Dnes rozhodla, že Srbsko a Černá Hora budou pykat za vlastní neschopnost vydat spravedlnosti někdejšího generála bosenskosrbské armády Ratka Mladiče, který je považován za hlavního strůjce srebrenického masakru a je Mezinárodním soudem pro zločiny v bývalé Jugoslávii stíhán kvůli obvinění z genocidy.
Komisař pro rozšíření Olli Rehn oznámil, že Brusel se zemí přerušuje přístupové rozhovory. Obnoveny podle něj budou, jakmile srbská vláda splní své závazky.
Oričův strach ze smrti
Výpovědí, proč proti Srbsku ostře vystoupit, má ostatně Brusel tisíce. Třeba právě tu od Mevludina Oriče.
Zázrakem přežil popravu. Když přišel k sobě, viděl vedle ležet zmasakrovaného bratrance. Oričův šat prosákl krví staršího muže, který při popravě srbskými vojáky padl přímo na něj. Zachránil mu život. A okolo tisíce muslimských mužů i chlapců postřílených v "bezpečné enklávě" Srebrenica bosenskosrbskými jednotkami.
"Ležel jsem a bál se pohnout. Pevně jsem k sobě tiskl víčka. Říkal jsem si: Také tady zemřu. Pak jsem ztratil vědomí. V polosnu jsem slyšel sténání a rachot strojů. Hloubili masové hroby. Až hluboko v noci jsem utekl do lesa," citoval Oriče bosenský deník Oslobodenje loni v červenci, při desátém výročí srebrenické genocidy.
Další rok uplynul a Oričova otázka, která dala v novinách vzpomínkám přeživších titulek, zůstala nezodpovězena: "Kdy uvidím před soudem Ratka Mladiče?"
My ho chytneme, slibuje Bělehrad...
Ratko Mladič, někdejší velitel bosenskosrbské armády, kterému Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu přičítá hlavní díl viny na masakru ve Srebrenici, je stále na svobodě.
| Fakta o srebrenickém masakru Chronologie událostí, jež v červenci 1995 vyústily v masakr ve východobosenské Srebrenici. |
I když existují četné důkazy, že Bělehrad přinejmenším tuší, kde by se mohl Mladič nacházet, zatím jej nedokázal zatknout a do Haagu předat.
Srbsku v neděli o půlnoci vypršelo prodloužené ultimátum na jeho vydání.
Dnes Evropská unie se Srbskem přerušila asociační rozhovory. "Jediným důvodem je opravdu skutečnost, že tento balkánský stát dosud nezadržel generála Ratka Mladiče, obviněného z válečných zločinů," potvrdil dnes v Bruselu komisař pro rozšíření Ollie Rehn.
Rehn uvedl, že Unie se k tomuto kroku rozhodla po telefonické konzultaci s hlavní žalobkyní ICTY Carlou del Ponteovou. Ta podle něj vyjádřila naději, že Unie zaujme k Bělehradu přísnější postoj.
Rozhovory se Srbskem byly plánovány na 11. května. Původně se během tohoto setkání mělo rozhodnout o smlouvě, která upraví vztahy Evropské unie se Srbskem a Černou Horou v období před přijetím tohoto státu jako plnoprávného člena.
...už poněkolikáté
Srbsko mohlo tento verdikt čekat. Srbský premiér Vojislav Koštunica totiž nedokázal splnit slib, který dal v březnu Ponteové a Rehnovi - že Mladič bude zatčen do 30. dubna a rozhovory budou moci pokračovat.
Ponteová dnes dala průchod svému rozhořčení, když Koštunicu nařkla, že ji svými sliby mátl. Tento postoj je podle ní nepřijatelný.
Premiér Koštunica dnes prohlásil, že Mladič je na útěku osamocen, neboť se srbským silám podařilo rozbít síť jeho pomocníků. "Ratko Mladič se teď schovává v osamocení. Otázkou jen zůstává, kde se skrývá," uvedl Koštunica.
Podle něj Srbsko vynaložilo k dopadení bývalého generála všechny dostupné síly. "Jsem přesvědčen, že by bylo lepší rozhovory s EU neodkládat," dodal.
Kvůli přerušení rozhovorů už padla první demise
Přerušení rozhovorů s EU má již svoji první politickou "oběť". Srbský vicepremiér Miroljub Labus oznámil rezignaci. "Evropská unie přerušila asociační rozhovory, protože Vaše vláda, navzdory Vašim slibům, nezajistila politické podmínky pro pokračování vyjednávání," uvedl v dopise adresovaném premiérovi. "Jako vicepremiér a šéf vyjednávacího týmu pro vstup do EU se nechci na této politice podílet," dodal.
Labus, který je předsedou druhé nejsilnější vládní strany G17 Plus, na tiskové konferenci v Bělehradě oznámil, že na 13. května svolal zasedání vedení strany, které rozhodne, zda G17 Plus zůstane v koalici, či nikoli.
