Od naší zvláštní zpravodajky – Manu se na Kypru narodil, v roce 1974 ale musel kvůli turecké invazi svůj domov opustit a od té doby byl v severní části ostrova jen jednou. Když ovšem zjistí, že se reportérka Aktuálně.cz chystá Tureckem okupovanou část kyperského území navštívit, začne na ni křičet a vyhodí ji z obchodu. „Všichni jsou to zlodějové a ten, kdo se s nimi přátelí, je taky zloděj,“ uzavírá nečekaně společně strávenou půlhodinu.

Manuho svět končí jen pár metrů dál na ulici Ledra, kde se nachází hraniční přechod. Místním policistům stačí ukázat občanský průkaz nebo pas, který si naskenují, a pak většinu lidí bez problému pustí dál. Za kyperskou kontrolou leží několik metrů území nikoho, zóna OSN, na jejímž druhém konci návštěvníka čeká turecko-kyperská kontrola. Dál se rozprostírá severní Nikósie a zbytek ostrova.

Kypr získal nezávislost na Británii v roce 1960 a v podstatě od tohoto okamžiku ho provázelo napětí mezi tureckou a řeckou komunitou, které spolu podle mocnostmi vytvořené ústavy musely sdílet vládu. Od roku 1964 žili turečtí Kypřané uzavřeni v enklávách. Právě tehdy na ostrov vyslala OSN mírovou misi, která trvá dodnes. O deset let později se řecká junta pokusila o násilný převrat, na který Turecko reagovalo invazí do severní části ostrova. Od té doby je Kypr pevně rozštěpen na dvě části.

hraniční přechod
u Ledra Palace

Severní Nikósie

hraniční přechod
z ulice Ledra

Nikósie - Staré město

Nikósie

řecká část

turecká část

demilitarizované pásmo OSN

Mapový podklad: Google

Ačkoliv od naprostého rozdělení ostrova uplynulo už téměř půl století, mnoho místních v sobě stále nosí zlost vůči druhé komunitě. „Máme pocit, že jenom my jsme přišli o domovy, že jenom my jsme ztratili příbuzné. Až po otevření checkpointů v roce 2003 si někteří lidé uvědomili, že to trauma je sdílené,“ vysvětluje nad sklenicí domácí limonády Maria Hadjipavlouová, socioložka a politoložka, která mírovému procesu na ostrově věnovala celý život.

Zpočátku bylo v podstatě nemožné se bez zvláštního povolení dostat z jedné části ostrova na druhou. Nyní se hraničních přechodů na zelené linii, jak se přezdívá dělicí čáře, kterou tvoří demilitarizovaná oblast OSN, nachází hned několik. Některé, například ty v centru Nikósie, jsou jen pro pěší, jinde mohou přejíždět i auta.

Překročení hranice

První den otevření hranic lidé často stáli dlouhé hodiny ve frontě, aby se mohli znovu podívat na své staré domovy nebo zjistit, co se s druhou částí ostrova od jeho rozdělení stalo. „Ano, pamatujeme si to. Čekali jsme asi šest nebo osm hodin,“ vzpomínají manželé Nadja a Ziad na svůj první výlet do severního Kypru v roce 2003. Od té doby tam každých pár let znovu zavítají.

Přiznávají, že mnozí nyní na severní Kypr jezdí hlavně za nákupy. V jižní části ostrova se platí eurem, ale na severu lidé používají tureckou liru, která je nyní kvůli obrovské inflaci oslabená. „Spoustu lidí jen přijede, natankuje a zase se hned vrátí. Mohou se tam podívat, ale nemají o to zájem,“ vysvětluje Ziad.

Přitom historické centrum Nikósie, které tvoří jasně definované kruhové středověké hradby, je rozděleno na půl a na všech místních mapách je vidět pouze půlkruh a jeho přilehlé okolí. Rozdělení ostrova metropoli zásadně proměnilo. Kromě památek přišli lidé o přístup na tržiště, nemohli chodit do práce nebo zcela zmizela některá povolání. Turečtí Kypřané například vyráběli ručně šité matrace nebo pracovali s kůží.

Město se proměnilo na dva zrcadlící se celky. Tam, kde dřív stála tržnice na severu, byla po roce 1974 postavena i v jižní části a naopak. Přesto se ale život postupně posouval dál z historického centra, protože u barikády obklopené vojáky nebyl udržitelný.

