Analýza - Zní to jako paradox: Největší průmyslová katastrofa v dějinách lidstva se odehrála v zaostalé, rozvojové zemi. Je to už přesně čtvrt století, přesto experti od té doby stále zvažují, jak by se mělo takovým haváriím napříště zabránit.
Příběh je ovšem poučný sám o sobě.
Probíhalo to tehdy jako v detektivce - katastrofa představovala "nultou hodinu", jíž předcházel dlouhý čas. Během něj se k události postupně schylovalo. Až by se chtělo říct, že nevyhnutelně.
Chatrče kolem chemičky
Chemička, v níž se nehoda stala, byla postavena v roce 1969 v bezprostřední blízkosti indického města Bhópálu. V něm pak přibývalo obyvatel, až jejich počet dosáhl v hodině katastrofy plného milionu. Chatrče dělníků a dalších lidí obestavěly chemičku. Základna pro masový dopad případného neštěstí byla připravena...
Těsně nadpolovičním vlastníkem továrny byla americká chemická společnost Union Carbide (dnes součást koncernu Dow Chemical). Menšinovými vlastníky byli indičtí investoři, pětina patřila přímo státním institucím. Tím byl zase připraven základ pro prvotní skrývání faktů a pro pozdější přehazování odpovědnosti.
Jedy ve výrobě
V továrně se mimo jiné vyráběl pesticid Sevin - odborným názvem karbaryl. Ten dodnes zůstává často používaným prostředkem proti hmyzu třeba v USA; v některých zemích je naopak zakázán pro přílišnou toxicitu.
Pořádně toxické jsou i suroviny při výrobě.
V Bhópálu zavedli výrobní proces, při němž se používá fosgen, který sloužil jako bojový plyn v první světové válce. V mezistupni vzniká metylizokyanát, což je ostře páchnoucí, jedovatá tekutina. Ta se pak v dalších reakcích využívá pro vznik požadovaného pesticidu.
Existuje i jiný výrobní postup, o něco bezpečnější, ale dražší. Celkově však taky není nijak idylický - i v tomto případě se například při výrobě používá fosgen.
Úpadek bezpečnostních standardů
Továrna dodávala pesticidy indickým zemědělcům. "V roce 1984 pracovala jen na čtvrtinu výrobní kapacity," uvádí Edward Broughton z Kolumbijské univerzity v New Yorku ve svém rozboru publikovaném v odborném časopise Environmental Health.
Neúrody na indickém subkontinentu začátkem osmdesátých let totiž vedly nejen k hladomorům, ale i k nedostatku peněz pro zemědělce, kteří si pak nemohli dovolit kupovat pesticidy.
Továrna tedy měla být v červenci 1984 prodána, jenže se pro ni nenašel kupec. V této situaci začaly ještě více upadat bezpečnostní standardy, které byly už od začátku nastaveny mírněji než v sesterském závodě v americkém městě Institute.
Odhozená opatrnost
Nebezpečné chemikálie byly skladovány ve velkých nádržích místo menších sudů. Záložní systémy byly méně dokonalé než v americkém závodě.
A k tomu se přidalo ještě vypnutí chladicího systému nádrží, aby se ušetřily peníze. Mimo provoz byla pět měsíců před "nultou hodinou" i věž pro odvádění plynů s filtrem.
Kvalifikovaní dělníci odcházeli za lepším platem jinam, ani ostatní nebyli spokojeni se stagnující výplatou.
Vše bylo připraveno k tomu, aby malér, jakému se v žádné chemické továrně nedá nikdy úplně zabránit, měl opravdu pořádný dopad.
Sabotáž? Nedbalost? Technická vada?
Tohle je skutečnost, nikoli detektivka. A ve skutečném světě se někdy nedá přesně prokázat, co se v "nulté hodině" opravdu stalo.
V noci z 2. na 3. prosince 1984 se do nádrže s dvaačtyřiceti tunami metylizokyanátu dostala asi tuna vody. Ale proč? Majitelé továrny tvrdí, že to musela být záměrná sabotáž nějakého nespokojeného zaměstnance.
Jiné vyšetřovací komise se přiklánějí spíše k lidské nedbalosti, případně k vadě ventilu, který vodu do nádrže vpustil. V té době totiž dělníci umývali okolní potrubí.
Při reakci s vodou se metylizokyanát v nádrži začal vařit, vzniklý tlak rozbil bezpečnostní ventily a jedovatá látka, teď už v plynné formě, unikla ven. Souběžně se rozběhla kaskáda chemických reakcí, při nichž vznikaly další chemické sloučeniny. Chemikové dodnes spekulují, co všechno tehdy vlastně vzniklo. Lidem, kteří směs vdechli, to už může být celkem jedno.
