V mnoha případech se jim tam dostává lepšího vzdělání, stravy a lékařské péče, než by dostaly doma. Nevyhnutelně se však vnucuje otázka, zda je vhodné, aby malé děti trávily prvních pět let života za mřížemi, píše zpravodajský server BBC News.

Věznice v jihoindickém Hajdarabádu je domovem 160 žen a 15 dětí. Ženy zde buď čekají na rozsudek, což může trvat několik let, nebo byly odsouzeny za nejrůznější zločiny včetně vraždy.

Dvacet členů mé rodiny je za mřížemi

Čtyřiadvacetiletá Abi Našová čeká na soudní proces, protože je podezřelá z vraždy souseda. Ve vězení má s sebou tříletého syna. "Jsem šťastná, že mám dítě u sebe. Kdyby mě od něj odloučili, byla bych zoufalá," říká vězeňkyně. "Dcerce je teď šest let a tak je u mé matky, ale kdykoliv mohou, přicházejí mě navštívit. Až bude mému synovi pět a bude muset odejít, bude to pro mne hrozné."

Další trestankyně Lakšmí přiznala, že se stará o syna ve věznici proto, že 20 členů její rodiny je za mřížemi. "Venku nezůstal nikdo, kdo by se o něj postaral," říká Lakšmí. "Ještě že ho mohu mít tady ve věznici."

S výjimkou svobody se o ně postaráme lépe

Ženy v hajdarabádské káznici pocházejí většinou z chudého prostředí. Je ironií, že jejich děti jsou tady na tom občas lépe, než by byly doma. Podle vrchní dozorkyně Radžy Lašerdové je o děti dobře postaráno. Věznice má dětské jesle, školní třídu, nemocniční zařízení a hřiště. Jak děti, tak jejich matky mají dostatek jídla a ženy se učí nejen číst a psát, ale také jak vydělávat peníze výrobou plyšových hraček či zubní pasty.

"Právě proto jsou matky šťastné - poskytujeme bezplatné vzdělání," dodává Lašerdová. "Venku, na svobodě, si nemohou kvůli chudobě dovolit dát svým dětem vzdělání. My jim ho tady dáme a taky spousty ostatních věcí - s výjimkou svobody se o ně postaráme lépe."

Podle sociální pracovnice Maheni Giriové se situace těchto žen a jejich dětí v uplynulých letech zlepšila. Do značné míry díky činnosti Indické národní komise pro ženy, v jejímž čele kdysi stála. Maheni se zasloužila o to, že byly schváleny některé vězeňské reformy, včetně těch týkajících se ženských věznic. Největší indická káznice - Tihár na předměstí Dillí - patří k těm, které tyto reformy uskutečňují.

Slon, traktor, jehla

Jenže podle Siny Bedhiové, ředitelky nadace Vize organizace pro reformu vězeňství - to má háček. Stráví-li prý děti první léta života ve vězení, často je vyvádějí z míry věci, které jsou pro ostatní děti běžné. "Takové dítě nezná rozdíl mezi slonem, traktorem a jehlou," říká. "Nic nezná, je tu mezi čtyřmi zdmi jako v kleci. Umíte si představit, jaký dojem to v nich zanechá?"

"A tak tu máme vězeňské jesle, kde je učíme. Mají hračky, puzzle, modlí se, učí se mantry. Snažíme se rozptýlit pocit smutku," říká Sina Bedhiová. Nadace se také stará o to, co se děje s dětmi poté, co v pěti letech musí odejít. Podle Bedhiové neexistuje pevná struktura, o kterou by se mohly opřít.

Proto děti často končí u příbuzných, kteří je v těch nejhorších případech nutí pracovat, zneužívají je nebo je zanedbávají. Ty nejšťastnější končí v internátních školách a jejich vzdělání platí charitativní organizace nebo sponzoři. Sina Bedhiová usiluje o to, aby děti v pěti letech z vězení odcházely "domů tam, kde se jako doma cítí".

"Hrozně bych si přála, aby se s lidským životem nakládalo důstojně," dodává.