Zrádci národa

Politoložka Maria Hadjipavlouová bydlí v klidné čtvrti jen pár set metrů od Benátských hradeb. Kostel i úzké klikatící se uličky ale vznikly na zelené louce po roce 1974 a většina místních původně bydlela někde v severní části ostrova, odkud museli utéct nebo byli vysídleni.

Nový domov si musela najít i akademiččina rodina, ačkoliv sama Hadjipavlouová v době invaze studovala v Londýně a na rodný ostrov se složitě dostávala lodí z Atén. Hlavní letiště v Nikósii bylo obsazeno. Dodnes se nachází v demilitarizované oblasti a je zavřené.

Maria Hadjipavlouová vyučuje genderová studia a vede Fakultu sociálních věd na Kyperské univerzitě.

Foto: Dominika Perlínová

„Když jsem viděla rodiny, jak se schovávají v horách a utíkají před válkou, stal se z Kypru můj osobní problém,“ popisuje dnes již 70letá žena. Když ale práci na mírovém řešení konfliktu začínala, byla často označována za zrádkyni, také politická elita ji vnímala jako nebezpečnou.

Přesto největší beznaděj cítí až teď. „Mám pocit, že propast mezi oběma komunitami je stále větší. Je to, jako bychom žili ve dvou různých vesmírech. Nevidím už žádnou naději,“ dodává se slzami v očích.

Z otevřených hraničních přechodů se místo příležitosti k větší propojenosti ostrova stal politický boj. Hlavně pro některé řecké Kypřany je nemyslitelné, že by se měli během pohybu ve vlastní zemi prokazovat pasem. Překročení hranice, kterou neuznávají, berou jako legitimizaci severokyperského státu.

„Lidé, kteří hranici nikdy nepřekročili, sami sebe vnímají jako více patriotické,“ vysvětluje Hadjipavlouová s tím, že i její sestra se na ni zlobí, že na severní Kypr pravidelně jezdí. V zemi už proto vyrůstá třetí generace, která neví, jak vypadá Turky okupované město Famagusta, ačkoliv bojují za to, aby znovu patřilo jim.

Kypr (řecká část)

Severokyperská turecká republika

demilitarizované pásmo OSN

britské vojenské základny

Kyrenia

Nikósie

Famagusta

Larnaka

Paphos

Turecko

Kypr

Mapový podklad: NordNordWest - Wikipedia (GNU 1.2)

Otázka identity

Právě ve Famagustě, na jediné státní severokyperské univerzitě, vyučuje Ahmet Sözen, který se podobně jako Maria Hadjipavlouová věnuje řešení konfliktu a podílel se i na řadě vyjednávání. Se zkušenou akademičkou také na některých projektech spolupracuje.

Ahmet Sözen, profesor na Politologické fakultě Východo-středomořské univerzity v severním Kypru, který se zabývá studiem konfliktů, a mírový aktivista.

Foto: Dominika Perlínová

I když se narodil v roce 1968, tedy před tureckou invazí na ostrov, nikdy nezažil sdílení prostoru mezi oběma komunitami. „První řecké Kypřany jsem potkal až v 90. letech na univerzitě ve Spojených státech,“ dodává s mírným povzdechem. K mírovému soužití obou komunit stále nedochází. Místo občanské kyperské identity se na ostrově vytvořila velmi silná identita etnická, ačkoliv podle Hadjipavlouové už takové rozlišení dávno neplatí.

Na ostrově žije také velké množství cizinců a každé čtvrté manželství je mezinárodní. To potvrzují Nadja a Ziad, kteří se seznámili v Praze krátce před sametovou revolucí. Ačkoliv Nadja se na Kypru narodila a po turecké okupaci s rodinou vyrůstala v jižní Nikósii, Ziad pochází z Libanonu. Na ostrov se vrátili krátce po roce 2000 a prvních několik let spolu mluvili česky, než se Ziad naučil dobře řecky.

Přestěhovali se krátce před otevřením hranic a hlavně před zlomovým referendem v roce 2004, které mělo z ostrova vytvořit federaci. Sjednocení tehdy prosazoval tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan, kterému se podařilo dohodnout na budoucí podobě ostrova se všemi zainteresovanými stranami. Ačkoliv turečtí Kypřané sjednocení, které by pro ně znamenalo i vstup do EU, podpořili, řečtí Kypřané ho drtivě odmítli.

