Washington - Voliči v USA rozhodují mimo jiné o tom, zda budou šanci prožít si svůj "americký sen" a vymanit se z nejchudší části společnosti.
Jak toho nejlépe docílit? Sociologové mají jasno: bez vzdělání to nepůjde. Sociologickou "krásou" vzdělávání je, že může sloužit "americkému snu", ale také vzestupu chudiny úspěšně bránit.
Těžká cesta nahoru
Vzdělání s příjmovou mobilitou, tedy stavem, kdy příjem člověka vysoce závisí na příjmu jeho rodičů, v USA silně souvisí.
Američan narozený v nejchudší pětině domácností má 84procentní šanci, že se z ní vymaní, pokud dosáhne vysokoškolského titulu. V opačném případě je nejpravděpodobnější, že mezi "chudinou" zůstane. Na vysokoškolské vzdělání přitom dosahuje jen okolo 10 % dětí z nízkopříjmových rodin a přes polovinu dětí z vysokopříjmových rodin.
Vystudovat americkou univerzitu v přepočtu na dnešní dolary takřka 2,5krát více, než na začátku 80. let. Průměrné školné za čtyřletý program dnes činí zhruba 22 000 dolarů ročně. Vzhledem k americkým mzdám je to, jako by měla česká rodina dát za studium dítěte 150 tisíc korun ročně.
Růst školného přitom není tažen jen zdražováním elitních privátních škol typu Harward a Yale. Takřka stejně rychle rostlo od 80. let školné a poplatky na veřejných univerzitách. Dnes dosahují v průměru 15 000 dolarů ročně.
Podpora pro studenty
V Americe samozřejmě existují rozsáhlé programy podporující chudší studenty - zejména takzvané Pellovy granty. Díky růstu školného a stagnaci vládních investic do vzdělání, ale jejich vliv klesá.
V roce 1980 stačily Pellovy granty chudším studentům na pokrytí 77 % čtyřletého vzdělání na veřejné univerzitě, dnes je to jen 36 %. Nutnost masivního vlastního spolufinancování, byť pomocí studentských dluhů, odrazuje většinu nízkopříjmových rodin od studia.
Vztah mezi vzděláním a příjmovou mobilitou ilustrují další fakta. Příjmová mobilita je nejvyšší v zemích s veřejným vzděláváním - to neplatí jen pro Skandinávii, ale i pro Kanadu, Nový Zéland a Austrálii. Ty se nejvíce vzpírají tzv. Gatsbyho křivce, podle níž negativně souvisí úroveň příjmových nerovností s příjmovou mobilitou. Jsou zde totiž průměrné nerovnosti, ale příjem málo závisí na tom, odkud člověk vzešel.
Nedávná studie Pew Research Center odhalila, že osm států USA vyčnívá oproti americkému průměru velkou mobilitou a devět naopak velmi malou. Americké veřejné školství je v drtivé většině financováno právě z rozpočtů jednotlivých států.
Jednoduchá analýza přitom ukazuje, že 7 z 8 států s nadprůměrnou mobilitou má nadprůměrné výdaje na veřejné školství, a 7 z 9 států s podprůměrnou příjmovou mobilitou má podprůměrné výdaje na veřejné školství.
Pomalé změny, nebo Friedmanovy poukazy?
Až do této chvíle jsme konstatovali fakta, na nichž se demokraté a republikáni minimálně v při boji o chudé voliče shodnou. Barack Obama a Mitt Romney však nabízejí naprosto odlišné recepty, jak reformovat školství, aby sloužilo Americkému snu a nepracovalo proti němu.
Obama nepřináší revoluci. Snaží se posílit stagnující financování školství - v prvním období mu vyhradil 100 miliard dolarů z vládního stimulu. Ve druhém chce posílit financování veřejného školství o 2,5 %. Aby zvýšil odpovědnost veřejných škol, zavedl program Race To The Top, v němž federální vláda odměňuje státy, které se snaží zefektivnit a zprůhlednit školskou politiku. Zhruba 60 miliard dolarů ušetřil tím, že vyškrtl banky jako mezičlánek ve zprostředkování federálních studentských půjček.
Republikáni revoluci naznačují. Takzvaný Ryanův rozpočet, jakkoli se k němu v týdnech před volbami viceprezident příliš nehlásí, se počítá s 5 % škrty i v resortu školství.
