Berlín - Když se 9. listopadu 1989 otevřely hraniční přechody v Berlínské zdi, vyrazily statisíce nadšených obyvatel východní části města v trabantech či pěšky na prohlídku západní části metropole.
Západoberlínská populace je stejně tak nadšeně přijala a řada hospod a restaurací nalévala návštěvníkům z Východu do ranních hodin zadarmo pivo.
Nadšení z nově nabyté svobody nevydrželo dlouho. Začalo opadat již krátce po znovusjednocení země, uskutečněném o necelý rok později.
Populace někdejší NDR si totiž velmi rychle uvědomila, že západoněmecký životní standard je pro ni přibližně tak vzdálený jako 13. srpen 1961, kdy politbyro Sjednocené socialistické strany Německa (SED) vydalo příkaz zeď postavit.
Bariéra podmíněná zásadními rozdíly v myšlení Němců z Východu a Západu, jež po pádu NDR vyrostla v hlavách lidí, existuje dodnes.
Podle průzkumů veřejného mínění ji stále velmi zřetelně vnímá osmdesát procent obyvatel východního Berlína. A to nejen kvůli rozdílům ve mzdách v obou částech města.
Občané druhé kategorie
Pád zdi a německé znovusjednocení provázela zejména ve východní části země přehnaná očekávání. Notně k nim svými plamennými proslovy přispěl tehdejší spolkový kancléř Helmut Kohl.
Hlavní příčinou existence a přetrvávání "Zdi v hlavách lidí" je ale neschopnost řady občanů NDR přizpůsobit se novým životním podmínkám.
"Příliš mnoho lidí mělo velké oči," tvrdí stavební inženýr Manfred Kühne z Lipska. "Příliš mnoho lidí si myslelo, že během dvou tří let budou tam, kde jsou dnes Němci ze Západu. Ossis (východoněmečtí občané) se stále cítí být občany druhé kategorie, protože vydělávají míň."
Především tato skutečnost vedla k tomu, že ještě v roce 1995 tvrdilo v průzkumu Allensbachova institutu 42 procent respondentů z nových spolkových zemí, že někdejší východoněmecký režim pro ně byl "snesitelný". Dnes je to pouze necelá čtvrtina dotazovaných.
Je to podle všeho také ona čtvrtina východoněmeckých voličů, jež svůj hlas pravidelně dává straně Die Linke (Levice), vzniklé sloučením odpadlíků z levého křídla Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) a Strany demokratického socialismu, nástupnické formace SED.
Členové tzv. Antikapitalistické levice, radikální platformy sdružené okolo Sahry Wagenknechtové, která je místopředsedkyní strany, dokonce tvrdí, že k Berlínské zdi neexistovala v roce 1961 žádná jiná alternativa. Jiní členové předsednictva Levice stavbu Zdi označují za "ahumánní" a "velkou politickou chybu".
V práci psychoterapeutů
Němci ze západní části spolkové republiky se na druhé straně mohou jen těžko vžít do atmosféry, jež panovala v někdejší NDR.
Východoněmečtí občané byli mnohem intenzivněji sledováni tajnou policií než kupříkladu Češi a vycestovat do Jugoslávie, ze které se v 80. letech dalo poměrně snadno přejít hranice do Rakouska, bylo pro ně obtížnější.
Z politických důvodů bylo uvězněno celkem 200 tisíc z nich. Také proto, že s komunistickým režimem nespolupracovali tolik jako občané Husákova Československa, nikdy se s ním nesmířili a permanentně se snažili utéci přes Berlínskou zeď a vnitroněmeckou hranici na Západ.
"Mnozí z nich trpí dodnes následky posttraumatického stresu vyvolaného pobytem ve vězení či pouhým faktem, že za mřížemi skončili jejich rodiče," říká berlínský psychoterapeut Stefan Trobisch-Lütge. "Sužují je deprese, přehnaná nedůvěřivost a somatické poruchy."
Vozil jsem šestnáct hodin denně beton na stavbu zdi
V nových spolkových zemích se na rozdíl od Česka vyskytuje také nápadně nižší počet "porevolučních antikomunistů", tedy osob, jež svůj odpor vůči komunistickému režimu začaly hlasitě projevovat až po pádu režimu, na jehož adresu nikdy nepronesly jediné kritické slovo.
Naopak k dědictví někdejší NDR a tomu, co se v Honneckerově lidové republice dělo, se hlásí bez uzardění.
"Vozil jsem i šestnáct hodin denně beton určený na stavbu zdi," svěřil se listu Die Welt dnes třiasedmdesátiletý Dieter Weber, který za časů NDR pracoval jako řidič. "Na korbu auta se mi vešly dva kubíky betonu. Brzy jsem ale přidával ještě půl kubíku navíc, jinak by mi pokrátili roční prémie. Mzda strachu, tak se tomu říkalo."
Weber ale nikdy nepodepsal spolupráci s východoněmeckou Stasi, ani nevstoupil do SED, i když na něj jeho nadřízení v tomto směru opakovaně činili nátlak. Raději se vzdal místa řidiče limuzíny ředitele tiskového odboru předsedy vlády, které získal v devatenácti letech, čtyři roky před osudným 13. srpnem 1961.
A přiznává, že je šťastný, že svou službu u "lidové armády" nezažil u Berlínské zdi, nýbrž ještě předtím, než vyrostla. "To by pro mě bylo mnohem horší než na její stavbu vozit beton," říká.
Nad "Zdí v hlavách lidí" mává rukou. Je podle něj jen otázkou času, kdy padne i ona.
