Cestou z Karakolu směrem do Biškeku objíždíme jezero Issyk-Kul jižní stranou. Ohromná vodní plocha se třpytí v paprscích vycházejícího slunce. Je jasno a příjemně teplo. Máme štěstí. Včera večer teplota klesla k šesti stupňům. Není divu, město ležící jen sto kilometrů od čínských hranic na východě Kyrgyzstánu je obklopené pětitisícovými hřebeny.
Z vozovky odbočujeme na polní cestu. Krásnou krajinou přes louky se stády krav, ovcí a koní a kolem temných jezírek se přibližujeme ke břehům obřího vysokohorského jezera, nad kterým se zvedají vysoké zasněžené hory.
Těžko uvěřit, že právě míříme k jednomu z dosud neodkrytých masových hrobů. Jeho přesnou lokaci neznáme. Zaměstnanci memoriálního komplexu Ata-Bejit u Biškeku nám přibližnou polohu místa ukázali na mapě. "Byli jsme tam před 33 lety, ale nic jsme nenašli. Někde tady by to mělo být," rozmáchnou se širokým gestem, kterým pokryjí plochu několika čtverečních kilometrů.
Zastavujeme nad mírnou propadlinou v jinak rovném terénu. Tohle je ideální místo pro tajný masový hrob. Z kteréhokoliv místa v okruhu několika kilometrů by sem nebylo vidět. Scházíme z kopce dolů a vydáváme se dál po písčité stezce. Je tady ticho a podivně tísnivý klid. Máme pocit, že musíme ztišit hlas. Co když právě teď šlapeme po kostech lidí, které sem kdysi naházeli a zahrnuli tenkou vrstvou písku? Kde jsou jejich hroby?
Cesta překvapivě končí u starého, ale udržovaného domu. Jeho majitel, přivolaný štěkotem psů, nám jde naproti. "Zdravím vás. Jsem strážce téhle rezervace," představuje se nám Muchtar Abdiev. Říkáme mu, co hledáme. A on ví, kde to najít.
Noční návštěva NKVD
Místo má zvláštní atmosféru. Jakoby se všechny hrůzy sovětského teroru - zatýkání, výslechy, masové popravy a noční zahrabávání zmučených lidských těl do písečných dun - staly přirozenou a nedílnou součástí téhle krajiny, lidí a jejich příběhů.
Strážce rezervace rozvážně vypráví. Když mluví, jakoby se obrazy událostí předcházejících let vynořovaly z mlhy zapomnění přímo před námi. Abdiev svůj dům koupil od muže, který tu na konci třicátých let bydlel. Jednou mu na dveře zaklepala NKVD. Taková noční návštěva v té době většinou nemívala šťastný konec. Ale tady, daleko od města i nejbližší vesnice, tohle setkání neskončilo zatčením, výslechem ani popravou.
Nákladní auto příslušníků NKVD se zaseklo v písku a oni potřebovali koně, aby ho vyprostili. Pár set metrů od domu, blíž k jezeru, ten muž pochopil proč. Náklaďák byl plný mrtvol. "Už tě nepotřebujeme," křikli na něj, když s jeho pomocí vozidlo vyprostili ze zajetí písku. A namířili na něj zbraň. "Teď jdi domů a neotáčej se. Nikomu neříkej, co jsi tady viděl, jinak skončíš jako oni." Byl rok 1938.
Společně se vracíme zpátky na vyvýšeninu, kde jsme zaparkovali. "Je to tam dole, někde před těmi topoly. Ale hrozně to za tu dobu zarostlo. Auto z Karakolu, kde byla věznice a odkud sem přivezli popravené, muselo přijet odtud," instruuje Abdiev.
