Ladislav Mňačko byl v 50. a 60. letech reportérskou a spisovatelskou celebritou, v Československu i v zahraničí imponoval odvahou i uměním zabývat se v komunismu tabuizovanými tématy. Přesto si ale v úvodu vaší nové knihy "Mňačko a Izrael" pohráváte s myšlenkou, že jde o dnes již téměř zapomenutého autora. Je to skutečně tak? Třeba film Smrt si říká Engelchen podle Mňačkovy knižní předlohy patří k tomu nejlepšímu v československé kinematografii. A rovněž román Jak chutná moc je stále čtená a navýsost aktuální klasika.
Uvědomme si, že Mňačko není více než padesát let v podvědomí Čechů i Slováků. Podepsala se na tom i jeho dvacetiletá emigrace do Rakouska po okupaci Československa v srpnu 1968. Navíc generace, která Mňačka zažila v době jeho hvězdných okamžiků v padesátých a šedesátých letech, pomalu vymírá a mladým už Mňačko nic neříká. Bohužel. Na Slovensku ho ale známe přece jen lépe než v Česku.
A že byl Mňačko celebritou, jak říkáte? Dnes je celebritou kde kdo. Mňačko byl ale opravdu významnou osobností. Ve své době jeden z nejlepších a nejodvážnějších reportérů a spisovatelů.
Češi a Slováci nicméně ke své velké škodě na komunisty zakázaného reportéra a spisovatele pozapomněli. Mňačkovy reportáže a romány jsou totiž dnes znovu velmi aktuální. A třeba jeho román "Jak chutná moc" je mimořádně nadčasový a pro dnešek víc než poučný.
Lidé totiž znovu - tak jak jako kdysi v komunistické totalitě - zneužívají posty, jichž dosáhli, k obohacování svých rodin. Tu knihu by si měla přečíst vládnoucí garnitura na Slovensku i v Česku.
A co by to bylo platné?
Hm. Vlastně by ji možná ani nepochopili. Anebo by se domnívali, že se jich korupce moci netýká, že je to o jiných lidech, o těch druhých, kteří zneužívají svou moc. Takoví lidé jsou v každé době, nejenom v totalitě, která je pro ně ideální.
"Zuřivý reportér" Ladislav Mňačko
- Jako partyzán se aktivně účastnil druhé světové války. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům, za což byl perzekvován.
- V roce 1959 vydal s obrovským úspěchem autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmován Jánem Kadárem a Elmarem Klosem v roce 1963), který demytizoval protinacistický odboj. Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 - otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim.
- Na počátku 60. let popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván s pracemi Alexandra Solženicyna. Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil.
- Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovala hned po intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po které se usadil v Rakousku. V exilu se věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwelovským nádechem Soudruh Münchhausen, vydaný v exilovém nakladatelství Index.
- Mňačko se v roce 1989 vrátil do Československa. Vystupoval nekompromisně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu se i kvůli nacionalistickým útokům na Slovensku přestěhoval v roce 1993 do Prahy. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě.
Jejich vzniku a vlivu přitom často napomáháme i my - voliči. V tichosti jim jejich vládnutí umožňujeme, volíme je, třebaže předpokládáme anebo dokonce víme, jací jsou. Na aktuálnosti Mňačkova díla se tedy ve značné míře podílíme paradoxně i my.
"Mňačko a Izrael" je vaší už druhou knihou o této osobnosti. Tu první "Takový byl Ladislav Mňačko" jste uzavřel jeho emigrací do Rakouska po okupaci Československa v srpnu 1968. Proč jste se vrátil k mapování jeho "pookupačního" života až do jeho návratu z emigrace v roce 1989?
Protože jsme o této jeho emigrační životní etapě téměř nic nevěděli. Začala vlastně už v roce 1967 odchodem do Izraele na protest proti diskriminační politice Československa vůči židovskému státu. Mňačko udělal v Izraeli i pro Čechy a Slováky hodně dobrého. Mnoha Čechoslovákům, jimž umožnil studijní či pracovní pobyt v Izraeli, otevřel oči a ovlivnil jejich celý další život. Hlavně proto jsem tu knihu napsal.
