Brusel - Evropská unie vězí v nejhorší krizi své dvacetileté historie. Nic podobného nikdy nezažilo ani Evropské hospodářské společenství vzniklé v roce 1957, ani Montánní unie, založená o šest let dříve.

Může za to fakt, že evropské sjednocení dalece překročilo vize duchovních otců někdejšího ryze ekonomického "společenství uhlí a oceli"? Nebo skutečnost, že ;EU nedokázala dostatečně rychle reagovat na výzvy současného, překotně se globalizujícího světa a hospodářský propad, jež přinesla první dekáda 21. století ?

Stojí za současnými potížemi samo euro a monetární unie vzniklá bez unie fiskální, nebo spíše to, že společnou evropskou měnu přijaly země, které na ni ani zdaleka nebyly připraveny?

Euro poráželo dolar až do chvíle, kdy do Evropy přišla v roce 2008 recese vyrobená ve Spojených státech a zamávala těžce zadluženými ekonomikami nejslabších článků eurozóny na jihu kontinentu.

Navzdory optimistickým prohlášením německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, kteří na summitu Unie z 9. prosince, konaném přesně dvacet let po podpisu Maastrichtské smlouvy, položili základy fiskálnímu sjednocení eurozóny, teď čekají euro krušné měsíce.

Jeho pád, návrat k národním měnám a rozpad EU si totiž přejí mnozí, jedni z nevědomosti a neznalosti věcí a druzí proto, že jsou až příliš dobře zasvěceni, či spíše zapojeni do problémů, které Unií otřásly až do základů.

"Představa jednotlivých národních měn spekulujících proti sobě je dost děsivá," řekl Aktuálně.cz někdejší eurokomisař a bývalý český premiér Vladimír Špidla. "Nejhorší by ale bylo oslabení, nebo možná úplný rozklad evropské integrace."

Podle předsedy české vlády z let 2002-2004 by to navíc zřejmě znamenalo hospodářské sblížení Německa a Ruska jako dvou hospodářských kolosů na opačných koncích Evropy a celkové oslabení pozice České republiky.

Jednorychlostní, nebo dvourychlostní?

Konec eura, po kterém dychtí početný šik jeho odpůrců, by ovšem za současné situace neprospěl nikomu. Národní měny by musely v krátké době jedna za druhou silně devalvovat, většina bank by potřebovala finanční injekce od státu, zkrachovala by řada zejména malých a středních firem, zvýšila by se nezaměstnanost i inflace.

Paradoxně si to nejvíce uvědomují podnikatelské kruhy a ne řadoví občané Unie, které před nejhoršími dopady tržního hospodářství bez přívlastků, jak jej kdysi definoval český prezident Václav Klaus, chrání právě direktivy z Bruselu. Tím, že se snaží brzdit nejhorší excesy systému, ve kterém až na prvním místě jsou peníze získané jakýmkoli způsobem, jen když je jich hodně.

Koruna by si rozpadem eurozóny také nepolepšila.

"Naše měna je bohužel nestabilní," říká Špidla. "Nerozhoduje o ní Česká národní banka, ale spekulanti na finančních trzích. Nikdo proto není schopen odhadnout kurzové riziko."

Vzhledem k tomu, že jsme malá ekonomika, lze jen těžko předvídat příští vývoj kurzu české koruny, což velmi zdražuje náš vývoz, upozorňuje bývalý český premiér.

Za zachování eura se kupodivu zasazují - kromě nejvíce zadlužených zemí, jako je Řecko či Portugalsko - především Německo a Francie, hlavní motory evropské ekonomiky a největší poskytovatelé unijních úvěrů.

Nejméně naopak postkomunistické elity v zemích někdejšího sovětského bloku v čele s Českem, jež se nechtějí vzdát pozic, které si po pádu železné opony postupně dobyly zpět a které jsou procesem evropské integrace ohroženy.