Dokumentární film z expedice do Kyrgyzstánu
Mezi oběťmi sovětského státního teroru na území dnešního Kyrgyzstánu bylo mnoho obyvatel Československa. Kde a proč byli popraveni? Co skrývají kyrgyzské archivy? Jak se dnes vzpomíná na období sovětských represí? Byly historické křivdy a zločiny pojmenovány a odsouzeny? Výsledkem expedice organizace Gulag.cz do Kyrgyzstánu bude mimo jiné dokumentární film, který na tyto a další otázky hledá odpovědi. Prostřednictvím sbírky můžete podpořit vznik snímku, jehož premiéra je plánována na duben 2025. Přesně sto let od chvíle, kdy stovky Čechoslováků, členů družstva Interhelpo, přijely do Biškeku s vizí budování socialistického ráje.
Strážce rezervace se smutně dívá do dálky. "Navzdory tomu, že mému předchůdci zakázali se na místo vracet, vydal se tam druhý den znovu," pokračuje ve vyprávění. "Ale když z písku mělkého hrobu viděl vyčnívat nohy a ruce, raději se zase otočil a v souladu s jejich výhrůžkou až do devadesátých let nikomu nic neřekl."
Hrůzné tajemství střežil stejně bedlivě jako místo před řadou vysokých topolů, kde dospělí dětem zakazovali si hrát. Konkrétní projevy toho, co sice není zakázané zmiňovat, ale o čem se nemluví, se tady čas od času objeví navzdory tabuizaci tématu. Je evidentně dojatý, že se po více než 30 letech o místo zase někdo zajímá.
Stojíme na místě, kde jsme svědky proudění času z minulosti do přítomnosti. Hrůzy sovětského systému jsou tady reálnější a tísnivá atmosféra tíživější. A zřejmě to tak zůstane do doby, než dojde k alespoň symbolickému smíření živých s mrtvými - k vyrovnání se se zločiny minulosti a závazku nevydávat se stejnou cestu.
Boj o paměť
Informace o tom, že někde zde se pohřebiště nachází, doputovala před 33 lety k Bolotu Abdrachmanovovi, který tehdy objevil jediný dosud známý masový hrob u Biškeku. Uspořádal sem výpravu, chtěli i kopat, ale onen stařík, jediný žijící svědek, tehdy nechtěl nikomu místo ukázat. Stále se bál. A tak nikdo konkrétní místo dosud neodhalil a na celou historii se téměř zapomnělo.
Lidé v Kyrgyzstánu dnes mají jiné starosti, životní úroveň zde byla zvlášť po rozpadu Sovětského svazu po roce 1991 mizerná a v takových podmínkách nezbývá moc energie na nějaké připomínání minulosti, navíc se jedná o tradiční pasteveckou kulturu, která nemá příliš velké zkušenosti se zpracováním národních traumat. A pokud přece jen někdo z vesničanů od Issyk-Kulu hledal, kde skončil jeho otec či dědeček, netušil, kam se má obrátit. Veřejný zájem o toto téma klesl na nulu.
V Kyrgyzstánu navíc neproběhl žádný zásadní proces desovětizace, na rozdíl od okolního Kazachstánu či Uzbekistánu zde pořád potkáváme obrovské množství soch Leninů, rudých hvězd a nápisů volajících po vítězství komunismu. Nikdo je nikdy neodstranil. Sovětský režim je vnímán spíše jako období, které vedlo k reálnému rozvoji země a velké industrializaci (k níž velkou měrou pomohli i Čechoslováci z Interhelpa), přestože sovětské represe se dotkly odhadem 40 tisíc obyvatel Kyrgyzstánu.
Téměř čtyři tisíce z nich byly popraveny a byli mezi nimi lidé 55 národností, včetně nejméně dvaceti Čechů. Další byli posláni do gulagů či deportováni do dalekých končin Sovětského svazu. Jenže i tato čísla jsou příliš malým počtem na to, aby se sovětské represe staly součástí kolektivní paměti Kyrgyzů. Na rozdíl třeba od Kazachstánu, kde ve 30. letech polovina obyvatel zemřela během hladomoru a v zemi vyrostly stovky obřích lágrů Gulagu. Tam se o tématu mnohem svobodněji hovoří a v posledních letech se dokonce otevřely archivy NKVD a KGB.