"Pořád se mi vrací pohled na Mladiče"
Pro ty, které dodnes v noci straší obrázky pádu Srebrenice, pro ty, kteří přišli o své blízké, z nichž mnozí jsou ještě dnes vedeni v kolonce "pohřešováni", je to trpká zpráva.
Trpčí o to, že svědectví o násilí páchaném v oblasti pod patronací OSN jsou sice natočená na záběrech, které takřka v přímém přenosu oběhly svět, ale hlavní viníci za ně nezaplatili.
"Pořád se mi vrací pohled na Mladiče. On tehdy přijel. Byl v té tělocvičně, kde nás před popravou drželi. Obklopen svými bodyguardy, díval se po nás a smál se," popsal Orič.
Čekání na smrt v tělocvičnách
Do takových tělocvičen srbské jednotky naháněly muslimské muže i malé chlapce z celé enklávy. Často vesničany, často vyčerpané příslušníky muslimských polovojenských oddílů.
Mnozí se - když začali Srbové kolem Srebrenice stahovat smyčku - uchýlili do továrny, která tehdy sloužila jako základna nizozemského kontingentu. Ale chabě vyzbrojení Nizozemci, se zadáním nezasahovat a bez vzdušné podpory NATO, je nijak neochránili. Naopak (v důsledku čehož později rezignovala nizozemská vláda).
Tisíce lidí ovšem nepadly do rukou Srbů rovnou. Od Nizozemců nenapochodovaly do oněch ubikací, z nichž pak šly na popravu - ale pokusily se utéci. Cesta vedla přes lesy a hory, lemována minovými poli, se srbskými vojáky v patách.
A na pochodu smrti
"V noci z 11. na 12. července se vydalo na pochod za svobodou na 12-15 tisíc mužů. Jako předvoj šli vojáci pravidelných jednotek, kteří měli prorazit srbské linie a otevřít koridor, jímž by pak proklouzli ostatní," popisuje ve své knize "Srebrenica: Zpráva o válečném zločinu" dvojice holandských autorů Jan Willem Honig a Norbert Both. "V nástupním prostoru se nahromadilo tolik lidí, že odchod trval mnoho hodin."
Zatímco vojenské jednotky dokázaly postupovat rychle, civilisté nikoli. A právě před nimi Srbové sklapli past.
Zpočátku je nechávali na pokoji, protože pronásledovat a chytat nepřítele v zalesněném, hornatém terénu by bylo příliš obtížné. Počkali si na ně ale u cest, které museli přejít - tam na uprchlíky čekali obrněnci a vojáci s kulomety. Tak tomu bylo třeba u obce Kamenice.
"U Kamenice se jim podařilo namačkat nás všechny do omezeného prostoru. Člověk ušel sotva 500 metrů a hned se dostal do ohně. Stříleli ze všech stran. Vzpomínám si, jak padající strom, podťatý palbou, zabil přes dvacet lidí najednou," vypověděl jeden ze svědků ve zprávě organizace Human Rights Watch.
Po mnoha hodinách pod palbou Srbové muslimy vyzvali, ať vyjdou z lesa a vzdají se. "Většina mužů - už před příchodem do Srebrenice za Holanďany - strávila na útěku několik dní. Nikdo se dlouhou dobu pořádně nenajedl ani se na dlouhou cestu nepřipravil. Zdeptaní únavou a strachem vcházeli - bez možnosti bránit se - do rukou budoucí smrti," tvrdí Honig a Both.
Na ty, kteří nepodlehli a nevzdali se, čekal téměř 70 kilometrů dlouhý pochod v náročném terénu - o vodě z potoků a jídla z lesní kůry.
|
Srebrenickou enklávu obývali až do vypuknutí války v Jugoslávii na jaře roku 1992 převážně muslimové.
Z celkového počtu 36 666 lidí žijících na území opštiny Srebrenica se podle sčítáni lidu z roku 1990 k muslimské národnosti hlásilo 75,2 procenta obyvatel. V samotné Srebrenici, kde žilo 6 tisíc lidí, byly národnostní poměry stejné. |
Po první tři roky války zůstal okres v rukou muslimů a stal se symbolem bosenského odporu. To se však 11. července 1995 změnilo. Bosenskosrbská televize odvysílala prohlášení Ratka Mladiče, velitele bosenskosrbské armády, který divákům oznámil, že přišel den pomsty na "Turkovi" a je čas předat "srbskou Srebrenici srbskému národu". Záborem Srebrenice a o týden později i Žepy získali Srbové kontrolu nad oblastmi, které měli podle všech mírových iniciativ zůstat muslimské. Z bezpečné zóny vyhnali Srbové během deseti dní na 23 tisíc muslimských žen a dětí a popravili na 8 tisíc mužů. |
