reklama
 
 

Analýza: Kdo vydělal na andské krizi? Téměř všichni

13. 3. 2008 23:50
Mezi poraženými se ocitli jen partyzáni z FARC a USA

Analýza - Latinská Amerika v pátek 7. března sledovala zvláštní druh reality show střihnutý místní telenovelou. Jenže tentokrát nešlo o poslední dobrodružství svedené služky s temnýma očima, nýbrž o setkání hlav latinskoamerických a karibských států v dominikánském Santo Domingu.

"Mělo to veškeré náležitosti k tomu, aby se zvedl rating," komentoval toto vážné setkání s nadsázkou kolumbijský týdeník Semana "Vzrušení, potyčky, komické momenty, napětí, usmíření a šťastný konec."

Summit v Dominikánské republice měl původně řešit regionální energetickou spolupráci, nakonec ji však zastínilo mávání šavlemi mezi Venezuelou, Ekvádorem, Nikaraguou a Kolumbií.

A ten, kdo minulý týden sledoval, jak se na jedné i druhé kolumbijské hranici shromažďují tisíce ekvádorských a kolumbijských vojáků a prezidenti se navzájem obviňují z genocidy, jen nevěřícně kroutil hlavou, když viděl, jak se stejní lidé v Santo Domingu energicky objímají.

Zejména kolumbijský střízlík Álvaro Uribe byl v tomo směru aktivní. Jeho oblíbeným trikem bylo pobíhat po sále a plácat své nic netušící kolegy, ještě nedávno považované za nepřátele na život a na smrt, dlaničkou do zad.

Ani největší optimisté nečekali, že může mít setkání protivníků tak šťastný konec.

Čtěte také: Krize v Andách končí. Venezuela vysílá diplomaty

Krize v Andách

Vývoj událostí dal nakonec zapravdu těm, kteří tvrdili, že tu nešlo o nic jiného než o politiku. Snad jenom ekvádorský prezident Rafael Correa si myslel něco jiného, a právě on také Uribeho pokusy o fyzický kontakt vydýchával nejhůře.

Krizi na jihoamerickém subkontinentu odstartoval kolumbijský útok 1. března na tábor Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC), které s vládou bojují už více než 40 let. Při útoku podle posledních informací zahynulo téměř třicet povstalců, mezi nimi i číslo 2 v hierarchii této organizace Raúl Reyes.

Problémem bylo, že se tábor nacházel několik kilometrů uvnitř ekvádorského území a Ekvádor o útoku nebyl informován.

Bombardovaná země Kolumbii obvinila, že porušila její suverenitu, Bogota na oplátku obžalovala Correu a venezuelského prezidenta Huga Cháveze z podpory terorismu. Uribe dokonce vyrukoval s tím, že Cháveze obviní u trestního tribunálu v Haagu. A Chávez i Correa na hranici s Kolumbií poslali tisíce vojáků.

Každé ze zainteresovaných zemí však nešlo o nic jiného, než přesvědčit Jihoameričany i svět, že je to právě ona, kdo třímá v rukou otěže regionu.

A všichni se nyní mohou cítit vítězi.

Čtěte také: Krize v Andách: tanky a tisíce vojáků na hranicích

Kolumbijský mariáš

Bez jakýchkoliv pochyb to platí o Chávezovi. Mnozí se podivovali, jak rychle se venezuelský prezident zapojil do pře, která se ho vlastně netýkala. FARC se však v posledním roce proměnily v symbol jeho politického vlivu v regionu. Stejnou roli hrají i pro Uribeho.

Přetahovaná mezi dvěma prezidenty o FARC se koná už několik měsíců

Chávez byl Uribem nejdříve jmenován a pak na podzim i odvolán z pozice hlavního vyjednavače s partyzány. Venezuelský prezident pak reagoval oznámením, že jemu, a ne Uribemu, FARC předají tři z více než čtyřiceti zadržovaných rukojmích. Uribe následně kontroval (pravdivým) obviněním, že guerilla jednoho z rukojmích, kteří měli být předáni, vůbec nemá.

Čtěte také: Kolumbijská guerilla lhala: malého Emmanuela nemá

A hra na škatulata pokračovala dále. Poté, co byli dva rukojmí skutečně propuštěni, podpořil Uribe statisícové demonstrace, které se proti FARC konaly po celém světě. Chávez pak zajistil propuštění dalších rukojmích. A následně už přišel zmiňovaný útok a zabití Reyese. To samozřejmě nemohl venezuelský prezident nechat jen tak, a musel se tedy do věci vložit znovu.

