Loňský "běloruský březen" nakonec skončil brutálním zásahem Lukašenkova režimu, během kterého byly zatčeny a odsouzeny stovky demonstrantů.

Darja Kostěnko byla mezi nimi, ve vězení strávila deset dní. To už ale její deníky, které se jí podařilo pronést ze stanového městečka obklíčeného milicionáři, kolovaly na internetu.

Deník Aktuálně.cz je na výročí běloruských voleb přináší poprvé českém překladu, který vznikl pro výstavu Volby bez volby. Bělorusko - březen 2006.

V pěti dílech si můžete připomenout události, které hýbaly Běloruskem přesně před rokem a které se v mnohém podobají tomu, co zažívala naše země v roce 1989.

Ve fotogalerii vedle článku se můžete podívat na snímky fotografů Andreje Ljankeviče a Julie Daraškevič z opozičního běloruského deníku Naša Niva, které se vždy vztahují k událostem, o kterých Darja Kostěnko píše.

V dnešním dílu popisuje Darja Kostěnko své dětské nadšení z "tatíčka" Lukašenka i to, jak během studia na vysoké škole měnila na běloruského prezidenta postupně názor, až se z ní stala opoziční aktivistka.

Březnové deníky

4. března 2006

Čas od času se k nám donesou zajímavé zvěsti. Olega Uleviče, novináře z Komsomolské pravdy, při pokusu projít přes kordony na mítink Milinkeviče údajně strašlivě zmlátili lidé v civilu. Zlámali mu nos a prorazili lebku. Oleg byl odvezen do nemocnice a tam také operován.

Doslechnout se něco takového je horší, když člověk třeba jen trochu, jen malinko toho dotyčného zná. Kdysi, asi ve druháku, jsem docházela do redakce Komsomolky. Viděla jsem i Olega, ačkoli on si mě bude sotva pamatovat.

Ano, kdysi v našem městě při mítinku kandidáta Lukašenka nikoho ani nenapadlo uzavírat náměstí kordony a mlátit voliče. Pamatuju si, že jsem tehdy byla poprvé na politické akci. Byla jsem nadšená usmrkaná holčička a byla jsem z Lukašenka, tehdy o dvanáct let mladšího, prostě celá pryč.

A nebylo divu. Úplně celé naše provinční městečko bylo z nového "tatíčka" nadšené.

Po volbách jsem se hodně dlouho o politiku moc nezajímala. Všechno mi vcelku vyhovovalo. Byla jsem dokonce členkou Běloruského republikového svazu mládeže, tehdy se u nás prakticky vůbec nezabývali ideologickou výchovou. Organizovali soutěže, výlety, diskotéky nebo zábavní večery. Informací bylo málo, celá moje rodina byla pro Lukašenka.

O některých věcech jsem začala přemýšlet až ve druháku na vysoké, když jsem se dostala do konfliktu se správou koleje. Pitomá bába vedoucí mě prostě začala likvidovat, vystrnaďovat mě z koleje těmi nejpodlejšími způsoby. Dala jsem se do hledání spravedlnosti v naší spravedlivé a správně uspořádané zemi a skončila s hořkým odhalením, že nad naší vedoucí někdo na kolejích drží ochrannou ruku. Takže si může dovolit cokoli.

Další ránu mojí důvěře ve stát uštědřilo utužování poměrů ve třeťáku. Hodně se mi vrylo do paměti, když při prezidentských volbách každého nutili hlasovat předčasně. Ke studentům na koleje, přímo do pokojů (jedno jestli ženských nebo mužských!) ráno vtrhli učitelé v čele s děkanem.

V devět ráno tahali studenty z postele a hnali je na předčasné hlasování. Když někdo odmítal, vyhrožovali, že mu seberou kolej nebo ho vyhodí ze školy. To se DĚLO. Nikdy na to nezapomenu.

Další ranou byl příběh uzavření běloruskojazyčného Kolosovského lycea. Tehdy jsem poprvé pocítila, jak nepřekonatelná je propast mezi mými dřívějšími představami o mé vlasti a reálnými fakty.