Mňačko byl tedy trojnásobným emigrantem: po návratu z Izraele utekl po okupaci Československa do Rakouska a naposled emigroval v roce 1993 ze Slovenska do Prahy na protest proti rozdělení Československa. Dá se říct, že byl věčným rebelantem, jehož politici nesnášeli a mnozí se ho i báli? A z čeho vyplývala Mňačkova neohroženost, rebelantství?
Jako bývalý partyzán, který byl na konci války při bojích o Vsetín zraněn, se bál jen máločeho a málokoho. A už vůbec ne československých mocipánů. S těmi se, jak říkával, vždy nakonec nějak dohodl. Jestli měl ale z někoho strach, tak to byli Sověti, Rusové.
Po okupaci armádami Varšavské smlouvy emigroval zejména proto, že se bál ruské odvety kvůli svému protestu na obranu Izraele, kam rok před tím emigroval. Sovětské tanky v Československu všechno válcovaly a Mňačko měl strach, že bude odvlečen do gulagů či pracovních táborů na Sibiř. Proto odešel do Rakouska, kde žil až do roku 1989. Pro Československo to byla obrovská ztráta. Velmi ho tehdy postrádalo. A v plné síle by ho určitě potřebovalo i dnes jak Slovensko, tak Česko, kam se ze Slovenska přestěhoval. Vadilo mu, že lidí se nikdo v referendu neptal, zda rozdělení země chtějí, rozdělili si ji vlastně jen Klaus s Mečiarem.
Kdo je Jozef Leikert?
- Slovenský básník, spisovatel, autor literatury faktu, historik, publicista a vysokoškolský pedagog.
- V knize "Daleko a přece Blízko", ze které text článku čerpá, se jako dosud jediný věnuje osudům studentů, jimž se podařilo utéci do vytvářející se československé armády v zahraničí. Právě z jejich iniciativy byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Je je jediným dnem mezinárodního významu, který má český a slovenský původ.
- Mnohé básnické sbírky či díla z literatury faktu vyšly Jozefu Leikertovi v USA, Rakousku, Česku, Polsku, Bulharsku, Ukrajině, Rusku, Maďarsku, Makedonii, Švédsku, Bělorusku, Kanadě či Rumunsku.
- K velmi ceněným patří například Leikertův dvoudílný životopis spisovatele Ladislava Mňačka "Takový byl Ladislav Mňačko" a "Mňačko a Izrael".
A možná se choval tak neohroženě i proto, že neměl děti. Buřičství měl v krvi. Klidně třeba vynadal prvnímu tajemníkovi komunistické strany Slovenska anebo veřejně zfackoval zástupce vedoucího oddělení kultury Ústředního výboru Komunistické strany Tomáše Slouku, který diskriminoval a šikanoval slovenské spisovatele. Slouka z titulu své funkce rozhodoval o tom, komu vyjde, či naopak nevyjde kniha. Byl komunistickým uzurpátorem a umělci se ho velmi báli.
Mňačko si vysloužil přezdívku Rudý Hemingway anebo československý Solženicyn či Orwell socialismu. Nevím jak na Slovensku, ale v Česku není - až na vzácné výjimky - mnoho spisovatelů, kteří by se pustili tak jako Mňačko do kritiky zneužívání politické moci, protekcionismu a korupce. O beletristickém zpracování už ani nemluvě. Jak by podle vás Mňačko psal dnes?
Zmíněné přezdívky mu přitom dali západní novináři a literární kritici. I tohle přece o Mňačkovi a jeho významu něco vypovídá - minimálně to, jak ho vnímal demokratický svět.
A jak by tento rebel, pokud by žil a byl v plné síle, psal dnes? Je to jen spekulace, ale možná by napsal pokračování románu Jak chutná moc. Určitě by nebyl zticha. Nedal by se nikým koupit, zůstal by velmi revoltujícím reportérem, který se nebojí žádného rizika, když pominu toho ruského, před kterým utekl.
Jen připomínám, že román Smrt si říká Engelchen byl mezi prvními, který velmi plasticky hodnotil drsnou realitu partyzánského odboje. A Mňačko to - jak už měl ve zvyku - doslova napálil. Ve srovnání s dosavadním schématickým a heroizovaným pohledem na partyzány šlo o nebetyčný rozdíl.
