Od zvláštní zpravodajky - "I když mi nikdo blízký nezemřel, všechny nás konflikt ovlivnil. Byl na pozadí veškerého dění," říká David Campton ve své kanceláři v centru Belfastu. Městě, kde byla před čtvrt stoletím schválena Velkopáteční dohoda, která ukončila třicet let trvající konflikt.

Když Campton vzpomíná na násilí, které formovalo jeho život, snaží se vyprávění často odlehčit vtipem nebo ironií. "Někdy si dělám legraci, že jsem se stal metodistou kvůli stávce autobusů."

Jeho rodina žila ve východním Belfastu, byli praktikujícími presbyteriány. Krátce před Davidovým narozením se odstěhovala trochu dál od centra. Jenže s koncem 60. let a začátkem nepokojů v Severním Irsku, které si až do konce 90. let vyžádaly na 3500 životů, bylo složité se po městě pohybovat.

V neděli bylo těžké dostat děti do kostela, protože město bylo často zabarikádované a autobusy nejezdily. "A tak se máma rozhodla, že nás vezme do nejbližšího kostela, nebo spíš do nejbližšího protestantského kostela," popisuje Campton. "Blíž k nám byl i jeden katolický kostel, ale v té době neexistovalo, že by se protestant dobrovolně stal katolíkem."

Rodina tak začala navštěvovat kostel metodistů, kteří se vedle presbyterián také řadí k protestantům. "A já jsem začal zkoumat, co v tomto kontextu znamená křesťanská víra," dodává Campton.

Házení kamenů

Na druhém konci v západním Belfastu chodil ve stejnou dobu do školy Martin Magill. Narodil se až za městem, a tak ačkoliv byl zvyklý například na všudypřítomnou britskou armádu, násilnosti blíže centru pro něj byly novinkou.

"Být katolíkem v Belfastu na začátku 70. let bylo hodně děsivé. Do školy jsme jezdili autobusem a pamatuji si, že na něj lidé běžně házeli kameny. Někdy i rozbili okno," říká dnes už velmi klidným, vyrovnaným hlasem, zatímco sedí v křesle u sebe doma. V přilehlém kostele každou neděli slouží mši.

"Pamatuji si na jeden okamžik, kdy došlo k zvlášť velkým nepokojům. Moje matka se rozhodla dojít do školy a přivést nás domů, ale nemohla se dostat přes barikády," vypráví. Nakonec se jí ale výtržníky podařilo přesvědčit, aby ji nechali projít, a dovedla děti v pořádku domů. "Pamatuji si to velmi jasně, byly zatarasené ulice, házely se kameny, všude byli vojáci."

Související

Mír v Severním Irsku: přestali jsme se zabíjet, ale zdi tu rostou dál, říkají místní

Infografika

Právě otázka náboženství představovala dělicí čáru. Na jedné straně byli katolíci, označováni za republikány, protože si přáli, aby se Severní Irsko sjednotilo s Irskou republikou, která tvoří většinu ostrova. Na druhé straně stáli protestanti, tedy presbyteriáni, metodisté, anglikáni, evangelíci i členové dalších náboženských frakcí, kteří se cítili jako Britové a chtěli zůstat součástí Spojeného království.

Komunity byly ve městě rozděleny i doslova. Zpočátku mezi jednotlivými čtvrtěmi procházely dráty a kovové ploty, ale počátkem 70. let byla na některých místech rozmístěna bezpečnostní stanoviště. Aby se lidé dostali do centra, museli vystoupit z autobusu, projít check pointem, nechat prohledat své kapsy i zavazadla a pak přestoupit na jiný autobus.

Farář Campton vzpomíná, že si jeho otec běžně schovával do brašny na motorce kladivo, protože věděl, že ho cestou do práce budou konfrontovat polovojenské organizace. "Spousta dětí, se kterými jsem vyrůstal, kluci, s nimiž jsem chodil na základní školu a kteří neměli samé jedničky, skončili buď u policie, armády nebo u jedné z polovojenských organizací," vyjmenovává jednotlivé aktéry konfliktu.

Utéct pryč

Vzdělání bylo obzvlášť v chudších částech města jedinou cestou, jak násilnostem uniknout. I proto se v polovině 80. let Campton rozhodl odjet studovat do Skotska. "Už jsem toho měl dost. Odjel jsem a už nikdy jsem se nechtěl vrátit," přiznává. Přitom teprve v Edinburghu mu došlo, jak silně severoirský konflikt ovlivnil jeho dětství.

Související

Foto: Umění na každém rohu a zdi. Obří murály v Belfastu připomínají krvavé dějiny

34 fotografií

"Vešel jsem do obchodu a automaticky zvedl ruce nad hlavu. V Belfastu vás totiž při vstupu vždy prohledali. Tady jsem si ani neuvědomil, že to dělám. Všichni na mě koukali jako na blázna," směje se.

Trvalo tři roky, než si ve Skotsku uvědomil, že slyší sirénu. Nepříjemný zvuk patřil v Severním Irsku ke každodennímu šumu města a David Campton se ho naučil vytěsnit.

Když vraždění v jeho domovině pokračovalo i na začátku 90. let, začal cítit potřebu se vrátit. Víra se pro něj navíc stávala stále důležitější, a když dokončil seminář, vrátil se do Severního Irska jako farář. "Chtěl jsem situaci nějak zlepšit. Což teď zní strašně arogantně, ale tehdy jsem to tak opravdu cítil."

Téměř bez jakékoliv přípravy mu byl přidělen kostel v jedné z nejvíce výbušných čtvrtí v Belfastu. "Přijel jsem tam čtyři dny po tom, co se někdo pokusil celý kostel spálit na prach. Hned došlo k velkým protestům. Byla to vážně sranda," ušklíbá se.

Související

Dřív bránil Británii. Kvůli brexitu ale policista ze Severního Irska emigroval pryč

Zato Martin Magill chtěl být knězem po většinu svého života. "Působil jsem v místech, kde docházelo k vraždám, chodily výhrůžky smrtí a lidé útočili na kostely. Nebo tam byly velmi aktivní polovojenské organizace," vysvětluje. "Bylo součástí mojí práce se s tím vypořádat," dodává. Rozhodně ho to ale utvrdilo v přesvědčení, že násilí musí za každou cenu skončit.

Na začátku 90. let byli David i Martin zapojeni do mediace mezi komunitami a polovojenskými organizacemi. Nyní, 25 let od Velkopáteční dohody, spolu s dalšími duchovními pořádají mimo jiné festival 4 Corners, který se snaží budovat mezi lidmi pevnější vazby a ukazovat, že spolupráce mezi katolíky a protestanty je možná.