Mitt Romney avizuje, že chce výrazně zmenšit resort školství nebo ho sloučit s jiným. Revolucí je ovšem zejména jeho snaha přejít na systém takzvaných školních poukázek (educational vouchers).
Republikán tento kontroverzní termín sice nepoužívá, ale v programu i debatách slibuje, že zredukuje přímé financování veřejných škol (i Pellovy granty) a vsadí na financování přes rodiny. Jako příklad hodný následování přitom uvádí právě programy probíhající přes poukázky (vouchery).
Idea pochází od guru liberálních ekonomů Miltona Friedmana a zní elegantně. Vláda místo financování veřejných škol přidělí rodičům poukázky, které mohou použít na zaplacení libovolné vybrané školy (veřejné či privátní). Možnost výběru zvýší konkurenci mezi školami, zvýší kvalitu vzdělávání a sníží jeho cenu.
Konkurence v praxi
Tato idea má ovšem několik ale. Předpokládá, že rodiče budou vyhodnocovat a vybírat školu podle kvality vzdělání. Výzkum politologů Kevina Smithe a Kena Meiera ovšem ukazuje, že hlavní motivace rodičů při výběru univerzit zdaleka nejsou racionální srovnání ceny a kvality - prim hrají věci jako příslušnost školy k církvi, počet studentů z etnických minorit (snaha jim uniknout) a rodinná zkušenost se školou.
Při masivním zavedení voucherů by navíc posílala role reklamy a lze se obávat i vlivu snížené odpovědnosti za utracení "vládních peněz". Reálný výsledek privátní konkurence v oblasti veřejných služeb, lze sledovat v americkém zdravotnictví, které patří při srovnání nákladů a výsledků k nejméně efektivním ve vyspělém světe.
Systém školních poukázek dnes funguje v Chile, od 90. let ve Švédsku a několika státech a městech Ameriky. Většina seriozních analýz však neprokázala, že by systém vedl k významnému zlepšení výsledků studentů ve srovnávacích testech nebo zvýšení kvality veřejných škol, které jsou nuceny soutěžit se soukromými.
Problém poukázek je zejména v tom, jak vysoké by měly být a komu je zpřístupnit. Friedman původně navrhoval, aby kupóny byly přístupné všem rodičům a hradily plně náklady za kvalitní vzdělání. To by ovšem musela Amerika několikanásobně zvýšit výdaje na vzdělání (nikoli je o 5 % snížit, jak navrhuje Ryan).
Problém je tedy v tom, komu poukázky dávat a jak by měly být vysoké.
Analýzy z Chile a měst USA, kde se vouchery vydávají příliš univerzálně a nehradí plně náklady na vzdělání, ukazují, že mohou naopak vést zvýšení nerovností. Například v řadě měst USA, kde kupóny většinou dosahovaly maximálně 2500 - 3000 dolarů, většina nízkopříjmových rodin možnosti nevyužila.
Z kupónů v tom případě těží hlavně rodiny střední a nižší-střední třídy. Dokonce i ve Švédsku, kde poukázky kryly většinu nákladů, dospěli vědci po letech k závěru, že "experiment se ukázal jako nákladný", "nevedl k významným zlepšením" a v malé míře zvýšil nerovnost v přístupu ke vzdělání.
Přitažlivý koncept
Dalším problémem poukázek je to, že jimi stát dotuje privátní byznys a měl by nad ním tedy i dohlížet. Řada soukromých škol v USA je například církevních a jejich financování poukázkami by podle kritiků narušovalo koncept oddělení státu a církve.
Pro republikány je koncept poukázek přitažlivý, protože jím jednou ranou omezují sílu učitelských odborů, otevírají si cestu k omezení financování školství (poukázky byly nabídnuty, ale nevyužity) a lze očekávat, že privátní školský sektor díky závislosti na státním dohledu nad využitím poukázek více investuje do lobbingu (tedy i do podpory stran).
Systému školních poukázek se nedají upřít světlé body - lze jimi například omezit závislost financování škol na rozpočtech mateřských států a okrsků, která dnes vede k tomu, že chudé oblasti mají špatné školy. Celkové výsledky pro budoucnost nerovností a rovnosti šancí v Americe by byly sporné a nepředvídatelné.
Američané tedy i v případě budoucnosti Amerického snu, stojí před rozhodnutím, zda volit cestu pomalých a občas ne zcela přesvědčivých Obamových reforem, nebo kroku do neznáma, který představuje volba Mitta Romneyho.
(Autor je sociolog)