Mňačko musel tvrdě bojovat, aby ta kniha vůbec vyšla. A stejně tomu tak bylo i v případě románu Jak chutná moc. Prezident Antonín Novotný si dokonce myslel, že je to příběh o něm. Zastavil proto jeho vydání. Román tedy vyšel v literárním měsíčníku Plamen na pokračování. Možná není příliš známo, jak to bylo s vydáním stále jedinečných Mňačkových Opožděných reportáží.
Jak tedy?
Kvůli jejich vydání, anebo sešrotování, zasedal dokonce Ústřední výbor komunistické strany Slovenska. Krajští tajemníci KSS téměř celý den mudrovali nad tím, zda Opožděné reportáže mohou, či nemohou jít na pulty. Tehdejší ideologický tajemník KSS Vasil Biľak prý diskusi celou tu dobu poslouchal a nakonec se zeptal: "No tak, soudruzi. Dělaly se ty věci? Všichni dobře víme, jak tu sedíme, že se dělaly. A děly se ještě horší věci. Tak je špatně, že se ty věci děly, anebo že se o nich píše?"
A tím dal Biľak vydání Mňačkových reportáží zelenou. Jak i Mňačko uznal, tak bez Biľaka by vůči režimu velmi kritické Opožděné reportáže nemohly vyjít. A dodával: "To, co Biľak dělal a jak se choval později, nechápu. Podle mě jde o jeho osobní tragédii." Jen to svědčí o tom, jak se někteří komunističtí politici v roce 1968 vyvíjeli a měnili.
Ohlas na Mňačkovy reportáže, v nichž se psalo o zatýkání, bití a tyranizování lidí, byl obrovský. Lidé se pak na Mňačka obraceli s otázkami: "Jak jste mohl, soudruhu Mňačko, vědět, že právě mně se stalo to, co popisujete?"
Mňačko zkrátka a dobře ve svých reportážích vyhmátl tragické osudy stovek, ne-li tisíců lidí. Zároveň si je tím získal, takže se pak na něho obraceli s nejrůznějšími prosbami a on se je snažil vyřídit. Nedělalo mu problém jít na ÚV KSS, zaklepat na dveře příslušného funkcionáře a třeba mu i vynadat. Opravdu se ho tak trochu báli, takže mu zpravidla vyšli vstříc a lidem se pomohlo. Mňačko se stal jakýmsi tribunem lidu.
Ve vaší knize se obsáhle věnujete Mňačkovým motivům jeho emigrace do Izraele. Například Petr Pithart se vám svěřil, že Mňačko zasadil odchodem do židovského státu komunistickému režimu úder jako nikdo před ním. Kvůli Mňačkovi tehdy dokonce zasedalo předsednictvo ÚV KSČ, aby se poradilo, jak s ním naložit. Výsledkem bylo odejmutí občanství a trestní stíhání za nelegální opuštění republiky a její hanobení. A opět se vracím k aktuálnosti jeho díla i života: myslíte, že dnešní mladá generace Mňačkovy motivy chování pochopí? Že ji to může ovlivnit v pohledu na antisemitismus, totalitní praktiky, ale třeba i na v Česku vzmáhající se korupci?
Velmi pochybuji, že by dnes mladí lidé reagovali tak vyhraněně jako Mňačko. On byl ostatně i tehdy sám, kdo takhle reagoval, zatímco ostatní mlčeli. Dnešní mladí jsou navíc až příliš pohodlní, je jiná doba. Kdo z nich by například vstoupil do československé zahraniční armády tak jako tisíce mužů v roce 1939? Nejsem si zkrátka jist vlastenectvím dnešní mladé generace. Možná by se ale přece jen, když by šlo opravdu do tuhého, postavili mladí i dnes v Česku či na Slovensku na odpor.
Jenomže Mňačko byl Mňačko. Ve svých činech šel až na samou hranu. I proto si s ním nevěděl Ústřední výbor KSČ rady. Mimo jiné i proto, že byl i na Západě velmi známý a populární. Nakonec mu tedy kvůli emigraci do Izraele odebrali všechny ceny, vyznamenání i státní občanství. Tak moc jim Mňačko ležel v žaludku, tak moc se ho báli. Jeho emigrace do Izraele zapůsobila tehdy opravdu jako erupce, výbuch sopky proti vládnoucí komunistické garnituře.
Musím ale dodat, že Mňačko se nebouřil ani tak proti ideálům komunismu, jako proti komunistickým papalášům, proti těm, kteří ideu komunismu prznili, těžili z ní a terorizovali lidi.
