Měl talent od Boha, říká autor monografie o Mňačkovi

Jan Gazdík Jan Gazdík
21. 12. 2013 15:00
V českém překladu vychází monografie o československém spisovateli.
Ladislav Mňačko.
Ladislav Mňačko. | Foto: Repro: Takový byl Ladislav Mňačko

Bratislava - Mňačkův román Jak chutná moc by měli znát všichni, kdo vstupují do politiky. Může je ochránit před svody lákavého fenoménu, jímž moc bezpochyby je.

To říká profesor Jozef Leikert, autor vůbec první životopisné knihy o legendárním novináři a spisovateli Ladislavu Mňačkovi. Monografie Takový byl Ladislav Mňačko, která v českém překladu právě vychází, je zároveň ojedinělou výpovědí o zlomových okamžicích, které formovaly Československo a poté i Česko. Zkoumá navíc příčiny zbabělosti, servilnosti, hrdinství i obětavosti, jimž lidé v těžkých chvílích podléhali, anebo je naopak formovaly.

Aktuálně cz.: Zdá se, že život Ladislava Mňačka více než jiné osudy výstižně popisuje a vysvětluje, co se v této zemi před druhou světovou válkou, po ní, v úděsných padesátých ale i v těch nadějných šedesátých letech vlastně odehrávalo. Anebo se mýlím?

Jozef Leikert: Tak to opravdu je. Mňačko se narodil se ve Valaškých Klouboukách, ale vyrůstal na Slovensku v dělnické kolonii. Od podle všeho i jeho pobláznění komunismem v Sovětském svazu. Přesto si ale myslím, že byl svým smýšlením pravým sociálním demokratem a ne fanatickým komunistou. Postupně - tak jak se s režimem stále tvrději a častěji střetával - se ze zaníceného komunisty stal zanícený antikomunista.

Profil

Jako partyzán se aktivně účastnil druhé světové války. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům, za což byl perzekvován. V roce 1959 vydal s obrovským úspěchem autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmován Jánem Kadárem a Elmarem Klosem v roce 1963), který demýtyzoval protinacistický odboj. Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 - otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim. Na počátku 60. let, popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván s pracemi Alexandra Solženicyna. Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil. Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovola hned po intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po které se usadil v Rakousku. V exilu se věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwelovským nádechem Soudruh Münchhausen, vydaný v exilovém nakladatelství Index. Mňačko se v roce 1989 vrátil do Československa. Vystupoval nekompromisně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu se i kvůli nacionalistickým útokům na Slovensku přestěhoval v roce 1993 do Prahy. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě.

A. cz.: Co nejvíce ho přimělo k tomuto prozření?

Hodně s ním zamávaly perzekuce a zmanipulované procesy v padesátých letech minulého století. Především ty ho přiměly k přechodu na druhou stranu. V očích nejvyšších komunistických pohlavárů měl Mňačko - novinář s partyzánskou minulostí - výjimečné postavení. Klement Gottwald jej dokonce bral tatraplánem na své mítinky a Mňačko z nich pak psal reportáže. Jenomže on Gottwaldem stále více pohrdal a pohrdl nakonec i tímhle svým výjimečným postavením, když odešel z Prahy do Bratislavy.

A. cz.: Proč se mu - tak jako mnohým - nezatočila z téhle "přízně" hlava?

Vidíte, a když Gottwald zemřel, napsal z jeho pohřbu naprosto stupidní reportáž. A já se Mňačka už nestačil zeptat, zda to tak opravdu cítil, anebo šlo o jeho výsměch Gottwaldovi... Anebo mu do textu zasáhl editor? Gottwald si vybral Mňačka jako mladého reportéra, jenž uměl o komunistických mítincích psát zajímavěji a lidštěji než ostatní novináři, a přesto se s ním Mňačko nezblížil. Gottwald se koneckonců s Mňačkem ani moc nebavil. Posadil ho vedle řidiče, a jelo se.