Představa dvourychlostní Evropy, jejímž jádrem by se kromě francouzsko-německého dvojbloku mohly stát také Rakousko, Finsko, skandinávské země a státy Beneluxu, jim příliš nevadí. Hrůzu naopak mají z toho, že by mimo fiskální unii mohla zůstat Británie ovládaná konzervativci, jejich hlavní spojenec na cestě dalšího rozevírání nůžek mezi bohatými Evropany a zbytkem populace EU.

Naopak ryze kontinentální unie, ve které by zůstaly se svými názory a postoji izolovány přibližně stejně jako londýnská City, je to poslední, co si postkomunistické elity přejí.

Minimálně Polsko a Slovinsko a možná i Slovensko se touto cestou nicméně nevydají. Jasno bude až v březnu, kdy by podle Berlína a Paříže měla být fiskální unie přesně definována a také uvedena v život. Ať již s postkomunistickými státy, či bez nich.

"Vždy jsem se snažil, aby se myšlenka dvourychlostní unie nenaplnila," zdůrazňuje Špidla. "Je pro nás velmi nevýhodná. Zdá se mi ale, že se blíží mílovými kroky."

Pokud ČR zůstane na periferii Unie, bude podle něj muset Praha pasivně přijímat většinu, ne-li všechny předpisy a rozhodnutí budoucího "jádra" EU. Česko by jinak nemohlo vyvážet své zboží a na celní války nemá zase dostatek sil.

Dluhová unie

Vlády Francie a Německa se přes odpor euroskeptiků, ať již britských, či postkomunistických, snaží evropskou integraci pohnat co nejvíce kupředu.

Tlačí je čas. Unie měnová se totiž zejména v posledních dvou letech začala nebezpečně měnit v unii dluhovou. Zadlužení se stalo všeobecným jevem a hlavně všeobecně tolerovaným jevem a dnes činí osmdesát procent hrubého domácího produktu EU.

Německý dluh překročil dva biliony eur, italský je jen o sto miliard nižší, Francie dluží 1,7 a Británie 1,4 bilionu, Španělsko 650, Nizozemsko 450 a Řecko 350 miliard eur.

Dluh Česka, které se přijetí eura vehementně brání, je ve srovnání s jinými zeměmi v absolutních číslech zanedbatelný a představuje 55 miliard eur. Činí jen 38 procent českého HDP.

Je třeba na druhé straně zdůraznit, že při vyrovnaném, či dokonce přebytkovém státním rozpočtu lze v časech konjunktury zadlužení poměrně rychle umazat. Dánsko kupříkladu dokázalo svůj dluh v letech 1999 až 2007 snížit z původních 58,1 na 24,7 procenta HDP, Švédsko ze 64,3 na 40,2 procenta.

Na druhé straně nelze předpokládat, že země, jejichž rozpočtový deficit se dnes pohybuje mezi čtyřmi a šesti, případně více procenty HDP, budou schopny vyrovnané rozpočty vykázat v dohledné době, jak to předpokládá fiskální unie, na níž se eurozóna dohodla 9. prosince.

Vše bude záležet na tom, jak rychle se unie vymaní ze zóny jednoprocentního až nulového růstu, do které zabředla většina zemi, ať již patří k eurozóně či ne.

Polsko, které také nemá společnou evropskou měnu, vykáže na rozdíl od Česka letos podle všeho čtyřprocentní nárůst HDP, stejně jako tradičně silně zdaněné "socialistické" Švédsko, zatímco ve Finsku, používajícím euro, poroste ekonomika o tři procenta.

Překonat krizi a dobýt zpět důvěru investorů může Evropská unie jen tehdy, pokud dokáže rychle nalézt dostatek vnitřních zdrojů a začne drasticky snižovat své zadlužení.

Kromě seškrtání některých sociálních dávek a částečného zvýšení důchodového věku musí EU mnohem důsledněji než doposud bojovat s daňovými úniky, zkrotit korupci a snížit cenu předražených státních zakázek. Jen v ČR se tímto způsobem každoročně ztratí neznámo kam sto miliard korun a tedy téměř desetina státního rozpočtu.