Mňačko z honorářů za své knihy zaplatil v roce 1968 letenky dvaceti českým studentům, novinářům a intelektuálům, mezi nimi i Petru Pithartovi, Edě Kriseové, Heleně Klímové či Jaroslavu Baštovi, aby se mohli na vlastní oči přesvědčit o tom, jak to vypadá v Izraeli a jak žijí tamní lidé. Zajistil jim dokonce i pobyt. A jak tito lidé přiznávají, změnilo jim to pak život.
Není náhodou, že mnozí z této dvacítky ovlivnili po pádu komunismu vývoj České republiky. I tohle bylo obrovské a nezištné Mňačkovo gesto, o němž víme dnes už jen málo.
I po více než padesáti letech od Mňačkova protestu je Izrael zemí, která stále bojuje o přežití…
Podstata Mňačkova protestu spočívala v roce 1967 i v tom, že diplomatické styky s Izraelem přerušil nejdříve Sovětský svaz, když se definitivně ukázalo, že židovský stát se vydává svou cestou a není to spojenec Kremlu. Už tři minuty poté vypovědělo diplomatické styky s Izraelem jako zaslepený beran i Československo a pak další státy sovětského bloku. Jednalo se tedy o velkou masu lidí na obrovském území. A z tohoto velkého území a počtu lidí pouze jediný Mňačko revoltoval tak odvážně - emigrací do Izraele.
Mňačko tento svůj protest, že se nemůže ztotožnit s diskriminační zahraniční politickou Československa, vykřičel navíc jako známý spisovatel ve Vídni do celého světa. Přičemž se mu dostalo velké pozornosti západních médií. Překvapil tím podle mě i Izraelce. Zatleskali mu sice, ale protože byl komunista, tak se k němu zachovali dost rezervovaně.
A jeho odchod z Bratislavy do Prahy v roce 1992? Už dříve kritizoval jak premiéra Václava Klause, tak Vladimíra Mečiara. K tomu musel mít v době Mečiarova zbožštění na Slovensku hodně odvahy.
Mně osobně Mňačko řekl, že na protest proti způsobu rozdělení Československa odchází do třetí emigrace. Ale jak už jsem řekl, vadilo mu především to, že lidé nemohli sami demokraticky rozhodnout o osudu svého státu. Mňačkův revoltující postoj byl tudíž dán tím, že o rozdělení Československa se dohodli jen dva politici. Rozpad státu by jinak přijal, pokud by se tak stalo normální a legální cestou - referendem.
Možná by mu i dnes leckdo vyčetl jeho komunistickou minulost.
Mňačko na rozdíl od mnohých uměl veřejně přiznat chyby, omluvit se za ně a požádat o odpuštění. Ani tohle každý kvůli strachu či pohodlnosti nedokáže. Mňačko se zkrátka celý život rozhodoval bez ohledu na to, co s ním pak bude. Nikdy nemyslel na zadní kolečka a jednal vždy jen podle svého nejlepšího svědomí.
Ve vaší knize mě zaujalo jeho konstatování: "Fanatismus za dobrou věc může lehce přerůst v útlak a zločin."
Tak to leckdy bývá a Mňačko dobře z vlastní zkušenosti věděl o čem mluví. Někdy jde o velmi tenkou hranici, kdy se snaha o dobrou věc zlomí v útlak a zločin. Dobro se najednou s nemalým přispěním fanatismu změní ve ve zlo.
S Ladislavem Mňačkem jste se stýkal až do jeho náhlého úmrtí. Jak bilancoval svůj hektický a dobrodružný život, kdy nejednou balancoval na hraně smrti?
Velmi mě mrzí, že jsem ho nepoznal na vrcholu jeho sil a buřičství. Začali jsme se pravidelně setkávat až po roce 1990. To už byl mužem, který žil v Rakousku dvacet let klidným a ustáleným životem. Když ale viděl Mečiarovy praktiky, začal znovu ostře psát do Národní obrody. Rebelanství v něm stále klokotalo. Znovu to v něm začalo bublat jako v hrnci s vařící vodou. Nemohl jinak, měl to už zkrátka v krvi. I proto se koneckonců přestěhoval z Bratislavy do Prahy. Jak říkal - do své třetí emigrace. A opět: vzhledem k jeho věku i zdraví šlo o velké gesto.