Rvačka se soudruhem

A. cz.: Odkud se vlastně bral Mňačkův smysl pro spravedlnost? Dokonce až tak vyhraněný, že se kvůli svým názorům už jako známý a respektovaný novinář porval.

Vyrůstal v dosti chudém a leckdy i drsném prostředí, takže měl už od dětství jakousi vnitřní potřebu bránit slabší. Když se stal šéfredaktorem slovenského týdeníku Kulturní život, stály před jeho dveřmi fronty lidí s nejrůznějšími prosbami a stížnostmi. Často stáli jen o to, aby je vyslechl.  Vůbec nejvíc Mňačka charakterizuje rvačka se zástupcem vedoucího oddělení kultury Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska Tomášem Sloukou. Ona to vlastně žádná rvačka nebyla, protože Mňačko jednoduše Sloukovi napráskal. Slouka z titulu své funkce rozhodoval o tom, komu vyjde či naopak nevyjde kniha. Komu povolí, či nepovolí uspořádat výstavu. Byl jakýmsi uzurpátorem a umělci se ho velmi báli. Mnozí z nich mu proto lezli - jak se lidově říká - do zadku anebo mu pochlebovali. Přitom ho ale přímo nenáviděli.

Jen Mňačko se dokázal Sloukovi postavit a vmést mu do tváře, že mu namlátí, pokud nepřestane umělcům ztrpčovat život. Slouka se mu vysmál, ale Mňačko se jednoho dne se zčistajasna objevil na lodi Družba na setkání vedení komunistické strany s umělci, našel si Slouku a dal mu přede všemi jednoduše po hubě s komentářem, že to má za všechny šikanované umělce. Skandál se tehdy v Československu rozebíral ze všech stran. Zasedalo kvůli němu i předsednictvo Svazu slovenských spisovatelů, které si pozvalo Mňačka na kobereček. Ze stenogravického záznamu vyplývá, že se i tam Mňačko choval hodně sebevědomě a že prý ničeho nelituje a mrzí ho jen, že Sloukovi nenaložil ještě víc. Funkcionáře - spisovatele tím zaskočil ještě víc. Najednou nevěděli, jak se mají ke skandálu, o němž se mezi lidmi mluvilo, postavit.

A. cz.: A jak Mňačka potrestali?

Představte si, že nijak. Ani ho nevyloučili z komunistické strany či svazu spisovatelů. Na aféru nakonec doplatil partajník Slouka. Přeložili ho na nevýznamnou funkci s tím, že "soudruh, jehož inzultovali umělci, nemůže přece umělce řídit". Zdaleka ne poprvé zvítězil Mňačko jen proto, že se nebál a byl přitom navíc dost drzý.

A. cz.: Měl "nahoře" nějakou protekci?

Taky jsem se ho na to zeptal. Odpověděl, že ne. Nikoho se prý nebál a jeho protivníci najednou zjistili, že se musí bát oni jeho. Pravda ale je, že právě proto, že se nebál, si nejrůznější partajníci mysleli, že se nebojí právě proto, že má za sebou kohosi vysoce postaveného a mocného. A to se s Mňačkem i táhlo. Protekci ale neměl - to jsem si pečlivě ověřil. Není to sice pravidlem, avšak lidé, kteří za války - tak jako Mňačko - riskovali čtyřiadvacet hodin denně život a byli krutě pronásledováni protipartyzánskými komandy, se po válce jen tak z něčeho nesložili.

Vzpomínky na Ploštinu

A. cz.: Na druhé straně se Mňačko až do smrti sebemrskačsky trýznil svoji někdejší vírou v komunismus a některými naivními reportážemi ze zmanipulovaných procesů. A stejně tak zklamáním z chování svého partyzánského oddílu při vypálení vyvraždění pasekářské osady Ploštiny.

