických zemí bez skrupulí střílí do neozbrojených civilistů.
Vystrnadit nenáviděného vůdce silou se opozici v nejbližších dnech, možná i týdnech těžko podaří. Zdá se, že i přes četné dezerce a rozpad velké části armády je stále převaha na straně režimu.
Má nejen letadla a helikoptéry, ale i více tanků a obrněných vozů.
Přesně informace nikdo kromě nejbližšího okruhu diktátora nezná, ale zdá se, že nejelitnější, nejlépe vycvičené a vyzbrojené oddíly zachovaly Kaddáfímu věrnost.
Tvoří je podle odhadů nejméně deset, možná však více mužů, z nichž většina pochází z vůdcova kmene Kaddáfa, případně z dalších spřízněných kmenů. Prominentní 32. brigádu, která je ozbrojenou páteří režimu, vede Kaddáfího syn Chámis.
Před začátkem konfliktu disponovala libyjská armáda více než 200 letadly ruské a francouzské výroby, 35 helikoptérami a více než dvěma tisíci tanky.
Údržba a provoz hodně utrpěly během mezinárodních sankcí vůči Libyi v letech 1992 až 2004, navíc Kaddáfí výdaje na armádu od osmdesátých let postupně snižoval.
Velká část výzbroje pochází ještě ze sedmdesátých let a počet provozuschopných letadel, které režim může nasadit do boje, zřejmě není nijak závratný.
Takže v důsledku dezercí i s technikou a špatného technického stavu je skutečný stav libyjské arzenálu zřejmě nižší.
Otázkou je, proč Kaddáfí nedal pokyn k masivnějšímu bombardování měst, které dobyli povstalci či proč nenasadil více tanků proti opozičním městům Zavíja a Misuráta nedaleko Tripolisu.
Možná má Kaddáfí přece jen obavy, že když bude drtit města ze vzduchu a počet obětí bude obrovský, svět zasáhne. Proto se snaží rebely oslabit postupně, i když to zabere více času.
Objevily se také spekulace, že libyjské letectvo, přestože patřilo k nejvíce loajálním a prověřovaných částem armády, se odmítá podílet na bombardování a někteří jeho příslušníci také dezertovali.
Bezletová zóna by režim připravila o výhodu dominance ze vzduchu, zůstala by však převaha v tancích a obrněných vozidlech.
Zda ale bude zóna vůbec schválena není jisté. Potřebný bude souhlas arabských zemí, v Radě bezpečnosti OSN se nečeká vstřícný postoj Ruska a Číny.
Problémem rebelů na východě jsou ztenčující se zásoby paliva. Benzín prý vystačí maximálně na dva týdny, protože rafinérie na území, ovládaném povstalci, jsou mimo provoz.
Nad libyjskými povstalci se tak vznáší přízrak jejich iráckých předchůdců z roku 1991. Současné libyjské povstání nese s tím iráckým, které se odehrálo v březnu před dvaceti lety, mnoho podobností.
Nejen v tom, že jak Libye, tak Irák jsou státy bohaté na ropy a roky je ovládaly nekompromisní diktátoři.
Iráčané na jihu země povstali po válce o Kuvajt proti Saddámu Husajnovi. Spontánní rebelie, která neměla žádné jednotné velení, se rychle rozšířila na jihu v šíitských oblastech a pak i na kurdském severu.
Saddám se ocitl nad propastí, protože neovládal čtrnáct z celkem osmnácti provincií. Ale nekapituloval, nasadil do ofenzívy divize své elitní Republikánské gardy a povstání brutálně potlačil.
Na prchající obyvatele lili vojáci z vrtulníků benzín a pak je zapalovali, tisíce obětí skončilo v masových hrobech.
Na severu Kurdové prchali do hor k turecké hranici, jejich návrat umožnilo až vytvoření bezletové zóny v severním Iráku.
I rétorika byla podobná. Zatímco Kaddáfí obviňuje z povstání Al-Káidu, Saddám za ním viděl Írán.
Američtí vojáci, tehdy ještě rozmístění v Kuvajtu, tehdy povstalcům nepomohli a naopak umožnili potlačit vzpouru tím, že nebránili v akcích iráckým vrtulníkům.
Kaddáfí má ovšem ve srovnání se Saddámem roku 1991 horší pozici. Jeho síly nejsou tak početné, povstalci drží pevně velkou část území a v arabském světě i dál v zahraničí vzbudila brutalita libyjského režimu velký odpor.
Saddám Husajn tehdy přežil, ale ztratil kontrolu nad severem Iráku, kde si Kurdové ustavili autonomní vládu. Dalších dvanáct let stál v čele sankcemi a občasnými americkými nálety decimované a izolované země.
Jak známo, nakonec skončil před čtyřmi lety na popravišti.
I kdyby Kaddáfí přece jen zůstal u moci v Tripolisu, nemusí být jeho budoucnost nikterak jednoduchá, jak ukazuje právě Saddámův příklad.
