Kolangar - Vytáhnout protiminovou pojistku, otevřít těžké dveře od dinga a vyskočit ven z výšky 120 centimetrů na prašnou zem. To je rutinní začátek patroly po afghánském venkově.
V Kolangaru, kde působí česká jednotka PRT, se právě kontroluje, jak místní zemědělci využívají sklepy na skladování ovoce a zeleniny.
Stačí udělat pár kroků v doprovodu vojáků, kteří střeží bezpečnost civilních pracovníků jednotky, a už se kolem seběhne hlouček dětí. "Pen, pen, pen," jako pokaždé gesty a výkřiky prosí o propisky nebo sladkosti a vodu.
Nejtěžší je najít někoho, od koho se můžete dozvědět, jak ve vesnici vše funguje. A taky získat klíče od podzemních prostor, do kterých mohou místní zemědělci uložit vypěstované ovoce a zeleninu, aby je o pár měsíců později mohli prodat s alespoň nějakým ziskem.
První dospělý muž poblíž ale prý sklep nevyužívá. "Jsem učitel tady v místní škole, nemám sady, nepěstuji ovoce," vysvětluje a ukazuje na malého chlapce poblíž. "Toho se zeptejte, ten vám sežene klíče."
Musím se starat o rodinu...
Drobný klučík, sotva desetiletý, se protáhne vojákovi pod loktem a stoupne si hned vedle. Kdo tady má na starosti tenhle sklep? Kdo ho spravuje, kdo má klíče? Chlapec jménem Chalíd Mohammad ochotně odpovídá a navrhuje, že pro klíče doběhne.
Za tři minuty je zpátky a sám sklep odemyká. Situace je to docela neobvyklá, protože tím, s kým nejčastěji příslušníci české jednotky jednají, bývají starší vousatí muži. A najednou tu stojí kluk.
"Neměl bys být ve škole?" dostane otázku. Vysvětluje, že chodí do školy, ale jenom jeden nebo dva dny v týdnu. "Jinak není čas, musím se starat o rodinu." I tlumočníkovi, rodilému Afghánci, cukne obočí. On a starat se o celou rodinu? Kolik je mu let? Devět, možná deset?
"Proč se o vás nestará táta nebo děda?" ptá se tlumočník. A Chalíd Mohammad vysvětluje, že jeho otec je starý a nemohoucí a nezbyl nikdo, kdo by se o matku a další sourozence postaral. Ostatní ve vesnici jim sice pomáhají, ale sami mají těžký život a starat se o ně nemůžou.
Možná se ještě ani nenaučil číst a psát, ale tvrdá realita afghánského života už ho donutila dospět. Je hlavou rodiny, stará se o pár stromů, co rodina má, a spolu s ostatními zemědělci z vesnice se dělí o sklep, který jim Češi postavili.
