Praha - Když barmská junta, která se už téměř půl století drží u moci, předloni krvavě potlačila největší protivládní demonstrace, jaké tato jihoasijská země za posledních dvacet let zažila, pošlapala při tom prakticky všechny hodnoty, které tamní převážně buddhistická společnost vyznává. Vládnoucí klika generálů, kteří se rovněž rádi označují za stoupence Buddhova učení, proto nutně musí zažívat muka, před kterými není úniku, tvrdí barmský mnich Ashin Sopaka.
Tento barmský exulant žijící od roku 2003 v Německu přijel do Prahy na pozvání filmového festivalu Jeden svět coby "živý doprovod" filmu Barmský VJ dánského režiséra Anderse Ostergaarda. Snímek mimořádně působivě zachycuje okolnosti a průběh protivládních demonstrací, jež v srpnu a září 2007 přivedly do ulic Rangúnu a dalších barmských měst statisíce lidí.
Do čela protestů se tehdy postavili právě buddhističtí mniši. A byla to také barva jejich tradičních rouch, pro niž se tehdejším událostem začalo přezdívat Šafránová revoluce.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz Ashin Sopaka vysvětluje, co přimělo jeho barmské vrstevníky, s nimiž zůstává díky moderním komunikačním technologiím i ze svého evropského exilu v těsném spojení, povstat proti jednomu z nejbrutálnějších režimů světa:
Aktuálně.cz: Většina lidí včetně těch, kteří dění v Barmě průběžně sledují, byla velikostí protivládních protestů ze září 2007 upřímně zaskočena. Mnohé také překvapilo, že se do jejich čela postavila zrovna buddhistická mnišská obec. Co jste tomu říkal vy? Čekal jste, že by k něčemu takovému mohlo dojít?
Ashin Sopaka: Samozřejmě, že když jsem poprvé uviděl záběry mnichů pochodujících ulicemi, zejména 24. a 25. září (odhadovaná účast na demonstracích tehdy přesáhla sto tisíc lidí - pozn. red.), neubránil jsem se slzám - plakal jsem dojetím a štěstím.
Když se potom režim rozhodl proti demonstracím rázně zakročit a začal na lidi střílet, přepadl mě takový smutek, že když se mě pokoušeli navštívit mí němečtí přátelé, musel jsem je požádat, ať mě nechají o samotě, zavřel jsem před nimi dveře a znovu jsem začal plakat. Trvalo mi asi týden, než jsem se z toho dostal. Pak mi ale došlo, že to, co se odehrálo, bylo něco jako bitva za mír.
A začal jsem o celé věci uvažovat jinak: v každé bitvě umírají vojáci. A mniši, které režim připravil o život, byli také takoví vojáci, byť zcela mimořádní, kteří obětovali své životy za ostatní. A proto bylo třeba postavit se k tomu zodpovědně, zapomenout na naši bolest a jít dál.
Nebylo to ale snadné, protože řada lidí, například mí známí z Rádia Svobodná Asie (RFA), byli v takové depresi z toho, co se stalo, že ani nemohli spát. Musel jsem je povzbuzovat a přesvědčovat o své vizi nevyhnutelných obětí na straně "mírových vojáků", abych jim pomohl ty těžké chvíle překonat.
Já sám jsem se sice na událostech ze září 2007 v Barmě nijak přímo nepodílel, ale už předtím jsem na situaci doma upozorňoval pořádáním několika pochodů za mír - v Německu jsem takto šel z Kolína nad Rýnem do Berlína, v Thajsku z Bangkoku do Mae Sotu a v USA z New Yorku do Washingtonu. Někdy jsem pochodoval zcela sám, jindy se ke mně přidávali další lidé. A celou tu dobu jsem myslel na to, jaké by to asi bylo uspořádat takové pochody i v Barmě. Když pak v září mniši opravdu vyšli do ulic a jejich řady se rychle rozrostly, byl ze mě ten nejšťastnější člověk na celé Zemi.
Spoustě lidí nejspíš nejde do hlavy, proč zrovna buddhističtí mniši cítí potřebu vstupovat na politické kolbiště a stavět se do čela protivládních demonstrací. Jak byste to jako mnich ospravedlnil?
