Praha - Lotyšsko nepatří mezi elitní sedmičku zemí, které si na všech hokejových turnajích v různých konstelacích rozdělují medaile.
Ale v prožívání hokeje a jeho propojení s národní identitou a historií tato pobaltská země nepochybně patří mezi absolutní elitu. Všechny tři pobaltské státy se od zbytku Evropy liší tím, že ani v jednom z nich není nejpopulárnějším sportem fotbal.
Litva je basketbalovým královstvím, zejména její mužský tým vozí jednu medaili za druhou. Estonci jsou světovou špičkou v hodu diskem. A Lotyšsko, to znamená ve sportu především hokej.
Přestože na medaile reprezentace nedosahuje, v žádném jiném kolektivním sportu Lotyšsko nefiguruje trvale mezi deseti-dvanácti nejlepšími týmy světa.
Lotyšští fanoušci už prosluli tím, že když se koná šampionát nebo olympiáda v Evropě, do místa dorazí několikatisícová masa fandů v nezaměnitelných bílo-tmavočervených národních barvách, která vytváří neopakovatelnou atmosféru.
Prohra jim obvykle nevadí, přičemž Lotyši častěji prohrávají než vyhrávají. A když hraje reprezentace, celé Lotyšsko sedí u televize.
Mnoho z 2,4 milionů obyvatel země má nyní jiné starosti kvůli ekonomické krizi. Lotyšsko postihl největší pokles HDP v Evropské unii, vláda musela v rámci úsporných opatření osekat platy a důchody, zavřít některé nemocnice a školy.
Tady se sluší připomenout, že do evropské pomoci Lotyšsku a jeho záchraně před krachem se připojila i Česká republika. Poslanecká sněmovna ještě loni schválila půjčku ve výši 200 milionů eur.
Počítat s tím, že by hokejisté Lotyšska projevili při zápase nějakou vděčnost, ovšem svěřenci trenéra Vladimíra Růžičky ve středu rozhodně nemohli. Ranní drama nakonec Češi šťastně zlomili až v prodloužení.
Hokej má v Lotyšsku dlouhou tradici a podobně jako v Československu trochu suploval i politiku. Reprezentace se objevila na zimní olympiádě už v roce 1936. Čtyři roky předtím, než Lotyšsko spolkl Sovětský svaz.
V pozdějších letech zbývala Lotyšům na působení jejich reprezentace jen vzpomínka. Náhražkou - a jakousi reprezentací uvnitř Sovětského svazu - byl klub Dinamo Riga. Od sedmdesátých let patřil ke špičce sovětské ligy, byť proti stranou a armádou protežovanému klubu CSKA Moskva neměl šanci. (dnes hraje Dinamo Riga opět s ruskými kluby, protože je účastníkem ruské KHL, přestože sídlí v jiném státě).
Z té doby si možná pamětníci či milovníci hokejové historie vybaví lotyšskou legendu. Levé křídlo Helmuta Balderise. Výborného bruslaře s číslem 19 na sovětském dresu, který svojí brankou přispěl k tomu, že na mistrovství světa v Praze v roce 1978 Československo se SSSR v závěrečném zápase prohrálo 1:3, přičemž k titulu by mu tehdy stačila i porážka o jeden gól.
Mezi hokejovými fandy tehdy nechyběly diskuse, jak se Rus může jmenovat tak divně jako Helmut Balderis. Když v roce 1991 Lotyšsko po rozpasu Sovětského svazu znovu získalo nezávislost, byl to právě Balderis, který nejprve jako kapitán a pak trenér vedl v začátcích reprezentaci pobaltského státu.
Jedno mají Lotyši s Čechy podobné. Velkým rivalem je Rusko. Neopakovatelná chvíle pro ně přišla v roce 2000.
Na mistrovství světa v Petrohradě v roce 2000 domácí Rusy před 18 tisíci diváky porazili 3:2. Kvůli zápasu dokonce lotyšský parlament odložil svoji schůzi. Dodnes na ten den celá země vzpomíná, je to takové malé lotyšské Nagano.
I to naznačuje, co pro Lotyše hokej znamená. Hodně - i když často prohrávají.