Podle výzkumu, který Ahmet Sözen provádí už mnoho let s kolegy z obou stran ostrova, si ale většina Kypřanů ve skutečnosti přeje sjednocení ostrova a federální uspořádání, kde spolu obě komunity mohou žít. Takový sen je ovšem nyní velmi vzdálený.

Referendum 2004 o sjednocení ostrova

pro

proti

Řečtí Kypřané

Turečtí Kypřané

35 %

65 %

78 %

24 %

Zdroj: Greek Cypriots Vote for NO

Budování komunit

Nadja a Ziad byli jedni z těch, kteří v roce 2004 hlasovali pro. „Lidé vůbec nevěděli, o čem hlasují,“ tvrdí Nadja a připomíná, že kyperští politici tlačili, aby ke sjednocení nedošlo. Podle mnohých byl ale problém i v tom, že mezinárodní organizace vůbec nepracovaly s občanskou společností.

„V podstatě neexistuje spojení mezi politickou a občanskou sférou,“ potvrzuje Hayriye Rüzgarová z nezisková organizace Home for Co-opertation (Dům spolupráce), která se snaží obě komunity propojit hlavně skrz kulturní projekty. „Jsme taková bublina, ale mám pocit, že jsme stále se rozšiřující bublina,“ dodává.

O naprosté izolaci občanské společnosti mluví i oba akademici. I když jsou vidět posuny zvlášť mezi mladými lidmi, kteří chtějí pracovat na společné a sdílené budoucnosti, politici zůstávají zatvrzele konzervativní.

Sídlo neziskové organizace je přímo v demilitarizované zóně. Kromě budov OSN je to jediný objekt, kam se mohou dostat lidé z obou částí, aniž by museli projít pasovou kontrolou na druhé straně. Hlavním jazykem je tu angličtina, protože se zde setkávají obě komunity, a řečtina nebo turečtina tak nejsou univerzální. Organizace ale nabízí i lekce jazyka.

V létě tu pořádají koncerty, na které může přijít kdokoliv. Snaží se tak narušit představu toho druhého a ukázat lidem, že ve skutečnosti mají stejné zájmy i kulturu. Během pandemie koronaviru, když byla oblast uzavřená, natočili s hudebníky z obou komunit videoklip „Time is Ripe“, kde zpívají, že nastal pravý čas pro mír.

„Doufám, že se Dům spolupráce stane příkladem toho, jak může vypadat soužití obou komunit. Všichni přece chceme dosáhnout stejného cíle,“ připomíná Rüzgarová. Přiznává ale, že celý projekt je trochu absurdní, protože se mírové projekty odehrávají mezi ozbrojenými hraničními přechody a naproti vojákům OSN.

V kavárně v prvním patře je plno, lidé pracují na počítačích, živě diskutují ve skupinkách nebo si jen vychutnávají ledovou kávu. Mezi nimi i vojáci, kteří jsou na ostrově nepřetržitě od 60. let. Je to vůbec nejdelší mírová mise OSN a podle bývalé slovenské vojačky Lucie M., která na ostrově dvakrát sloužila, i zbytečná.

„OSN je tu na mírové misi, a vojáci tak mají udržovat na ostrově mír. Ale tady už dávno žádný konflikt není, proto jen udržujeme status quo. Vlastně jen hlídáme, aby někdo nelegálně nepřekročil hranice,“ dodává Slovenka, která si život na středomořském ostrově zamilovala natolik, že tu po odchodu z armády zůstala.

Volně mohou hranici překračovat pouze Kypřané a lidé z ostatních států Evropské unie, a to ať už přijedou na kteroukoliv stranu. Ostatní musí přijet jen na jižní část, protože pokud vstoupí nejprve do severního Kypru, mají na několik let embargo a na ostrov se nepodívají.

Nejsložitější je situace s lidmi, kteří se na severním Kypru narodili rodičům přistěhovalců – většinou z Turecka. V očích kyperské samosprávy totiž nejsou viděni jako Kypřani a nemají kyperský pas, což do budoucna bude představovat stále větší problém.

