reklama
 
 

Češi znovu vyrážejí objevovat Zakarpatskou Ukrajinu. Hostinec v Koločavě se stal "českým konzulátem"

4. 2. 2018 13:06
Osm režimů - z toho dva totalitní - se převalilo přes ukrajinské Zakarpatí, a přesto si pořád zachovává unikátní drsný ráz. "Někdejší Podkarpatskou Rusí protéká přes devět tisíc říček a horských potoků, najdeme tam na tři sta minerálních pramenů. Možná i proto se jí přezdívá stříbrná země," líčí půvaby tohoto kraje ukrajinská odbornice na památky Olena Krušynská.

Užhorod/Lvov/Praha - Většina Čechů, kteří si oblíbili hory Zakarpatské Ukrajiny, ví jen málo o tamních vzácných památkách, z nichž některé jsou na seznamu UNESCO. Podle ukrajinské odbornice na památky Oleny Krušynské se Češi většinou při nostalgických návštěvách bývalé prvorepublikové součásti Československa omezují na Užhorod, Mukačevo, Synevyrské jezero.

A samozřejmě na Koločavu. Tedy obec, kterou si oblíbil a v románu "Nikola Šuhaj loupežník" i zvěčnil československý spisovatel Ivan Olbracht. Koločavskému hostinci-muzeu, který založila Natalia Tumarecová v budově bývalé čs. četnické stanice, je dokonce v žertu místními přezdíváno český konzulát v Koločavě.

Odkud se tedy vlastně bere rostoucí zájem Čechů o bývalou Podkarpatskou Rus? "Je to i kvůli pozoruhodné společné historii. Lidé začínají mít navíc dost luxusních a globalizovaných dovolených či cest do zahraničí. Chtějí si je stále častěji sami organizovat, poznat přírodu či zvyky lidí na vlastní pěst," vysvětluje expertka Krušynská. Zkrátka něco, co nikde jinde není. Zakarpatí přitom neobyčejné zážitky - na hony vzdálené konzumnímu turismu - stále ještě nabízí.

Netradiční poznání této oblasti, ale i apel na záchranu jejího unikátního rázu byly mimo jiné i důvodem, proč se Olena Krušynská rozhodla v pozoruhodném "Průvodci Zakarpatím" (Nakladatelství Academia) popsat 150 historických, architektonických a přírodních památek, které jsou součástí celoukrajinského systému turisticky značených míst v ukrajinské i české jazykové mutaci.

Zakarpatí, Podkarpatská Rus anebo také stříbrná země?

Klub čs. turistů začal na Podkarpatské Rusi působit už v roce 1921 vytvořením vlastní pobočky. Postupně tak vznikla rozsáhlá síť míst, kde turisté mohli přenocovat (desítky útulen, nocleháren, hostinců, sokoloven, četnických stanic či horských chat).

Celková délka značených tras dosahovala tehdy úctyhodných 2000 km. V roce 1933 vyšel pak i první kompletní průvodce Podkarpatskou Rusí. Většinu z těchto věcí ale po druhé světové válce zničil sovětský režim. 

Čeští turisté jsou ale zpět. S podporou Poláků a ukrajinských dobrovolníků iniciují a financují vznik nového značení v zakarpatských horách. Za pět let zvládli přes tisíc turistických stezek včetně informačních tabulek na rozcestích. Karpatská magistrála, která na západě navazuje na slovenskou síť, má v současnosti délku 330 km.

Společná historie je důvodem, proč jsou místní lidé k Čechům velmi přátelští. "Staří vzpomínají, jak se jako děti učili ve škole píseň o tatíčku Masarykovi, a rádi ukážou, co vše se v obci 'za Čechů' postavilo. Zatímco mladší se ochotně podělí o to, kde všude v Česku pracovali," vysvětluje Olena Krušynská. "Naši předkové žili v letech prvorepublikového Československa v krásné době. V době demokracie a prosperity. Tahle vzpomínka mezi lidmi stále je a jen tak nevymizí," dodává.

Praha za pouhých dvacet let (1919 až 1939) investovala do tehdejší Podkarpatské Rusi obrovské prostředky. V regionu se postavily silnice, železnice, nemocnice, budovy, celé moderní čtvrti, které dodnes slouží svému účelu. "Ten rozvoj byl až fascinující," míní ukrajinistka a překladatelka Rita Kindlerová.

Rovněž podle ní jde i v současnosti o oblast (necelých 13 000 km2), kterou nelze v Evropě přirovnat k žádné jiné. Možná i proto ji Češi po zániku Sovětského svazu znovuobjevují. Někteří jsou zvědavi na místa, kde jejich prarodiče působili (a byly jich tisíce), jiné zase přitahuje neuvěřitelně rozmanitá krása hor (tedy i nejvyšší hora Ukrajiny Hoverla 2061 m n. m.) či sametové poloniny.

"Horské svahy protínají rokle s tisíci stříbrných potůčků, které stékají do údolí a tvoří řeky, jejichž břehy lemují venkovská stavení. Proto se také Zakarpatí přezdívá stříbrný kraj," doplňuje svou českou kolegyni Krušynská. Po staletí se v tomto regionu mísily nejrůznější národy: Ukrajinci, Maďaři, Rumuni, Češi, Slováci, Němci, Rakušané, Židé či Romové. Byl to, a svým způsobem to stále je, mnohojazyčný babylon s mnoha jedinečnými nářečími. 

Kýč válcuje i památky UNESCO

Stříbrný kraj má ale i odvrácenou stranu. Stále ještě panensky nedotčenou přírodu i a původní skvosty lidové architektury ničí necitlivé zásahy. "Nejkrásnější místa si místní oligarchové vybírají pro rekreační sídla, k nimž si bez ohledu na unikátní přírodu či původní vzácný les razí cesty a silnice. Jde o velmi bolestivé novodobé proměny Zakarpatí," říká Olena Krušynská.

Na Ukrajině proto roste počet lidí, kteří se pokoušejí chránit kulturní památky Zakarpatí před necitlivými zásahy. "Velmi se bojím nástupu až neuvěřitelného kýče, jemuž Zakarpatí (tento unikátní panenský kraj s jedinečným architektonickým dědictvím, jaký nemá v Evropě obdoby) čelí v posledních letech," uzavírá trochu znepokojeně Olena Krušynská.

Video: Ukrajinský Černobyl? Chtěla bych tam žít, je to jako vracet se domů, říká pro DVTV jediná česká průvodkyně

Ukrajina by byla ráda, kdyby nic takového neexistovalo, pro ukrajinu je to stigma, stalo se to za dob SSSR, po rozdělení na to Ukrajinci zůstali sami. | Video: dvtv |  19:34

autor: Jan Gazdík | 4. 2. 2018 13:06

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama