Plzeň/Praha - Německý vojenský chirurg zachránil mladé Slávce Altmanové při nacistické okupaci Volyně na Ukrajině život.
Slávka pak proti nacistům jako radistka a spojařka v československém armádním sboru bojovala. "To jsou životní paradoxy," říká s úsměvem.
Vedle několika desítek tisíc volyňských Čechů sloužily v československém armádním sboru v SSSR i stovky jejich žen a dcer. Mezi nimi i drobná jedenadvacetiletá dívka Slávka Altmanová.
O své vojenské povinnosti ani na chvíli nepochybovala.
"Když jsme se dozvěděli, že Svobodova armáda postoupila na Volyň, všichni jsme do ní vstupovali spontánně," vzpomíná. "Tatínek říkal: Nemám syna, tak narukuje dcera. Šli jsme bez jakéhokoliv rozmýšlení, byli jsme vychováváni velice vlastenecky," dodává.
Slávka se narodila v obci Semiduby do rodiny významného českého učitele Vladimíra Ficka. Několikrát se stěhovala ukrajinskou Volyní podle toho, kam úřady otce přeložily.
Rozdělení Volyně německo-sovětským paktem Ribbentrop-Molotov v roce 1939 je zastihlo na sovětské straně. Záhy byli proto zařazeni mezi tzv. kulaky.
Naštěstí se museli jen vystěhovat ze svého statku a nebyli deportováni na Kavkaz či do sibiřských gulagů jako mnozí jejich sousedé.
11. listopad - Den veteránů, ale i vzpomínek
- 11. listopad je na Západě Dnem veteránů a Dnem vzpomínek. Tohoto dne v roce 1918 bylo ve vlakovém voze v Le Francport u severofrancouzského města Compiègne podepsáno příměří mezi Spojenci a Německem. Tím na západní frontě skončila 1. světová válka.
- Tradice oslav konce první světové války vznikla už 11. listopadu 1919, kdy byl tento den připomínán v Londýně, Paříži i v dalších městech vítězných států někdejší Dohody. Americký prezident Woodrow Wilson vyhlásil oficiálně téhož roku 11. listopad Dnem příměří. Oficiálním svátkem se stal v roce 1926. Roku 1954 přejmenoval pak Kongres USA Den příměří na Den veteránů.
- Symbolem Dne veteránů se stal květ vlčího máku. Tradice je spojená s básní Na flanderských polích, kterou v roce 1915 napsal kanadský chirurg John McCrae. Sloužil na západní frontě, nedaleko belgického města Ypres. Vlčí mák jako symbol pro padlé vojáky 1. světové války poprvé použila americká profesorka a humanistka Moina Michaelová. V roce 1921 zvolil bývalý velitel britských expedičních sil polní maršál sir Douglas Haig (jako předseda Nadace veteránů) vlčí mák za symbol pro sbírku na pomoc válečným veteránům a invalidům.
- Den veteránů je spíše americký termín. Ve Velké Británii si lidé tento den připomínají spíš jako Den příměří. Neděle, která je v daný rok nejbližší 11. listopadu, je pak Dnem vzpomínek (Remembrance Sunday).
Následné napadení Volyně nacistickým Německem Slávce paradoxně zachránilo život. Onemocněla vážnou plicní infekcí, ze které ji vyléčil německý lékař, protože jiný nebyl v dosahu.
"Dostala jsem se z toho a pak jsem šla na Dukle proti nim. To jsou životní paradoxy," směje se.
Válečné frontě se poprvé přiblížila na vlastní kůži během ústupu německých jednotek. Usadily se totiž blízko jejich vesnice a ostřelovaly okolí. Dělostřelecké granáty přitom zasáhly i jejich dům a stodolu:
"Pět týdnů jsme přespávali ve sklepě," vypráví Slávka Altmanová. "Pořád jsme žili ve strachu."
Z devíti set Čechoslováků přežila sotva třetina
Do československých jednotek vstoupila Slávka Altmanová 15. února 1944. Zařadili ji jako radistku a spojařku k dělostřeleckému pluku a již krátce po výcviku zakusila první bojovou zkušenost.
Bylo to u polské Machnówky, kde se československé jednotky dostaly chybou velení do obklíčení, takže je Němci zmasakrovali. Z devíti set mužů a žen přežila sotva třetina.
"To bylo, jak se říká, maso," vypráví Slávka Altmanová. "Tenkrát k ránu byla mlha a když se zvedla, Němci na nás z horských hřebenů spustili palbu. Kulomety, děla, všude střepiny a kusy lidských těl. Pořád to mám před očima," vzpomíná.
Slávka Altmanová se poté účastila bojů u Krosna, prošla karpatsko-dukelskou operací i osvobozovacími boji na Slovensku až do Ostravy.
Ani jednou nebyla raněna.
Po válce se usadila v Chomutově, kde pracovala jako zubní laborantka. Z nervového vypětí během válečných událostí trpěla zdravotními i psychickými problémy, takže pobírala částečný invalidní důchod.
"To psychické napětí se střádalo už od začátku války," vypráví Slávka Altmanová.
"Pořád bylo nějaké napětí, pořád byl nějaký strach. Po válce jsem měla silné deprese. Táhla jsem si s sebou všechna ta poválečná léta, fyzické i psychické bolesti," uzavírá.
