Kyjev (od zpravodaje ČTK) - Ukrajinec Valerij Ivanov stojí uprostřed rozpadajícího se města a má slzy v očích.
"Je to děsivé. Pripjať bývalo krásné a mladé město, věkový průměru tu byl jen 26 let. Teď je to jedna velká katastrofa," říká a vzpomíná na doby před čtvrtstoletím, kdy sem jako specialista na vodní stavby jezdíval.
Než 26. dubna 1986 na nedaleké černobylské jaderné elektrárně, skýtající většině Pripjati obživu a důvod existence, explodoval čtvrtý blok a po celé dny na obzoru kralovala krvavá záře.
Den po havárii zazněl rozkaz k evakuaci a 47 500 obyvatel své město navždy opustilo.
Mezi rozpadajícími se obytnými bloky vládnou bílé břízy. Fotoreportér z novinářské výpravy, kterou ukrajinské úřady do "zakázané zóny" pustily, jásá nad povedeným záběrem hromady knih v někdejší knihovně pustnoucího kulturního domu. "Našel jsem tam i Lenina," chlubí se.
Dvacet pět let po nejhorší jaderné katastrofě v lidských dějinách se Černobyl začíná měnit z noční můry energetiků v turistickou atrakci. Ukrajinské úřady tu zájemcům ukazují uzavřenou zónu v okruhu 30 kilometrů od elektrárny, "město duchů" Pripjať i čtvrtý blok, kde se osudná havárie stala.
Podle průvodce Jurije Tatarčuka nevystaví několikahodinový výlet zájemce většímu zdravotnímu riziku než pobyt kdekoliv jinde na planetě.
Cestě tam předchází pečlivá kontrola dokladů, cestě zpět kontrola ozáření.
"Před 25 lety jsem sem provázel americké novináře - a našemu mikrobusu naměřili tolik, že jsme museli přivolat jiný vůz!" vzpomíná kyjevský novinář Igor. Tentokráte - po pár hodinách v zóně - přístroje hlásí, že vše je "čisté". Situace se natolik zlepšila, že úřady pomýšlejí "zakázanou oblast" zmenšit.
Na hranicích zóny dozimetry ukazují jen hodnoty, které lze naměřit i jinde coby přirozené radiační pozadí. Zběsile se však rozpípají na někdejším černobylském stadionu, který místo hráčů hostí vyprošťovací tank a skupinku transportérů použitých při likvidaci havárie.
"Pravý pás překračuje normu třicetkrát, levý padesátkrát," hlásí průvodce s přístrojem v ruce.
"Nechoďte tam tak blízko, je to děsně zamořený!" křičí jeden z několika tisícovek místních pracovníků, kteří jsou v zóně zaměstnáni hlavně jako obsluha odstavené elektrárny. Teď natírají obrubníky a budují alej tabulek s názvy opuštěných vsí.
Nastálo tu podle Jurije Tatarčuka žijí asi dvě stovky penzistů, kteří se do vylidněné oblasti vrátili na vlastní riziko.
Nejsilnější zážitek ale představuje samotné město Pripjať. Vyhlídkové kolo, tehdy čerstvá atrakce, se nikdy pořádně neroztočilo - děti si ho měly užít až na 1. máje.
Teď pomalu zarůstá lesem, za rozpadajícím se kulturním domem, hotelem a obytnými bloky.
"Šlapte po asfaltu, vyhýbejte se prachu a hlavně mechu, kde je nejvíce radioaktivity," nabádá náčelník výpravy, podplukovník Sergij Levickij. Dozimetry opět pípají jako utržené ze řetězu.
Na závěr exkurze po Černobylu výprava vzdává hold u památníku záchranářů. "Byli to borci. Vlastními životy spasili půlku Evropy!" zní z ukrajinských řad.
Jurij Tokarčuk z ukrajinského ministerstva pro mimořádné situace ale připouští, že ochranný sarkofág se nad zničeným reaktorem budoval v nesmyslném spěchu, a to je ve výsledku znát. Proto se musí stavět nový kryt.
"Pro Sověty byli lidé vždy jen potrava pro děla," řekl.