Mňačkova velikost spočívala i v tom, že zatímco jiní o svých omylech, neřku-li zločinech, mlčeli, on o svých chybách veřejně vyprávěl, psal o nich a nadával na ně... Vyvrcholilo to na tiskové konferenci v Brémách, kde řekl, že československý národ je složen z množství justičních vrahů. Postupně se tak stále více ocital v nemilosti.

A. cz.: Mňačko komunista mluvil o justičních vrazích?

Je to obrovský paradox. Stejně jako byla paradoxní doba, v níž Mňačko žil. Nechci, aby to vyznělo směšně, ale on byl v té době takovým tím opravdově čistým a věřícím komunistou, který nadával na zkorumpované funkcionáře, kteří przní komunistickou stranu a využívají ji ve svůj prospěch. Mňačko byl idealista v tom nejlepším slova smyslu. Velmi se ale mýlil, když si myslel, že komunistická strana je schopná se napravit a že se potom budou mít všichni dobře. A v té době nebyl ostatně v této své víře ani zdaleka sám.

A. cz.: Mňačkovým stěžejním dílem je román-novela Jak chutná moc. Je právě tato kniha, respektive otázka i dnes důležitým mementem pro Čechy a Slováky?

Nejen pro ně. Na místo hlavní postavy této knihy stranického funkcionáře Franka, z něhož se stává s přibývající moci monstrum, si i dnes můžete dosadit vrcholného politika a zjistíte, že mnohé věci, vztahy a motivy, jakkoliv maskované vlastenectvím a dobrou vůli, se až tolik nezměnily. V mnohém je to velmi podobné. Tohle se v historii až příliš často opakuje. Ať už jde o Česko, Slovensko či jinou zemi. V posledních letech se objevují úvahy, aby byl podle této knihy natočen film. Nedávno jsem dokonce hovořil s producentem, který se touto myšlenkou vážně zabývá. Ale i Mňačko mi prozradil, že jeden známý italský režisér o natočení filmu podle jeho knihy velmi stojí. Nikdy ale - asi kvůli penězům - to nedošlo dál než k úvahám. Osobně si myslím, že Mňačkovy Opožděné reportáže anebo Kde končí prašné cesty jsou lepšími díly o poměrech v Československu v šedesátých letech minulého století. Většina lidí byla zticha a Mňačko za ně tehdy doslova vykřičel jejich frustraci a problémy.

Odvážný rebel

A. cz.: Možná naivní otázka: proč se i po válce choval Mňačko tak odvážně při kritice režimu? Mohl přece těžit ze své popularity a slávy.

Mňačko byl od narození rebelant s až neuvěřitelným smyslem pro spravedlnost. Proto dokázal říci či napsat věci, které se jiní báli vyslovit. Je otázka, proč se na rozdíl od jiných nebál. Arnošt Lustig to v českém vydání knihy o Mňačkovi říká jasně: Báli jsme se mluvit pravdu. Mňačko byl odvážný... a ve své době mnohem více než druzí.

A. cz.: V případě vypálení pasekářské osady Ploštiny se ale partyzáni z Mňačkova oddílu nezachovali moc statečně, když z hřebenů přihlíželi vraždění lidí, kteří jim pomáhali a podporovali je. Nesoudím, jen konstatuji. Pro Mňačka šlo zřejmě o celoživotní výčitku.

Svým způsobem ano. Je ale nutné připomenout, že Mňačko - jako jeden z hlavních aktérů partyzánského oddílu Ploština - byl v té době odvelený na jiné místo. Nelze mu tedy vyčítat selhání či nedostatek odvahy. Avšak v době, kdy se o partyzánském hnutí psalo velmi heroicky, jako první ukázal na to, že partyzáni se vždy nechovali až tak hrdinsky. Že to byli normální lidé a že i oni v kritických situacích někdy selhávali.