Emotivní zpověď válečného chirurga v obklíčeném Sarajevu
"Z kavárny jsme koukali na kopec na druhé straně, kam padaly granáty a odkud lidé utíkali jako mravenci. Tehdy jsem pochopil, že navzdory tomu, že máme ještě elektřinu a dáváme si kapučíno, do Evropy znovu vstoupila válka," vypráví o začátku balkánského konfliktu chirurg Edib Jaganjac.
Následující dva roky téměř neopustil nemocnici, kde působil jako válečný chirurg a styčný důstojník ministerstva zdravotnictví.
Dětství prožil v Titově Jugoslávii, na kterou vzpomíná s nekritickou nostalgií. Nikdo z jeho generace prý v dětství nevěděl, jaké je národnosti, všichni byli Jugoslávci a všichni měli skoro stejně.
Jaganjac vystudoval medicínu, specializoval se na chirurgii, v roce 1985 se oženil, o rok později se mu narodila dcera Sára a v roce 1990 Nina.
Dva roky nato začalo obléhání Sarajeva srbskými a jugoslávskými vojsky. "Vliv nacionalistických a separatistických stran sílil už od osmdesátých let," vypráví Edib Jaganjac.
"Lidé se začali ptát, kdo je jaké národnosti, kdo je jaké víry. Začali se dělit na Srby a Bosňáky. Jakmile tedy Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost na Jugoslávii, obklíčily Sarajevo vojska Republiky srbské a Jugoslávské lidové armády," dodává.
Edib se svou ženou Doubravkou dlouho věřili, že všechno brzy skončí, ale situace se pořád zhoršovala. Město bylo pod nepřetržitou palbou z okolních kopců.
Uvnitř Sarajeva pak převzaly vládu samozvané vojenské jednotky. Po ulicích chodily ozbrojené skupiny, které drancovaly byty, vykrádaly obchody a prohlašovaly se za vládce dané části města.
Edibova žena Doubravka s dětmi opustila Sarajevo 18. května 1992.
K rozhodnutí je přiměla kulka ostřelovače, která proletěla mladší dceři Nině jen dva či tři centimetry od hlavy. Zatímco žena s dcerami odešla, Edib zůstal.
Není nic. Ani voda. Nelze sterilizovat. A vy v tom máte operovat
"Představte si nemocnici, ve které není voda. Ve které není jídlo. Ve které nejde sterilizovat. Ve které nefungují operační sály. Ve které je tisíc postelí a z toho šest set je úplně rozbombardovaných. Funguje jenom chirurgie a je zakázáno dělat jakékoliv operace, které se dají odložit," popisuje Jaganjac provoz své sarajevské nemocnice za války.
Naštěstí byly operační sály ve vojenské nemocnici dobře kryté a lékařům se po nějaké době podařilo sehnat čtyři malé agregáty.
Od mezinárodních organizací získali léky, rukavice i operační vybavení, město navíc pro nemocnici zařídilo i cisternu na vodu.
V průběhu války se setkal s mnohými příběhy a mnohými zraněními. Příběh Irmy Hadžimuratovičové se mu však vryl nesmazatelně do paměti.
Matka zachránila dceru vlastním tělem
Pětiletá Irma si hrála na ulici v Sarajevu s dalšími dětmi, když začaly padat miny. Její matka ji ochránila vlastním tělem.
Šrapnel ale proletěl skrz ni, zabil ji a zastavil se až v těle malé Irmy. Edib Jaganjac Irmu v Sarajevu léčil a od začátku mu bylo jasné, že pokud se ji nepodaří převézt do nějaké lépe vybavené nemocnice, brzy zemře.
Příběh pětileté holčičky, která bojuje o život v polních podmínkách sarajevské nemocnice, obletěl záhy celý svět.
Irmu se nakonec podařilo převézt do Londýna, kde ji vítala sama britská královna. Po operaci ale zůstala ochrnutá a o rok později zemřela.
Edib Jaganjac během svého působení v nemocnici spolupracoval s mnohými neziskovými organizacemi a fungování některých z nich ostře kritizuje. Pořádek ve městě měly udržovat modré přilby, mírové síly OSN.
Vojáci prý ale většinou jen nečinně pozorovali, co se děje, a nijak nezasahovali. Mezi výjimkami ale jmenuje českou neziskovou organizaci Člověk v tísni.
Proč "UN bureaucracy"?
Sarajevo opustil v době, kdy se otevíral podzemní tunel a jeho pomoc už nebyla tak urgentní. Zároveň se ho prý OSN snažila dostat z města ven kvůli jeho neustálé kritice humanitárních organizací.
Edib Jaganjac mluvil tehdy velmi často do televize. Byl první, kdo začal používat pojem "UN bureaucracy" ve smyslu kritiky neustálého papírování a pomalého schvalování.
Dostal proto od OSN nabídku: propašují ho z města ven a zaplatí mu letenku, kam si bude přát.
Se ženou se rozhodli emigrovat do Prahy, protože zde mohli velmi jednoduše získat víza. A navíc, Doubravka Prahu milovala.
Dorazili sem v roce 1993. Podařilo se jim získat dočasný pobyt a Edib Jaganjac začal pracovat v nemocnici na Malvazinkách.
Dnes je zaměstnaný v motolské nemocnici na oddělení traumatologie. Obě jeho dcery jsou již dospělé a mají děti, Nina zůstala v Praze, Sára žije v Bruselu.
Edib založil občanské sdružení Lastavica, které spojuje všechny státy bývalé Jugoslávie a organizuje společné akce.
Je také autorem knihy Sarajevská princezna.
