Boje o Vídeň nebyly tak zničující jako v ulicích Berlína, ale rozhodně horší než v Praze. Bránit město pomáhala 6. tanková armáda SS pod vedením bývalého šéfa Hitlerovy osobní stráže generála Seppa Dietricha. I v beznadějné situaci zůstávala loajální nacistickému režimu a odmítala složit zbraně.
Snahu některých německých důstojníků učinit z Vídně otevřené město a vyhnout se bitvě zhatila neústupnost Baldura von Schiracha. Bývalého vůdce mládežnické organizace Hitlerjugend a od roku 1940 říšského místodržitele ve Vídni. Von Schirach vydal rozkaz bránit město za každou cenu, do posledního muže.
Vojska 3. ukrajinského frontu Rudé armády zahájila útok na centrum 2. dubna. Za jedenáct dní ho po tvrdých bojích dobyla, v okolí města se ještě střílelo dva dny.
Šestá tanková armáda SS do poslední chvíle držela most Reichsbrücke přes Dunaj, po kterém mnoho vojáků a lidí pracujících pro nacistický režim uniklo. Včetně samotného Schiracha, který pak po válce pod novou identitou krátce pracoval jako tlumočník pro americká vojska v Tyrolsku.
V posledních třech dnech zasáhla palba a také požár slavnou katedrálu svatého Štěpána. Shořela střecha se stropem a z věže se zřítil zvon.
Zvláštností bitvy bylo ze strany Sovětského svazu nasazení lodí Dunajské flotily. Obrněné dělové čluny podporovaly postup pozemních vojsk podél Dunaje.
Oběť, nebo spolupachatel?
V sedmimilionovém Rakousku mělo stranický průkaz Hitlerovy Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) 700 tisíc lidí, v německých ozbrojených silách sloužilo za války 1,2 milionu rakouských vojáků. Podle historika Tonyho Judta měli v jednotkách SS Rakušané větší zastoupení, než by odpovídalo jejich podílu na počtu obyvatelstva po anšlusu (připojení Rakouska k Německu) v roce 1938.
Alpská země však měla štěstí: po válce s ní Spojenci nakládali jako s obětí Německa, nikoliv jako s jeho spolupachatelem. Sovětští, britští a američtí vyjednavači se na tom dohodli už v roce 1943 na schůzce v Moskvě v rámci takzvané Moskevské deklarace. Josif Stalin souhlasil s tím, že Rakousko bude obnoveno jako nezávislý stát.
"Denacifikační rakouská legislativa byla po válce poměrně přísná. Ale pak začala studená válka a nastal zvrat. Nastoupila spíš snaha integrovat i ty s nacistickou minulostí do politických stran a oslovovat bývalé voliče nacistů. Denacifikace se dostala na vedlejší kolej," uvedl pro Aktuálně.cz Miroslav Kunštát z katedry německých a rakouských studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
"Co se týká takzvaného mýtu první oběti, tedy že Rakousko bylo první obětí Adolfa Hitlera, tak ten obsahovala i Moskevská deklarace. Rakouští politici se toho chytili, ale i ti, kteří byli proti nacismu nebo byli v koncentračních táborech. Hlavní snahou bylo dostat se co nejrychleji z okupačního statusu a obnovit státní suverenitu," dodal.
Sovětští vojáci odešli z Rakouska a země vyhlásila neutralitu. Ta oficiálně stále platí, Rakousko nevstoupilo do NATO a zůstává jedním z mála evropských států, které mají základní vojenskou službu. V referendu v roce 2013 se většina hlasujících vyslovila pro její pokračování.
"Pro Rakušany měla neutralita podobu takového ostrova blažených, který je s každým zadobře, včetně Moskvy. Vzorem bylo Švýcarsko, co se týká neutrality i životního stylu. A naopak převládala touha odlišit se od Německa," říká Kunštát.
Otevřela se hráz
Téma podílu na zločinech nacismu Rakušany dohnalo v osmdesátých letech. V roce 1986 si Rakušané zvolili prezidentem bývalého generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima. Pak ale nově odhalené dokumenty ukázaly, že se v řadách wehrmachtu podílel na vraždění a deportacích lidí v Řecku v době druhé světové války.
Do konce života obvinění odmítal, ale většinu svého prezidentského mandátu strávil v izolaci a evropští politici se s ním nechtěli scházet. Podle Miroslava Kunštáta to v Rakousku vedlo k debatě o minulosti.
"Mýtus Rakouska jako Hitlerovy první oběti byl státním kultem až do osmdesátých let, pak ale aféra s Waldheimem otevřela hráz debatám na téma rakouské nacistické minulosti. Později v devadesátých letech se také dostali do vlády krajně pravicoví svobodní (FPÖ), jejichž vůdce Jörg Haider a jiní členové například oslavovali hrdinství prostých vojáků wehrmachtu. Začalo se ale diskutovat o minulosti, v Rakousku se uskutečnila velká výstava o zločinech wehrmachtu, doplněná o zločiny lidí rakouského původu. Kancléř Franz Vranitzky nebo prezident Thomas Klestil se omlouvali za rakouský podíl na nacistických zločinech a na holokaustu," říká Kunštát.
Němečtí velitelé obrany Vídně stanuli před norimberským tribunálem a za své zločiny šli do vězení. Sepp Dietrich dostal doživotí, odseděl si deset let. Baldura von Schiracha poslal soudce za mříže na dvacet let, na svobodu vyšel v roce 1966.
Rusko oslavilo konec války: Zvýšíme prestiž armády, prohlásil Putin