Když vyšel Mňačkův román Smrt si říká Engelchen, v němž mimochodem vypálení Ploštiny popisuje, vyvolalo to v Československu úplnou senzaci, ale i pobouření. Mňačko po celý život velmi trpěl tím, jak se jeho spolubojovníci u Ploštiny zachovali a že se místo boje stáhli do lesů. Říkal, že "když první plameny olizovaly střechy chalup, neměl už ani jeden z partyzánů být na živu". Jsem si jist, že pokud by Mňačko u Ploštiny tehdy byl, začal by na protipartyzánské komando střílet a možná by mu vůbec nezáleželo na tom, že padne či to rozpoutá další vyvražďování jiných pasekářských osad. Podle mě by v tu chvíli uvažoval tak, že pasekářů, kteří riskovali při podpoře partyzánů životy, je nutné se zastat a bránit je. Určitě by do toho šel.

Duše Čechoslováka

A. cz.: Mňačko se narodil na Moravě, žil na Slovensku, považoval se za Slováka, ale ze Slovenska po návratu z rakouské emigrace v rozčarování odešel do Prahy. Byl to tedy Slovák, anebo Moravák či Čech? Rovněž celou svou pozůstalost odkázal pražskému Památníku národního písemnictví.

Tělem i duší byl Čecholovákem. Ale jinak byl vždy slovensky orientovaný a koneckonců slovensky i psal. Když se pak schylovalo k rozdělení Československa, bytostně s tím nesouhlasil a vystupoval proti premiérům Klausovi i Mečiarovi. Stále věřil, že Češi a Slováci zůstanou spolu. Na protest proti rozdělení republiky odešel do Prahy s tím, že odchází do další emigrace. Opět v něm zvítězila - tak jako mnohokrát před tím - revolta. Zemřel nicméně v Bratislavě a na Slovensku je uložen i jeho popel.

A. cz.: Mají dnes Mňačkovy romány a reportáže lidem co říct?

Pokud by dnes žil a byl by na vrcholu sil, asi by se stal předním novinářem, jenž by ostře kritizoval korupci, ale i současné uzurpáry moci. Patřil by k revolučním publicistům a spisovatelům. Byl by tedy tím, jímž byl celý život. V tom byl naštěstí nepoučitelný.

A. cz.: Mňačko při tom neměl ani maturitu. Nedostatek vzdělání nahradil talent od Boha?

Gymnázium nedokončil. On dokonce propadl. Vidíte - a přesto se prosadil. Vysvětluji si to tím, že ho Bůh obdařil málo vídaným talentem. Psal velmi rychle. Zasedl k psacímu stolu chrlil doslova stránku za stránkou. Byl ovšem tak trochu lajdák. S leckterými texty si mohl dát určitě víc práce, vypilovat je. On se s nimi ale nehrál, necizeloval je, nepřehazoval odstavce. Jak mu to vyšlo, tak to vyšlo. Buď mu to pak v redakci někdo upravil či ne. Bylo mu to jedno. Jakmile reportáž či román napsal, přestal ho text zajímat a soustřeďoval se na další zajímavá témata. Absence jeho vzdělání měla ale jednu výhodu - pokud by měl vysokou školu, tak by ho v padesátých letech jako představitele inteligence zlikvidovali. Takhle byl ale jedním z dělnických kádrů, na něhož si netroufli.

A. cz.: Ladislav Mňačko zemřel nečekaně uprostřed vašich rozhovorů. Které otázky, jež jste mu nestihl položit? Je to třeba tajuplné téma jeho vztahu k ženám?

Ženy mají přirozeně vliv na většinu mužů a měly tedy i na impulsivního a citově založeného Mňačka. Mě ale více zajímaly pohled na jeho někdejší excesy anebo radikální činy - když například emigroval do Izraele, protože nesouhlasil s politikou Československa během izraelsko-arabské války. Ale když už jste se zeptal na Mňačkovy ženy, tak bych se určitě více ptal na jeho první židovskou manželku Hedvigu, kterou zanechal v Izraeli a která stále zůstává tak trochu ve vzduchoprázdnu.

 

Právě se děje

Další zprávy