V ojedinělém rozhovoru pro britský server The Guardian Jošizawa popisuje, jak k nejhorší jaderné havárii od výbuchu v Černobylu v roce 1986 došlo. I to, proč se sám za hrdinu nepovažuje.
Když severovýchodní pobřeží Japonska zasáhlo 11. března 2011 zemětřesení o síle skoro devět stupňů Richterovy škály, byl si Jošizawa jistý dvěma věcmi: neuteče a nezemře. Tehdy 54letý inženýr měl končit svou směnu v elektrárně Fukušima Daiči, když pocítil první otřesy. Inženýr se rychle skrčil a schoval se pod stůl.
"Podařilo se mi vyhlédnout z okna a viděl jsem zaparkovaná auta na ulici, jak skáčou nahoru a dolů kvůli těm silným otřesům. Nikdy jsem nic takového nezažil," popsal v roce 2013 pro britský server. Jošizawa byl tehdy jedním z šesti tisíc pracovníků na místě, přičemž třetina z nich byla v kontrolované oblasti u šesti reaktorů elektrárny.
Když se otřesy zmírnily, zamířil Jošizawa do místnosti zabezpečené proti zemětřesení, kde se vedoucí jednotlivých sekcí snažili vymyslet, jak na situaci zareagovat. Právě tam, jen necelou hodinu po zemětřesení, se mezi zaměstnanci začala šířit zpráva, že elektrárnu zasáhla vlna tsunami. A to mnohem vyšší než tři metry, jak předpovídaly zprávy, a bohužel i mnohem vyšší než ochranné zdi kolem areálu.
Evakuační budova ale neměla žádná okna, takže nikdo uvnitř neviděl obrovskou vlnu, která se řítila k reaktorům a cestou devastovala všechno, na co narazila. "Pak jsem zaslechl, že je nějaký problém s přívodem elektřiny a že v moři plavou sutiny," vzpomínal Jošizawa.
Jenže realita byla ještě horší. Tsunami totiž vyřadila z provozu i náhradní generátor, takže se celá elektrárna ponořila do tmy. Čtyři ze šesti reaktorů přišly o ochlazování. A i když se v nich už při signálu zemětřesení automaticky zastavila štěpná reakce, dál vznikalo "zbytkové teplo" a hrozilo přehřátí. Dva reaktory pod Jošizawovým dohledem byly nicméně zchlazené a vypnuté kvůli plánované kontrole.
Jako kamikadze
Technici proto začali upouštět lehce radioaktivní páru a chladit reaktory mořskou vodou. Jenže dokud byla elektrárna bez proudu, reaktory úspěšně ochlazovat nešlo. Tyče jaderného paliva ve zbývajících čtyřech reaktorech se tavily. To mohlo vést k potenciálně katastrofálnímu uvolnění radioaktivního materiálu, který by dlouhodobě ohrozil mnohem větší oblast než region Fukušima - nebo i celé Japonsko.
"Nikdy mě nenapadlo, že bych odešel. Musel jsem tam zůstat a situaci zklidnit. Nemyslel jsem na svou rodinu, jen na své kolegy a jak moc se oni museli bát o své rodiny, které žily v blízkém okolí," říká Jošizawa. Jeho rodina totiž bydlela v Jokohamě, jižně od Tokia, a byla tak v relativně bezpečné vzdálenosti.
"Věděli jsme, že nás nemohou nahradit. Nikoho nenutili, aby zůstal, ale ti z nás, kdo zůstali, věděli, že tu budeme až do úplného konce. Věděli jsme, že jsme jediní lidé, kteří mohou elektrárnu zachránit. Naše odhodlání zastínilo jakékoliv další obavy."
Nejhorší bylo podle inženýra posílat mladší kolegy do nebezpečných situací. Elektrárna se ještě občas slabě chvěla a velké množství vody v blízkosti elektřiny bylo neustálou hrozbou. Navíc na místě hrozila nemoc z ozáření.
Den po vlně tsunami elektrárnou dokonce otřásla vodíková exploze u jednoho z reaktorů. Během následujících dní zažili zaměstnanci ještě dva podobné výbuchy a s nimi spojené požáry. Při nich bylo několik lidí zraněno. A právě kvůli těmto explozím už nešlo k ohřátým reaktorům neustále dodávat studenou vodu. "Cítili jsme se jako piloti kamikadze během druhé světové války. Byli jsme připraveni obětovat všechno."
Naprostá izolace
Jošizawa a jeho kolegové zůstali v následujících týdnech v naprosté izolaci. Pravidelně se střídali na směnách v ochranných oblecích a spali na podlaze odizolované budovy. Postupně jim ale ochranné obleky začaly docházet a osobní monitory radiace zničila vlna tsunami.
Pomoc však neměla odkud přijít, technici a inženýři si museli poradit sami. Stejně tak docházelo jídlo a kvůli nedostatku pitné vody si nemohli uvařit ani instantní nudle. Na začátku měli jen půl litru vody na dva dny.
Až v prosinci 2011 japonská vláda prohlásila, že reaktory jsou stabilní, a Jošizawa se mohl vrátit domů. Byl zarostlý a pohublý, měl mastné vlasy, které si kvůli nedostatku vody nemohl umýt. Slávy ani díků se ale jen tak nedočkal. Tehdejšímu premiérovi Jošihikovi Nodovi trvalo 18 měsíců, než inženýrům poděkoval za "záchranu Japonska".
"Obecně vzato si lidé v Japonsku myslí, že jsme nehodu způsobili my, a je důležité na to pamatovat. Jako zaměstnanci Tepca musíme za nehodu přijmout zodpovědnost a zajistit, aby se to už nikdy neopakovalo," dodává Jošizawa.
Jak připomíná server BBC, tři bývalí manažeři firmy Tepco, která elektrárnu provozovala, byli obžalováni z profesionální nedbalosti. Podle prokuratury totiž věděli, že hrozí vyšší vlna tsunami, než na jakou byly postaveny ochranné zdi, a nijak nezareagovali. Soud je ale v roce 2019 zprostil obvinění.
Na místě kvůli radiaci nikdo nezemřel a ani po 10 letech se nezdá, že by Japonci trpěli větším počtem případů rakoviny nebo jiných nemocí spojených s nadměrnou radiací. Sám Jošizawa přiznal, že u něj je úroveň radiace vyšší, než je běžné. Japonský jaderný dozor uvedl, že 20 pracovníků obdrželo dávky přesahující 100 milisievertů (mSv), žádný pracovník ale neobdržel dávku vyšší než 170 mSv. Podle českého Státního úřadu pro jadernou bezpečnost to je podobná dávka, jakou dostane průměrný Čech přirozeně za celý život.
Kvůli zemětřesení a následné vlně tsunami nicméně zemřelo více než 18 tisíc lidí. Vlna doputovala až k břehům jihoamerického Chile nebo Peru. Po havárii ve Fukušimě úřady evakuovaly oblast v okruhu 20 kilometrů od elektrárny, aby obyvatele uchránily před únikem radiace. Celkem muselo být evakuováno více než čtvrt milionu lidí. Na jaře 2014 se první lidé mohli začít vracet domů. Region je ale doteď jen velmi řídce osídlený.
