Minsk/Bobr - Řízl se a dlaní od krve udělal vprostřed bílého plátna dlouhou krvavou čáru. Vytvořil tak obraz - zakázanou vlajku svého národa.
Vzal štětec a namaloval Poslední soud. Lidé se podivili, jeden z hříšníků v pekle totiž nápadně připomíná prezidenta jeho země.
Aleksandr Puškin je běloruský malíř a performer a s legendárním ruským básníkem a dramatikem jej nespojuje pouze jméno, ale také boj proti autoritářské moci.
Ač nosí ruské příjmení, Rusy ze srdce nesnáší. Myslí si, že v důsledku sovětizace a rusifikace zaniká běloruská kultura a tradice, a proto sám raději hovoří bělorusky. Tedy jazykem, který se ve školách nevyučuje.
Nad domem mu visí bílá vlajka s červeným pruhem, symbol svobodného a demokratického Běloruska, který prezident Lukašenko před časem nechal nahradit novou státní vlajkou.
Provokatér Puškin je hrdinou nového dokumentárního filmu polského režiséra Andrzeje Fidyka s názvem Běloruský valčík. Ten mohou diváci spatřit v rámci festivalu Jeden svět v pražských kinech Lucerna a Atlas.
Mistr "performer"
Jeho originální boj s diktaturou začal už v roce 1989, tedy mnohem dříve, než se ujal moci současný prezident.
A jak říká, i kdyby Alexandr Lukašenko padl, najde si další nepřátele, proti kterým hodlá bojovat. Jedním z nich je například pornografie, která podle něj špiní běloruský národ.
Nejen doma, ale také za hranicemi však Puškin získává kladné body především za své výstupy proti současnému režimu.
Jeho kontroverzní díla jej už přivedly k soudu, tajná policie o něm vede podrobné záznamy. Jeho jméno se neobjevuje v běloruských magazínech, jeho výstavy jsou výjimkou - jako například, když v minském paláci umění uspořádal výstavu "Ruce Bělorusů", na kterou se přišel podívat i ministr kultury.
Jednalo se o výstavu jednoduchých fotografií. Puškin fotil ruce svých přátel zabalené v červenozeleném ostnatém drátu, tedy v národních barvách lukašenkovské éry. Podle Puškina výstavu režim povolil jen proto, aby nemohl nikdo tvrdit, že v Bělorusku neexistuje demokracie.
Čtěte také: Lukašenko povolil po letech rockovou hudbu
Dům jako z pohádky
Osobní válku s režimem, který označuje za neostalinistický, vede ze své "bašty" v osadě Bobr, asi 120 km od hlavního města Minsku. Jeho dřevěný dům stojí na kopci a díky zakázané vlajce je poznat už z dálky.
Až uvnitř však chalupa odkrývá své poklady. Na zdech visí Puškinovy provokativní obrazy, v knihovně leží díla běloruských autorů. Nechybí knihy Vasyla Bykava, partyzána a bojovníka proti stalinismu a komunismu.
Puškin zde bydlí s manželkou a dvěma dětmi. V domě je piáno, místnost s obrazy, pracovna s výhledem na řeku. Také v kuchyni se udržují tradice, žena často vaří tradiční běloruské pokrmy, jako v hliněné míse zapékané brambory s cibulí. Už třináct let žijí ve svobodném vakuu, které ostře kontrastuje se světem represí, nesvobody a zatýkání.
Film Běloruský valčík je o lidech, kteří se v Bělorusku stále nebojí postavit režimu, i když je to stojí mnoho sil a někdy i ztrátu svobody.
Čtěte také: Jak se žije disidentům v běloruském GULAGu
Běloruský valčík (Belarusian Waltz) / Andrzej Fidyk / Norsko, Polsko, USA / 2007 / 74 min. / 09.03.2008, 14:00, Atlas, Praha / 13.03.2008, 19:30, Atlas, Praha /
Zdroje: Archiv Aleksandra Puškina, festival Jeden svět, Gazeta Wyborcza, Reuters
