Praha - Štěstí musí jít člověk naproti, vždyť i pro výhru v loterii si nejdříve musíte koupit los.
To je část poselství izraelského nobelisty Aarona Ciechanovera, který před časem navštívil Prahu.
"Nesmíte přestat přemýšlet a klást si otázky, pak dojdete k fantastickým výsledkům," řekl profesor Ciechanover v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Nobelovu cenu za chemii dostal v roce 2004 za objev a popsání jednoho z mechanismů, kterým dochází v buňkách k rozkladu bílkovin a který je zároveň důležitým regulačním i ochranným krokem - tzv. ubikvitinace.
Aktuálně.cz: Která ze součástí vědeckého bádání je vám nejmilejší? Kladení otázek, diskuse o vědeckých problémech, práce v laboratoři, nebo něco dalšího?
Samotné řešení problémů - když bádáme, stále se objevují nějaké problémy, takže potřebujeme vědět, kudy navigovat naši "loď".
Řešení problémů vždy představuje velkou výzvu, jakmile je vyřešen jeden, objeví se další problémy. Ty ale nejdříve musíte popsat; je potřeba umět si položit nové otázky, protože pokud se věnujete pouze vyřešení daného problému, neinovujete.
A.cz: Je vůbec možné se naučit pokládat správné otázky?
No, není to o tom, že člověk ráno vstane a položí si otázku, ale je to spíše tak, že se podíváte na výsledky vaší práce, které samy o sobě něco znamenají, jenže pak se musíte zeptat - co jiného ještě mohou znamenat?
Ubikvitinace - "polibek smrti"
Jedná se o systém, kterým dochází v buňkách k degradaci některých bílkovin.
Na bílkovinu, která má být rozložena, se postupně navěsí molekuly ubikvitinu, a vytvoří se tak řetízek, který je znamením pro příslušné enzymy v buňce, aby takto označenou bílkovinu rozložily.
Ubikvitin se tak někdy označuje jako jakýsi "polibek smrti".
Buňka se takto zbavuje nežádoucích, nepotřebných, špatně sbalených nebo třeba cizorodých bílkovin - celý systém tak funguje jako důležitý regulační prvek.
Takže musíte pořád přemýšlet, nesmíte přestat - a pak se dostanete k fantastickým závěrům. Otázky nevycházejí ze samotného procesu bádání - musíte o nich přemýšlet, nejsou očividné.
A.cz: Je něco, co byste v tomto ohledu poradil studentům?
Myslím, že důležitou věcí je nebrat nic za dané a nevyvratitelné.
A.cz: Máte ještě vůbec v současné době čas na práci v laboratoři?
Mám velkou laboratoř o dvaceti lidech, takže nemám čas na samotnou práci v laboratoři, ale jsem tam a dělám jinak vše ostatní.
A.cz: A nechybí vám to?
No, tak chybí i nechybí. Podívejte se, když čtu články - a těch čtu opravdu hodně -, je to pro mě užitečnější než připravovat pufry a další věci.
Nicméně třeba během svého "tvůrčího volna" (původní výraz ´sabbatical´ - až roční placené volno, na které mají každých sedm let právo vysokoškolští profesoři, často využívané k práci na jiném pracovišti či oboru, pozn. red.) v Japonsku jsem se dostal k práci v laboratoři, kde jsem připravil asi stovku plazmidů (kruhových molekul DNA, používaných jako nástroj v molekulární biologii, pozn. red.). Dostal jsem nápad, připravil jsem plazmidy, přivezl je zpět a předal je studentům.
Takže sice obvykle nepracuji přímo v laboratoři, ale nikdy jsem se od ní neoddělil.
A.cz: Co má větší dopad na pokrok ve vědě - je to konkurence a "závodění" mezi jednotlivými skupinami, nebo je rozumnější cesta otevřenosti a sdílení?
Věda vždy byla a je soutěživá. Já jsem si však nikdy tak soutěživý nepřipadal, bylo to spíše tak, že pokud mám nápad, který mi chce někdo ukrást, a pokud ten člověk chce žít z kradení cizích myšlenek, tak já vím, že to, co mám, je původní, z mé hlavy.
Stalo se nám, že jsme byli "vykradeni" hned několikrát, protože když mluvím na konferencích, nikdy nic neskrývám. Pokud to chce někdo ukrást, pak to není vědec, pak je to prostě zloděj.
Vědec je někdo, kdo myslí svojí hlavou.
Nicméně ona soutěživost má v mnoha ohledech pozitivní dopady. Pokud se lidé navzájem nevykrádají, je konkurence ve vědě jednou z hybných sil pokroku.
Věda pro mě vždycky byla otevřenou platformou - lidé přicházeli do mé laboratoře, učili se nové techniky, spolupracovali jsme.
Nikdy jsem nic neskrýval. Nicméně každý má sovu vlastní životní filozofii.
A.cz: Liší se nějak přístup k vědě v Izraeli ve srovnání třeba s USA nebo Evropou?
Věda v Izraeli a v Evropě je prakticky stejná. Izrael převzal americký styl výzkumu - vezmete mladé lidi, necháte je pět let bádat, dělat to, co dělat chtějí, a po těchto pěti letech se ocitnou tváří v tvář rozhodnutí o své budoucnosti.
Nicméně přístup k vědě je všude stejný, hnaný zvědavostí.
Vše, co nevíte o Nobelově ceně:
A.cz: Rád bych se zeptal na objev, za který jste obdržel Nobelovu cenu. Kde se vlastně v době, kdy se velká většina vědecké veřejnosti věnovala výzkumu spojenému s DNA a "čtením" genů, vzala myšlenka o důležitosti regulace dějů v buňce pomocí ubikvitinace?
Úplně na začátku byla myšlenka, že je to úplně nové - nebyl tu žádný předchozí precedens týkající se regulace jedné bílkoviny jinou. Pak postupně spatřily světlo světa objevy, které začaly dávat dohromady celý obraz - důležitost tohoto typu regulace vzešla z práce mnoha jiných skupin; my jsme ale pochopili celý mechanismus, kterým to funguje, a došlo nám, jak je to důležité.
Otázkou není, jak jsou bílkoviny rozkládány, ale proč jsou některé z nich ubikvitinovány v určitou dobu - protože jakmile k tomu dojde, jsou pryč.
Myslím, že jakmile nám došlo, že ubikvitinace je přechodový stav k proteáze (enzym rozkládající jiné bílkoviny, pozn. red.) a že je specifická, tak v té chvíli jsme věděli, že máme něco důležitého.
Nejednalo se o jeden jediný moment "heuréky", ale vzhledem ke složitosti celého systému šlo o dlouhý proces.
Vlastně k němu došlo, ale ne ve chvíli samotného objevu, nýbrž v okamžiku, kdy jsme z toho všeho vytvořili nové paradigma (ve vědě se tím myslí univerzálně přijímaný model nebo koncept toho, jak určitá oblast funguje, pozn. red.).