To, co děláme, není nic jiného, než že pomáháme lidem, jejichž hlas není slyšet. Neočekáváme za to žádné politické prebendy, žádné prezidentské nebo premiérské funkce, nic takového. O politiku jako takovou se nezajímáme. To, co děláme, souvisí s Buddhovým učením o soucitu (Garuna), to je velice důležitá součást buddhismu, a pochopitelně také s ústředním konceptem láskyplné dobrotivosti (Metta).
Mniši a obyčejní lidé v Barmě spolu vždy dobře vycházeli, koneckonců obživa mnichů závisí na darech od lidí. A tím, že jsme v takovémto každodenním spojení, jsme dobře obeznámeni s celkovou situací a vidíme, jak se lidem vede. Proto také rozumíme mnohem lépe než generálové tomu, co lidi trápí. Mniši se rozhodli postavit do čela protestů s cílem nastolit v zemi spravedlnost, mír a svobodu. Šlo jen o to pomoci ostatním. A to, jak jsem přesvědčen, není v rozporu s Buddhovým učením.
Bezprostředně po potlačení nepokojů se mnišská obec stala terčem rozsáhlých represí ze strany junty. Víte vlastně, kolik mnichů se nachází mezi politickými vězni, jejichž celkový počet v Barmě podle lidskoprávních organizací přesahuje 2100?
Máme seznam přímo od správy věznic, na kterém je asi 220 jmen našich bratrů. Mnoho dalších mnichů se ale stále pohřešuje. Někteří odložili roucha a pravděpodobně se vrátili do svých vesnic a někteří zřejmě byli zabiti. Přesně to nevíme.
Infobox
Ashin Sopaka
- Narozen 1977 v oblasti Sakain (Sagaing) na severozápadě Barmy
- V roce 1989 vstoupil jako novic do kláštera, od té doby žije podle řádových pravidel sanghy (mnišské obce)
- V roce 2001 opustil Barmu, žil v Thajsku, Singapuru, Malajsii, Laosu a Japonsku, od roku 2003 usazen v Německu, kde v Kolíně nad Rýnem vede buddhistické meditační centrum
- Je šéfem německé pobočky Mezinárodní organizace barmských mnichů (IBMO), která vznikla v říjnu 2007 krátce po krvavém potlačení Šafránové revoluce s cílem navázat na činnost v Barmě perzekuovaných mnichů a upozorňovat mezinárodní veřejnost na pokračující porušování lidských práv v Barmě
- 2006-2007 v několika zemích Evropy, Asie i Ameriky uspořádal mírové pochody, při nichž upozorňoval na porušování lidských práv v Barmě
- Únor 2009 - v Itálii převzal za své mírové pochody zvláštní cenu v rámci udílení Mezinárodních cen za svobodu
- Březen 2009 - pozván do Prahy jako host filmového festivalu Jeden svět
Co se onoho "odkládání roucha" týče, k tomu jsou nuceni státní mocí, nebo mnišskou obec opouštějí dobrovolně?
Někteří byli přinuceni, jiní se tak sami rozhodli vzhledem k rizikům, která jsou s mnišským životem v Barmě po potlačení Šafránové revoluce spojena.
Souhlasil byste tedy s názorem, že dnešní situace v Barmě ohrožuje budoucnost řádového společenství i buddhismu jako takového? Právě to totiž tvrdí váš kolega z Mezinárodní organizace barmských mnichů Ashin Nayaka, který také s příspěvkem na toto téma vystoupil na nedávné buddhistické konferenci v Japonsku.
Ano, mému příteli v těchto záležitostech můžete stoprocentně věřit. On moc dobře ví, o čem mluví. A já bych k tomu ještě dodal, že to zároveň ohrožuje mír, protože to, o co svými každodenními modlitbami a meditací usilujeme, je nastolení míru ve světě. V mantrách, které odříkáváme a které byly veřejně skandovány i v průběhu zářijových demonstrací, se mluví o tom, že všechny bytosti mají žít v míru. To se nevztahuje jen na Barmánce, ale na všechny, a to jak na lidi, tak na ostatní živá stvoření. Pokud tedy někdo útočí na mnichy, ničí světový mír.