S každým dalším tahem se vavříny pro regionálního vítěze přesouvaly z jedné strany na druhou. A nyní se poprvé zdá, že se za něj mohou prohlásit všichni.

Vítěz Chávez, vítěz Uribe, vítěz Correa

Nejlépe to pochopil Chávez, který všem ukázal, že se mír v regionu neobejde bez jeho požehnání. Zatímco Correa a Uribe na sebe v Santo Domingu zpočátku štěkali, on se celou dobu stylizoval do pozice smiřovatele.

Karta kolumbijského prezidenta byla totiž přebita a Uribe se ocitl v regionální izolaci. Kromě Spojených států nenalezl v regionu žádného jiného spojence, a Chávez tak mohl omlouvajícího se Kolumbijce blahosklonně přijmout zpět jako kajícného ztraceného syna.

Jako vítěz se ovšem může cítit i kolumbijský prezident. Podařilo se mu (zatím) přesvědčit státníky ostatních zemí, že není pouze loutkou Spojených států, které jeho zemi podporují miliardami dolarů vojenské pomoci, ale že v jeho boji s FARC jde o samu existenci Kolumbie.

Také se mu za potlesku hlav států v Santo Domingu povedlo vybruslit z izolace a ukázat, že je politikem, který se dovedně pohybuje v nepřátelském prostředí.

Čtěte také: Ekvádor zatkl pět kolumbijských povstalců

Ekvádor zase na Kolumbii vymámil slib, že už suverenitu jeho území nikdy neporuší. Nejde přitom o jediný incident, kdy k tomu došlo. Země si vyměňovaly ostré diplomatické nóty už před rokem, kdy Bogota z letadel na ekvádorské hranici sypala toxické chemikálie ničící koku.

A kdo se tedy octl na straně poražených?

Poražené USA, poražené FARC

Především to byly USA. Zjistily totiž, že je nikdo neposlouchá. Nepodařilo se jim přesvědčit ani jednu zemi v regionu, aby Kolumbii také podpořila. Ukázalo se to i na zasedání Organizace amerických států (OAS), které o krizi obšírně jednalo.

Sotva totiž od jednacího stolu Spojené státy odešly a politici se bez jejich účasti přesunuli do Santo Dominga, dohoda byla najednou možná.

Jako druhým poraženým se ukázali být teroristé z FARC. Slib Uribeho, že bude svůj hon na guerilly pořádat pouze na kolumbijském území, jim sice umožňuje, aby se začali častěji skrývat na půdě okolních států, že se však musejí k takovým úskokům vůbec uchylovat, svědčí o tom, že je pro ně situace v Kolumbii nebezpečná.

Guerilla plná zrádců

Během jednoho týdne FARC také v boji přišly o dva předáky svého sedmičlenného vedení, dosud přitom takto nezemřel v průběhu více než čtyřicetileté historie jejich odporu ani jeden. A to, jak zahynul Ivan Ríos, jen svědčí o poměrech, které v guerille panují.

Ríosův osobní strážce Pedro Pablo Montoya zvaný Rojas svého šéfa i s jeho přítelkyní kvůli odměně zastřelil a uřízl mu ruku, kterou přinesl jako důkaz vojákům.

Čtěte také: Kolumbie se hádá, zda platit miliony vrahům z FARC

I druhý ze zabitých vůdců Raúl Reyes byl zrazen. Informace o místě jeho pobytu byly sice získány sledováním signálu jeho satelitního telefonu, poté však prý byly potvrzeny i členy FARC přímo z džungle.

Kokain sytí válku

Zprávy kolumbijské vlády o tom, že se organizace zevnitř rozkládá, se tak mohou ukázat jako pravdivé. Jejímu šéfovi Manuelu Marulandovi je navíc téměř 80, je údajně nemocný a jako s jeho nástupcem se počítalo právě s Reyesem.

Přesto by byly úvahy o možném brzkém ukončení zdlouhavého kofnliktu předčasné. V guerille se stále nacházejí tisíce lidí, jejichž hlavním příjmem je obchod s drogami.

A jak ukazuje nedávná demobilizace pravicových paravojenských eskader smrti, mnoho teroristů může pouze svléknout uniformu a nerušeně v zabíjení a šíření teroru pokračovat dál.

Čtěte také: Chiquita zaplatila pokutu. Za financování teroristů

autor: Roman Gazdík | 13. 3. 2008 23:50

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama