Washington - Pozor, nastávají chvíle, které aspirují na zápis do historie. Izraelští a palestinští politici si sedají k jednacímu stolu. Tváří v tvář proti sobě a jednají o míru.
Od roku 2000, kdy zkrachovala zpočátku nadějně se vyvíjející trojstranná jednání Bill Clinton - Jásir Arafat -Ehud Barak v Camp Davidu, se blízkovýchodní mírový proces nachází v kómatu.
Jednání nefungují, obě strany se radikalizovaly a namísto diplomatů promlouvaly spíše zbraně. Hlavně mezi Izraelem a Pásmem Gazy, ovládaným Palestinci.
Barack Obama vstoupil do Bílého domu před pěti lety s předsevzetím, že chce konflikt vyřešit. Nebyl zdaleka prvním americkým prezidentem, který s tím přišel a stejně nebyl ani zdaleka prvním v tom, že se mu to vůbec nedařilo.
Teď podniká druhý pokus. První v roce 2010 nevyšel, když rozhovory ztroskotaly na palestinském požadavku, aby Izraelci zastavili výstavbu osad na Západním břehu Jordánu.
Nová jednání začala v noci na úterý ve Washingtonu, několika svými misemi na Blízkém východě je připravoval americký ministr zahraničí John Kerry.
V první fázi půjde o jakési rozhovory o rozhovorech. Mají trvat devět týdnů a pak začne něco jako finálové kolo, kdy se Američané, Izraelci a Palestinci společně pokusí všechny spory urovnat.
Kerry přivítal v pondělí večer izraelskou ministryni spravedlnosti Cipi Livniovou a palestinského mírového vyjednávače Saíba Irikáta v ceremoniální místnosti ministerstva zahraničí na večeři, která s ohledem na muslimský postní měsíc ramadán začala po západu slunce.
Kerry v přivítání podle agentury AFP označil tuto chvíli za "velmi výjimečnou" a dodal, že "nemá toho moc, co by řekl" s tím, že se objevila nová cesta k "rozumnému kompromisu".
Ministr v pondělí jmenoval svým zvláštním zmocněncem pro izraelsko-palestinská jednání bývalého velvyslance USA v Izraeli Martina Indyka, pro něhož je prý "věc míru" životním posláním.
Gesto dobré vůle i opatrnost
Překvapí tentokrát celý svět, nebo to dopadne jako dosud vždy? Tedy krachem, ze kterého se budou navzájem obviňovat izraelská a palestinská delegace?
Začátek příliš přesvědčivý není. Izraelská vláda jako gesto dobré vůle rozhodla o propuštění 104 palestinských vězňů. Jde o lidi, kteří mají na rukou krev Izraelců, ale svých činů se dopustili v devadesátých letech, takže dnes vzhledem k pokročilému věku nejsou považováni za velkou hrozbu.
Velká část izraelské veřejnosti však nesouhlasí. Demonstrují nejen ti Izraelci, kteří přišli při útocích o své příbuzné.
"Měli bychom se chovat jako Spojené státy. Ty nemají žádný soucit s teroristy. Američané by po nás neměli žádat, co nežádají sami po sobě," řekl na protestním shromáždění Meir Indor, šéf Svazu obětí terorismu Almagor.
Ani ve vládě se premiérovi Benjaminu Netanjahuovi propuštění vězňů neprosazovalo lehce. Pro bylo třináct ministrů, proti sedm.
Ministr ekonomiky Naftali Bennett bez obalu řekl, že teroristé by měli být eliminováni, a ne pouštěni na svobodu.
Palestinský prezident Mahmúd Abbás před obnovením mírového procesu řekl, že jakoukoliv dohodu musejí všichni Palestinci schválit v referendu. Totéž učiní také izraelská vláda.
V minulosti se veškerá jednání vedla tak, že se postupovalo od jednodušších problémů k těm složitějším, jako jsou otázky židovských osad, návratu palestinských uprchlíků na území dnešního Izraele nebo status Jeruzaléma.
Nikdy se to neosvědčilo, ale podle izraelského ministra zahraničí Silvana Šaloma se tentokrát bude hovořit "o všem simultánně".
Vyhlídky na průlom komplikuje několik skutečností. Rozhovory odmítá hnutí Hamás, které ovládá Pásmo Gazy, kde žije zhruba 1,5 milionu Palestinců (na Západním břehu jich je jen o půl milionu více). Hamás nadále trvá na tom, že musí vzniknout velká Palestina, zahrnující i současný Izrael.
Velmi vzdálené zůstávají také představy o budoucnosti Jeruzaléma. Palestinci zásadně trvají na tom, že jeho východní část, včetně většiny starého města a posvátné mešity Al-Aksá, musí být hlavním městem jejich státu.
Pro Izraelce je ale Jeruzalém jejich nedělitelným hlavním městem.
Velmi sporným bodem jsou také židovské osady na Západním břehu Jordánu. Izraelci chtějí převážnou část z nich zachovat, odmítají návrat k hranicím z roku 1967 (kdy získali nad Západním břehem kontrolu) jako ohrožující jejich bezpečnost.
Palestinské vedení chce většinu osad zrušit, protože jinak by podle něj těžko mohl existovat funkční palestinský stát. Ve 150 osadách žije přes 350 tisíc Izraelců.
Pokud by se Obamovi povedlo dosáhnout pokroku, patřilo by to k jeho největším zahraničněpolitickým úspěchům ve druhém funkčním období.
Úspěchy ale na Blízkém východě bývají vrtkavé. Bill Clinton byl oslavován za podpis historické dohody o míru a palestinské autonomii v roce 1993, aby se ještě za jeho prezidentského mandátu znovu rozhořely těžké boje.
George W. Bush se pokusil o svůj příspěvek k míru v listopadu 2007 konferencí v Annapolis. Kromě deklarace, že všichni uznávají právo na existenci židovského a palestinského státu v míru vedle sebe, ale tento pokus nikam nevedl. Zavládla neshoda v tom, kdo má udělat první přímé kroky, a pak už se jen čekalo na zvolení nového amerického prezidenta.
Obama byl na rozdíl od Bushe přijímán zpočátku v Izraeli krajně negativně, i média jej označovala za nejméně proizraelského prezidenta v historii.
Březnová návštěva Obamy v židovském státě ale jeho status v zemi zvedla a zlepšila i do té doby velmi napjaté vztahy amerického prezidenta s Benjaminem Netanjahuem.
Šance na historický průlom a uzavření definitivního míru mezi Izraelci a Palestinci jsou ale i tak malé.
