"Nacházíme se v předvečer rozhodujících voleb," řekla minulý týden předsedkyně strany Bratři Itálie Meloniová prostřednictvím videopřenosu zaplněnému sálu v Madridu. V první řadě její slova poslouchala Marine Le Penová z francouzského Národního sdružení a vedle ní Santiago Abascal, který stojí v čele španělské krajně pravicové strany Vox. "Jsme motorem renesance našeho kontinentu," prohlásila italská premiérka, čímž vyburcovala publikum k potlesku ve stoje.
Krajní pravice vyhrála volby v Itálii a Nizozemsku, vede v průzkumech ve Francii, Rakousku a Belgii. Má podíl na vládě ve Finsku a na Slovensku. Nyní by mohla získat více než tři z deseti odevzdaných hlasů, až se bude 6. až 9. června ve 27 státech EU hlasovat ve volbách. A mohla by se tak stát mocnou silou v Evropském parlamentu.
Ale jsou to jejich vlastní vnitřní rozbroje, které evropským krajně pravicovým stranám ubírají na lesku, například nedávná série skandálů kolem německé strany Alternativa pro Německo (AfD). Proto evropští spojenci vyloučili minulý čtvrtek německou stranu z europarlamentní frakce Identita a demokracie (ID). Nechtějí mít nic společného se stranou, jejíž lídr kandidátky pro eurovolby Maximilian Krah v novinovém rozhovoru zlehčoval zločiny nacistických jednotek SS a jejíž druhý muž kandidátky - poslanec českého původu Petr Bystroň - čelí podezření, že bral úplatky od proruské sítě.
Takové spojení je to poslední, co Marine Le Penová potřebuje. Již léta bojuje za očištění své strany od extremistických názorů svého otce, který založil stranu Národní fronta - předchůdce Národního sdružení - a byl odsouzen za popírání holokaustu. Marine Le Penová je horkou kandidátkou na to, stát se francouzskou prezidentkou v roce 2027 a její strana nyní dosahuje 30 procent hlasů v průzkumech veřejného mínění, což by Národnímu sdružení přineslo prvenství ve francouzských volbách.
Rozhodující síla?
Velké naděje má i nejúspěšnější krajně pravicová politička v Evropě Giorgia Meloniová. Její ambicí je vytvořit krajně pravicový blok, který bude v Bruselu rozhodující silou. "Zástupci krajně pravicových stran budou mít v europarlamentu mnohem větší zastoupení, a budou tak pravidelnou a normalizovanou součástí mainstreamu," říká Sabine Volková, expertka na krajní pravici z univerzity v německém Pasově.
Pokud si frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR), jejíž součástí je Meloniová, povede ve volbách dobře, existuje šance, že by mohla najít společnou řeč s Evropskou lidovou stranou předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Evropská lidová strana, jejíž hlavní kandidátkou je právě von der Leyenová, pravděpodobně bude po volbách nejsilnější skupinou a bude mít otevřené dveře k tomu, aby vytvořila koalici s frakcí Evropských konzervativců a reformistů (ECR), pokud budou zastávat proevropské a proukrajinské postoje a budou ctít zásady právního státu.
Do frakce Evropských konzervativců a reformistů patří nejen Bratři Itálie, ale také polská pravicově populistická opoziční strana Právo a spravedlnost (PiS), španělská strana Vox, krajně pravicová Strana Finů Riikky Purraové a Švédští demokraté Jimmyho Aakessona (a také česká Občanská demokratická strana).
Těžko si lze představit, že by se všechny tyto strany upsaly požadavkům Ursuly von der Leyenové, zvláště když některé středopravicové strany v její skupině by s takovým spojenectvím ani nesouhlasily. Pokud by to však udělaly, mohl by se Evropský parlament v oblasti zelené politiky, migrace a udílení azylu vydat dramaticky odlišným směrem.
Pokud by obě uskupení - Evropští konzervativci a reformisté (ECR) a Identita a demokracie (ID) - nějakým způsobem překonala své vnitřní názorové rozdíly, pak by také mohla společně vytvořit velmi silný blok.
Co mají společného?
Expertka na krajní pravici Sabine Volková o "jedné obří koalici" krajně pravicových stran ale silně pochybuje, stejně jako Matthias Dilling, odborník na evropskou politiku z univerzity ve Swansea. "Krajní pravice v Evropě má za sebou celou historii neshod a neschopnosti se dohodnout," říká. "Nevím, zda bychom se dočkali jednotné krajně pravicové velké koalice, protože ta je i uvnitř názorově poměrně různorodá," řekl.
Do skupiny Identita a demokracie (ID), která je domovem francouzského Národního sdružení, patří také další nacionalistická a euroskeptická politická uskupení jako italská Liga, rakouská Strana svobodných (FPÖ), nizozemská Strana pro svobodu Geerta Wilderse či belgická Vlaams Belang a Dánská lidová strana (a také česká SPD).
"Co mají tyto strany společného?" ptá se BBC. Pravděpodobně nejznámější pozorovatel evropské krajní pravice, nizozemský politolog Cas Mudde, říká, že je v jejich jádru spojuje takzvaný nativismus, autoritářství a populismus. Nativismus Mudde definuje jako "xenofobní formu nacionalismu". Někteří komentátoři považují maďarskou vládnoucí nacionalisticko-konzervativní stranu Fidesz také za krajně pravicovou, tato strana však nepatří ani do jednoho z pravicových uskupení v Evropském parlamentu.
Většina krajně pravicových stran se tradičně snažila zpochybnit EU jako nadnárodní sílu a mnohé z nich to stále dělají. Strana italské premiérky Meloniové však opustila svůj "někdejší vehementní odpor vůči Bruselu", říká profesorka Leila Simona Talaniová z londýnské King's College. Ve volebním programu Bratrů Itálie pro evropské volby se píše, že chtějí, "aby Evropa byla politickým gigantem s vedoucí úlohou v mezinárodním měřítku".
Jak se tato mozaika nacionalistické politiky projeví v Evropském parlamentu po hlasování z 6. až 9. června, je těžké předvídat. Strany krajní pravice jsou však mnohem lépe organizované než dříve, jak ukázalo shromáždění v Madridu. Otázkou je, zda mají stejné ambice jako Giorgia Meloniová, zakončuje BBC.