Bez havarijního plánu
Mrak jedovatých plynů unikl z továrny a nesl se mezi spící obyvatelstvo. Probouzelo je pálení v plicích a v očích, rychle doprovázené zvracením. Někteří lidé hned zemřeli, jiní se dusili. Potřebovali lékařskou pomoc.
V závodě nebyl vůbec plán opatření pro tak velkou havárii. Chybělo i drahé signalizační zařízení, které by na únik chemikálií upozornilo. Ještě v noci firma popírala, že se v továrně nějaká havárie vůbec stala.
Bhópál měl čtyři velké nemocnice. V žádné však nevěděli, co se stalo. Neznali chemikálie, které se v továrně používaly, netušili, jaké léky by mohly postiženým pomoci.
Loudavé vyšetřování
Úřady nejdříve mlžily a neposkytovaly mnoho informací. Vysvětlit se to dá nejenom obvyklou neschopností, ale i faktem, že stát byl spoluvlastníkem firmy, která měla máslo na hlavě.
Lidských obětí nakonec úřady oficiálně napočítaly 3787. Počet zdravotně zasažených lidí byl vyčíslen na půl milionu. Uvádí to tak alespoň zpráva indických vládních vědců pověřených posouzením katastrofy, a oficiálně zveřejněná až po patnácti letech...
Jak však uvádí časopis The Economist, nezávislí pozorovatelé odhadují počet zemřelých na podstatně vyšší, alespoň osm tisíc hned po události (odhady jsou založeny i na počtu objednaných rubášů). S připočítáním lidí, kteří zemřeli dodatečně, by obětí mohlo být až třicet tisíc.
Útěk pryč
Ani počet osob, které přežily se zdravotním postižením, není jistý. "Mnoho zasažených lidí ihned po katastrofě opustilo Bhópál a nikdy se nevrátilo, takže není možné určit rozsah škod způsobených na zdraví," uvedl již zmiňovaný profesor Broughton v hodnocení pro časopis Environmental Health.
Nelze se divit - katastrofa zabila v okolí i nějaké dva tisíce kusů buvolů, koz a dalších zvířat. K nedostatku potravy ještě přispěl zákaz lovu ryb. Zatímco probíhaly masové pohřby, zasaženým stromům opadalo listí. V takto neútěšných kulisách se spousta lidí raději honem odstěhovala.
Nečekané dopady
Nehodu přežili lidé zejména s poškozenými plícemi, někteří s poškozeným mozkem či vnitřními orgány. Dlouhodobé dopady na zdraví lidí se však ukázaly i jako docela nečekané.
Lékařský Journal of American Medical Association ještě v prosinci 2003 zveřejnil indicko-americko-kanadskou studii, která ukázala, že dospívající muži, kteří byli v době havárie jako batolata vystaveni plynu, dorostli jen podprůměrné velikosti. U dívek se nic takového neprojevilo.
Autoři soudí, že důvodem je rozpad plynu metylizokyanátu v těle - mimo jiné - na trimetylamin. To je látka, která při pokusech na myších omezovala růst myších samců, zřejmě proto, že snižovala množství samčího hormonu testosteronu.
Právní spory
Začali jsme přirovnáním k detektivce, ale nemůžeme tak skončit. V detektivce se totiž nakonec najde pachatel, a obvykle jej čeká spravedlivý trest.
V Bhópálu tomu tak nebylo.
Indická policie v prosinci 1984 zatkla hlavního šéfa společnosti Union Carbide Warrena Andersona, který přijel na místo neštěstí. Později byl propuštěn na kauci a od té doby se Indii vyhýbá.
Žaloby v osmdesátých letech putovaly mezi indickými a americkými soudy.
My nic, to Indové
Union Carbide trvala na tvrzení, že vše způsobila záměrná sabotáž nějakého zaměstnance. Korporace využila faktu, že továrna nebyla v jejím přímém vlastnictví; provozovala ji formálně samostatná společnost Union Carbide India Ltd. a ovlivňovaly ji zásahy indických úřadů.
"V krátkosti, závod byl postaven a řízen Indy v Indii," zopakovali ještě v roce 2003 právníci zastupující Union Carbide v reakci na kritický článek v populárně vědeckém britském časopise New Scientist.
Tuhle argumentaci uznali i soudci v USA a rozhodli, že se má vše řešit v Indii.
2200 dolarů za mrtvého
Tam pak v mimosoudním vyrovnání Union Carbide slíbila v roce 1989 zaplatit jako odškodnění 470 milionů dolarů rodinám obětí a lidem zdravotně poškozeným.
Dalších čtrnáct roků trvalo rozdělování peněz. Pozůstalí dostali v průměru 2200 dolarů za zemřelého člena rodiny.
Za uplynulé čtvrtstoletí se vylepšila mnohá pravidla pro bezpečnost průmyslových provozů. Myšlenka, že nižší standardy mají své oprávnění v méně vyspělých zemích, ovšem žije dál.