Jediné místo, kde je hranice mezi severní a jižní části ostrova jen vertikální. Lidé si tak mohou sednout a popovídat si, vysvětluje Marios Antoniou.

Foto: Dominika Perlínová

V Nikósii ale existuje místo, kde se lidé mohou potkat i tak. Kousek od paláce Ledra je hranice mezi oběma stranami vertikální. Lidé tak během slunečných víkendů sedí na židličkách podél plotu z obou stran, mávají na sebe a povídají si nebo si volají, popisuje Marios Antoniou, učitel, který spolupracuje s Domem spolupráce. Podle něj sem chodí třeba uprchlíci, kteří se na ostrov dostali ze Sýrie nebo Somálska a shodou okolností skončili každý na jiné straně a teď za sebou nesmí.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se dlouhodobě snaží změnit demografii ostrova a na severní část posílá Turky, kteří jsou často konzervativně i nábožensky více založení než turečtí Kypřané. U druhé generace už se ale podle Ahmeta Sözena rozdíly stírají. Přesto je nechce Kypr uznat jako občany ostrova, protože by mohli ohrozit jeho politické nároky.

Mešita Selimiye v severní Nikósii, kterou z katedrály svaté Sofie přestavěli Osmani.

Foto: Dominika Perlínová

Jeden Kypr

V představě kyperských politiků je ostrov stále jednotný. I když nad děním v severní třetině nemají žádný vliv, stále volí starosty tamních měst a v parlamentu sedí politici, kteří okupovaná území zastupují. Jednou z nich je i poslankyně Rita Theodorou Supermanová, která se narodila v Kyrenii. Město ve svých osmi letech musela opustit a od té doby ho navštívila jen třikrát.

„Skutečnost, že jako členka kyperského parlamentu zastupuji místo, nad kterým nemám žádnou kontrolu, je velmi těžká, protože lidé, které reprezentuji, čelí mnohým problémům způsobeným válkou,“ říká politička. Kypřanům, kteří kvůli rozdělení ostrova přišli o nemovitosti, vláda posílá například kompenzace na bydlení. A to i těm, kteří se už po rozdělení narodili, ale jejich rodiče nebo prarodiče kvůli válce přišli o část majetku. Symbolické pouto si tak udržují stále.

Až v roce 2003 se většina lidí mohla jet poprvé podívat na rodné domovy, které opustili. Pro mnohé to bylo tragické, protože svá rodná místa téměř nepoznali. Jiní však po letech pocítili okamžik sblížení.

„Noví obyvatelé často ve sklepech našli stará fotoalba nebo jiné památky a celou dobu je schovávali, aby je pak mohli vrátit původním majitelům,“ říká Marios Antoniou, učitel, který pomáhá v Domu spolupráce, zatímco se prochází podél zelené linie.

Brandy sour

Kyperský národní koktejl Brandy sour vznikl ve 30. letech, když ho barman v hotelu Forrest Park namíchal pro egyptského krále Farúka I. Brandy sour na pohled připomíná ledový čaj a muslimský král ho tak mohl pít i na veřejnosti, aniž by vzbudil povyk. Nápoj se rychle stal místní specialitou a podává se dodnes. Foto: Shutterstock

To byl případ i Nadjiných rodičů. Dům, který její tatínek postavil, zůstal v severní Nikósii. Jeho noví majitelé původně pocházeli z jihu ostrova a vlastní domov tam nechali. Podobně jako mnoho jiných si nemohli vybírat a dostali přidělené bydlení. Nyní jsou z obou rodin blízcí přátelé, pravidelně se navštěvují a slaví společně svatby i důležitá výročí. V rozděleném městě se na rozdíl od mnoha jiných naučili žít.

Antoniou po procházce kolem hranic míří do svého oblíbeného baru a objedná místní specialitu, drink Brandy sour. Usedá na skládací židli, která se opírá o na sebe naskládané barely, které končí ostnatým drátem. Symbolem rozdělení ostrova. O trochu dál vlevo je vidět stojící voják se zbraní, ale nikdo si ho nevšímá a v horku místní jen pomalu usrkávají pití, zatímco se jim mezi nohama proplétají některé ze stovek místních divokých koček. „Tohle je jedno z mých nejoblíbenějších míst v Nikósii. Co to o mně asi tak říká?“ směje se.