Jeho domácí politika připomíná všehochuť přístupů do té míry, že konzervativce dnes rozděluje klíčová otázka, co vlastně znamená být "konzervativní". Je to ochrana nenarozeného života, nebo vládní nevměšování se do osobních rozhodnutí občanů? Je to omezování vládních choutek, nebo jejich přiživování ve jménu národní bezpečnosti, třeba i na úkor občanských svobod?
V Republikánské straně se tak v posledních pěti letech zabydlel rozpor a paradox. Velká část tohoto zmatku přitom pramení z Bushova rozhodnutí napadnout Irák. Je těžké horovat za finanční konzervatismus, když člověk podepisuje válku. A je těžké udržovat malou vládu, když mandát k zabránění dalšího 11. září vyústí ve vytvoření mamutího nového úřadu, jakým je ministerstvo vnitřní bezpečnosti.
Bushův zvyk utrácet však nelze přičítat výlučně válce. Z pohledu skutečných konzervativců, kteří volí republikány, protože dávají přednost omezené vládě a nízkým daním, utrácí prezident jako dělník s denní mzdou na třídenním flámu.
Bushovým největším selháním by však mohlo být jeho trvalé vábení ilegálních přistěhovalců v době, kdy si jeho největší stoupenci přejí bezpečné hranice. Jeho argument, že "hosté" budou dělat práci, již Američané vykonávat nechtějí, vnímají jako urážku mnozí občané, kteří už dnes pracují jako číšníci nebo pokojské. Navíc to svědčí o stejné odtrženosti od pracujícího lidu, s níž se potýkal Bushův otec.
Snad jen propagandista typu "komického Alího" by si dovolil tvrdit, že si Bush na pětileté metě počíná bez ztráty květinky, ale jen pesimista by mohl popřít, že noc je ještě mladá. Tři roky jsou dost dlouho na to, aby Bush dokázal například v otázce Iráku dosáhnout alespoň přijatelné míry úspěchu.

Kathleen Parkerová je politickou komentátorkou, jejíž týdenní sloupky v listu Orlando Sentinel přetiskuje více než 300 amerických novin