V Kyrgystánu se naopak o tuto paměť nyní intenzivně bojuje. Na jedné straně jsou lidé jako Bolot Abdrachmanov či naši kolegové z neziskovky Esimde (kyrgyzsky "paměť"), která nám pomáhala s organizací expedice. A na druhé stojí čím dál aktivnější ruské nátlakové skupiny usilující o prosazení ruského narativu v historických i současných tématech a současná kyrgyzská vláda, která jim více či méně podléhá. To jsme pocítili i na vlastní kůži.
Na státní univerzitě v Biškeku jsme promítali film z předchozí expedice do Kazachstánu, dorazilo na 200 studentů a rozproudila se skvělá debata, kterou ovšem narušila přítomnost ruské vlivové organizace Rossotrudničestvo, která monitoruje dění ve společnosti i na univerzitách. Organizátoři z jejich přítomnosti byli očividně nervózní.
O pár dní dříve se v centru Biškeku konal obří koncert u příležitosti 33 let Dne nezávislosti Kyrgyzstánu, ovšem po ruských tlacích na něm vystoupili přední ruští zpěváci podporující Vladimira Putina a válku na Ukrajině. Počátkem září, ještě během našeho pobytu v zemi, vrátil kyrgyzský prezident k přepracování parlamentem schválený zákon o otevření archivů NKVD a KGB, který by nám i dalším historikům obrovsky pomohl nalézt odpovědi na řadu bílých míst v historii sovětských perzekucí na kyrgyzském území. Boj o paměť a ruský vliv probíhá v Kyrgyzstánu právě teď.
Pohřebiště
Ale vraťme se ke Karakolu, k místu masového hrobu, které jsme takto znovuobjevili. Zkusíme přesvědčit naše kolegy v Biškeku, aby iniciovali na místě alespoň pamětní tabulku. Anebo ještě lépe archeologický výzkum. Pokud budeme moci, rádi k tomu přispějeme, třeba při naší další výpravě. Vždyť kdesi pod těmi topoly mohou ležet i Češi či Slováci. Popraveno jich bylo v Kyrgyzstánu nejméně dvacet a my známe místo pohřbení jen dvou z nich - Josefa Skalického a Ondreje Pálinkáše u Biškeku.
Češi prokazatelně bydleli i v Karakolu, mezi jinými se tam právě ve 30. letech usadil původní zakladatel Interhelpa Rudolf Mareček a jeho syn Bořivoj. Oba byli v té době také zatčeni, ale měli štěstí - po několika měsících je propustili, a tak se později mohli věnovat svému velkému koníčku - zdolávání místních hřebenů a jejich mapování. Oba stáli u zrodu sovětského alpinismu a dodnes jsou v Kyrgyzstánu legendami.
Z celkového počtu téměř čtyř tisíc obětí stalinských poprav v Kyrgyzstánu je znám jen jeden masový hrob se 137 těly. Odhadem nejméně dvacet dalších takových hrobů někde musí být. Kromě Biškeku a Karakolu se věznice NKVD, v nichž se popravovalo, nacházely ještě ve městech Naryn a Oš. V Oši na jihu země prý místní také zhruba tuší, kde se pohřebiště nachází, ale jedná se o zastavěnou plochu několika hektarů, kde není v současných podmínkách reálné provést podrobný výzkum.
Pátrat dál by bylo potřeba i zde u Karakolu. Podle strážce rezervace se prý mezi místními říká, že vojáci NKVD vozili své náklaďáky s mrtvolami i na další místa u jezera a ukazuje na obrovskou zalesněnou plochu mizející k horám na západ.
Video: Záběry z místa pravděpodobného masového hrobu obětí Stalinových represí