A co to tedy vypovídá o barmských generálech, kteří se sami hlásí k buddhismu? Může se jim vzhledem k tomu, že v tradiční barmské kultuře je zcela nemyslitelné, aby někdo vztáhl ruku na mnicha, vůbec dostat odpuštění, o nějakém osvícení či probuzení ani nemluvě?
Víte, před událostmi ze září 2007 se exponenti režimu opravdu ze všech sil snažili na veřejnosti prezentovat jako oddaní buddhisté, což mělo jednak učinit vládu generálů v očích lidí přijatelnější a jednak odvést mnichy od jakýchkoli myšlenek na protivládní činnost. Po následném krveprolití ale lidé tuhle lež jasně prokoukli a pochopili, že byli jen klamáni. Kromě toho se generálové ani nepokusili požádat o odpuštění za chyby a křivdy, jichž se dopustili.
Já jsem si ale zcela jist, že ve svých myslích velice trpí. Jen si to představte: buddhistovi, který má svědomí, úplně stačí zabít jakéhokoli živočicha, aby kvůli tomu trpěl. Co teprve když zabije člověka? A oni teď dokonce zabíjejí mnichy. S tak zvráceným uvažováním jsou odsouzeni k tomu projít si zaživa peklem a je mimo jakoukoli pochybnost, že nyní ve svých myslích velice trpí. Proto už se také tolik neukazují na veřejnosti jako dřív. Ztratili sebevědomí.
V Buddhově učení existuje jeden velice zajímavý koncept, který se jmenuje Attanuváda. Znamená to sebeobviňování. V zásadě jde o to, že když provedete něco špatného, jako například krádež, je zcela nevyhnutelné, že vaši mysl stihnou muka, i kdyby se vám daný prohřešek podařilo před všemi ostatními skrýt.
Jsem si tedy na sto procent jist, že jako buddhisté musejí trpět, tomu se prostě nedá vyhnout. Zažívají peklo. Tady a teď.
Může ale za těchto okolností dojít k národnímu usmíření, které junta nepřestává vzývat a na kterém údajně pracuje? Může se opozice s nynějším režimem po všem, co se stalo, vůbec na něčem dohodnout?
To je velice obtížné. I když Národní liga pro demokracii (NLD - hlavní opoziční strana v zemi a vítěz posledních voleb z roku 1990, jejichž výsledky nebyly juntou uznány - pozn. red.) a etnické menšiny o usmíření stojí, režim neprojevuje ani náznak dobré vůle.
Junta například po Šafránové revoluci jmenovala (na nátlak OSN) vládního vyjednavače, který měl působit jako zprostředkovatel mezi (vězněnou vůdkyní NLD) Aun Schan Su Ťij a generálem Than Shweiem. Co ale tenhle údajný prostředník poslední rok dělal? Je to jen zástěrka, podvrh.
A kdykoli generálové učiní další podobné prázdné gesto směrem do světa, aniž by je provázel skutečný, upřímný záměr, situaci to jen dále komplikuje Jedinou nadějí je přinutit je zasednout k jednacímu stolu tím, že uspořádáme další vlnu demonstrací.
Domníváte se tedy, že mniši budou bez ohledu na to, co se jim přihodilo, nadále chtít být součástí hnutí za demokracii? Budou mít zájem i po všech těch masakrech, zátazích v klášterech, násilném odebírání mnišských rouch, zatýkání a věznění?
Jistě. V naší zemi žije více než 400 tisíc mnichů. Pár jich sice zatkli, ale spousta dalších zůstává na svobodě a mnozí z nich říkají, že chtějí vytrvat až do konce. Řekl bych, že po Šafránové revoluci je mezi mnichy více solidarity, více kontaktů s opozicí a větší jednota. A v jednotě je síla. Až tedy k něčemu podobnému dojde příště, budeme se snažit o to být ještě efektivnější a přijít se způsoby odporu, na které režim nebude stačit.
Cítím, že Barma bude brzy svobodná. Nedokážu říct kdy přesně, ale vím, že to bude brzy. A představa svobodné Barmy, kde se lidé radují, tančí a oslavují svou svobodu, mě naplňuje štěstím a umožňuje mi dál pracovat.