Nejsilnější odpor pak ve mně vyvolalo referendum o změnách běloruské ústavy. Příprava na něj a cílená informační masáž, to je další kapitola, na kterou už dneska nemám dost sil ani zlosti...

12. března 2006

Včera jsem celý večer chodila po bytech a rozdávala letáky s informacemi o Milinkevičovi. Se svými sousedy tomu říkáme "chodit ve svaté věci".

K tomu pojmenování došlo tak: jednou ve svátek jsme večer chodili po bytech a sbírali podpisy. Mrzlo až praštělo, silný vítr probodával kožich či péřovou bundu jako ledové kopí. Po pěti minutách venku už člověk necítil ruce. I ve vchodech byla zima.

V takovémhle psím počasí jsem vešla do domu celá mrzutá, hladová a zmrzlá. Zazvonila jsem u prvních dveří s myšlenkou na to, že teď se zase objeví nějaký opuchlý opilecký ksicht a zlostně vyštěkne: "My jsme pro současnýho prezidenta, nikdo jinej nás nezajímá a takoví, jako ste vy, by se měli střílet." Nejspíš abychom se netrápili...

Otevřel mi muž profesorského typu, s brýlemi a zrzavou bradkou. Na větu o sbírání podpisů zareagoval velmi přívětivě, usmál se a řekl mi, že se mám jít ohřát. Zatímco jsem seděla na stoličce a rozmrzala, zavolal svou ženu a oba se podepsali. Když už jsem byla na odchodu, soucitně pronesl:

"Asi jste promrzla, že? Co vás to napadá! Ve sváteční večer máte sedět doma a odpočívat. Ačkoli... je to svatá věc, co děláte, bude vám odpuštěno."

Řekl to s velkou vážností. A z toho naprosto nečekaného soucitu, sice letmého, avšak hřejivého víc než hrneček čaje jsem se za dveřmi málem rozplakala.

Při agitaci se občas vůbec přihodí neuvěřitelné věci.

Předevčírem mi v jednom bytě otevřela žena a za zády jí vykukoval asi pětiletý klučina. Vzala si ode mě leták s Milinkevičovou fotografií, poděkovala a zavřela dveře. Zastavila jsem se, abych si udělala poznámku v zápisníku a zpoza dveří slyšela asi toto:

"Podívej, Sašo, tohle je náš budoucí prezident. Co? Líbí se ti?"

Pro poctivost je ovšem potřeba říct, že takové případy jsou velmi řídké. Právě proto jsou dojemné až k slzám, proto, že jsou to spíš výjimky než pravidlo a že takové lidi člověk potkává po mnoha projevech lhostejnosti nebo nepřátelství.

Docela významná skupina lidí - hlavně ženy pokročilého důchodového věku - na nabízený leták reaguje silně emocionálním odmítnutím: "Já pro něj nebudu hlasovat, nic o něm nevím!"

Když člověk povídá něco ve smyslu, tak si tady vezměte, přečtěte si to, možná se něco nového dozvíte, často začnou křičet:

"Já o něm nic vědět nechci, mně nemusí nikdo nic říkat!!!"

A tak dále a tak dále. Je to takový začarovaný kruh v myšlení, dobrovolná izolace sebe sama od rozumu a logiky a zuřivá uzavřenost i připravenost pěstmi hájit své klapky na očích. Tady je nejvýmluvnější příklad takového dialogu:

"Informace o volbách. Vezměte si letáček, prosím, to je pro vás."

(Všimne si Milinkevičova portrétu.) "Ten svůj leták si vemte zpátky! Nic o něm vědět nechci, je to zmetek!"

"Co vám udělal zlého?"

(Dlouhé mlčení. Pak nejistě:) "A co mně udělal dobrého?"

Po kratším, zato emocionálním líčení toho, co udělal Milinkevič pro Grodno a co může udělat pro Bělorusko, se ptám:

"A proč mu vlastně říkáte zmetek"?

Opět nepřátelské a zaražené mlčení. Pak neurčitě, ale s usvědčujícím zápalem:

"Protože takhle to přece nejde... "

Jak "takhle" už jsem se nedozvěděla. Tečkou za podobnými diskusemi jsou zpravidla dveře, které vám zabouchnou před nosem.

(Pokračování zítra)