Havlíčkův Brod - Pavel Landovský se vpředvečer svých čtyřiasedmdesátých narozenin vrátil do rodného Havlíčkova Brodu, aby oslavil odhalení své pamětní desky.
Hercovi ctitelé ji umístili na dům v ulici Barbory Kobzinové, v němž svérázný herec, dramatik a režisér prožil dětství. "Přátelé, jsem dojat," komentoval Landovský před početným publikem odhalení památníku.
Spisovatel a Landovského kamarád Eugen Brikcius poznamenal, že odhalování většinou předchází úmrtí velikána. "My však poněkud netrpělivě uctíváme památku umělce a člověka Pavla Landovského už zaživa, a to dokonce trojdeskou," řekl.
Skoro metr široký památník připomíná policejní akta. Z profilu je na něm Landovský zachycen jako třicátník ze slavného filmu Utrpení mladého Boháčka. Ánfas představuje další jeho populární filmovou roli, majora Terazkyho z Černých baronů; to bylo Landovskému něco přes 50 let. Současná podoba herce s brýlemi je v poloprofilu. Autorem desky je výtvarník Radomír Dvořák.
Mně by stačil špalek
Herec dorazil na slavnost se zpožděním kvůli ucpaným silnicím, opíral se o hůlku. Když ho po úvodních fanfárách usazovali do čestného křesla, poznamenal: "Mně by stačil špalek." Své pověsti nezkrotného bouřliváka nezůstával nic dlužen po celou slavnost.
Do rodného města se Landovský občas vrací, podle přátel se naposled přijel podívat asi před třemi lety. V mládí se z Brodu stěhoval v srpnu 1945. "Protože můj tatínek dostal místo v Pardubicích. Pak už jsem sem přijel jako dvanácti-, čtrnáctiletej kluk, to už jsem psal básně," zavzpomínal.
Pro autora desky Radomíra Dvořáka bylo nejsnazší vytvořit aktuální podobu Landovského, vznikala podle fotografií pořízených při návštěvě u herce v Kytíně. Nejvíc práce mu dal mladý Boháček. "Myslel jsem, že to z filmu půjde snadno. Ale pak jsem zjistil, že pan Landovský za mlada měnil výraz během několika vteřin třeba osmkrát," podotkl výtvarník.
Pestrý život bouřliváka
Pavel Landovský se v tehdejším Německém Brodě narodil 11. září 1936. Koncem 60. let patřil k nejoblíbenějším českým hercům. Normalizační 70. léta mu naopak přinesla nucený ústup ze slávy.
Poté, co jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, byl donucen opustit republiku. Ani pak se neztratil; prosadil se v prestižním rakouském divadle Burgtheater.
Do Prahy se Landovský začal vracet po listopadu 1989 a po skončení svého vídeňského angažmá se do Čech vrátil natrvalo. Po návratu z emigrace se jen zřídka objevoval na divadelních prknech, o to častěji ale ve filmu. V posledních letech ho diváci mohli vidět ve snímku Jana Svěráka Vratné lahve.
