"Zvažoval jsem několik možností. Například dostat se přes Dunaj nebo projet hranici na speciálně zkonstruovaném vozíku pod podvozkem nákladního auta. Kvůli tříletému synovi jsem ale i s přihlédnutím k minimalizaci bezpečnostních rizik zvolil nakonec přelet rakouské hranice rogalem," vzpomíná Josef Hlavatý.
Manželé Hlavatí prodali auto, drobné cennosti rozdali přátelům. Domluvili se, že Petra Hlavatá uteče v Bělehradu ze zájezdu i s ročním synkem a požádá o azyl. Josef jí měl poslat telegram, jakmile se s Davídkem dostane přes hranice, a pak se měli setkat, snad někde v Rakousku.
Petra odjela 4. července 1988 na zájezd do Jugoslávie, zatímco Josef Hlavatý s Davídkem a oběma rodiči předstírali, že jedou na dovolenou pod stan na jižní Slovensko. S trubkami, rozumějme rozloženým rogalem, které vezli na střeše auta, působili cestou na Slovensko méně nápadně, než kdyby se vydali rovnou k západním hranicím. Místo mezi Malackami a Břeclaví měli již předem vyhlédnuté, dvouproudová silnice zde lemovala jen několik kilometrů vzdálenou státní hranici.
Trubky rogala schovali v lese a kempovali u nedalekého liduprázdného jezera. Bylo však špatné počasí a nervozita stoupala. Měli strach, že na schované rogalo narazí lesníci, že se o ně začne někdo zajímat. Až třetí noc kolem půl třetí se vítr utišil, takže se rozhodli k činu.
Rogalo sestavoval Josef s otcem za naprosté tmy a ticha. Cinknutí trubek o sebe mohlo vzbudit pozornost pohraničních hlídek. Šlo to ale rychle. Za čtvrt hodiny už rogalo stálo na opuštěné silnici, připravené ke startu. Josef k sobě připásal tříletého Davídka, který celou akci zvládal bez problémů. Věděl přece, že letí s tátou za maminkou, a už se na ni těšil. Byl to jeho první let rogalem. V batohu, na kterém za letu Davídek seděl, bylo jen to nejnutnější: doklady, peníze a pár věcí pro syna.
Zaměřili na nás reflektory
Rogalem, které létalo maximální rychlostí 50 kilometrů v hodině v maximální výšce 2000 metrů, měli přeletět jen sedmikilometrový úsek. Cesta se nicméně notně protáhla a zdramatizovala. Nějakou dobu po startu, v naprosté tmě a bez navigace, Josef ztratil kurz, a když se začalo rozednívat, uvědomil si, že má červánky po pravé straně namísto v zádech. Letěl tedy zřejmě podél hranice. Když spatřil světlo, zamířil k němu, ovšem to, co spatřil, ho vůbec nepotěšilo.
"Asi 20 metrů ode mě se objevila strážní věž. Na ní dva ozbrojení vojáci, viděli mě, já je. Zaměřili na nás reflektory, ozvaly se sirény, dole na zemi povyk," popsal Josef Hlavatý asi nejšílenější okamžik svého útěku na Západ. Instinktivně stočil rogalo směrem do tmy, čímž ztratil rychlost i výšku, ale stále se ještě udržel několik metrů nad stromy. Po celou dobu letěl pod hranicí 50 metrů nad zemí, aby rogalo nezaznamenaly radary.
Na železné oponě našlo smrt 282 lidí. Chtěli žít svobodně
- Krutý systém ochrany hranic připravil o život nejméně 282 lidí prchajících za svobodou, 80 000 lidí bylo za pokus o překonání hranic uvězněno.
- Svobodu pohybu omezilo komunisty ovládané ministerstvo vnitra už 23. února 1948 zavedením tzv. výjezdní doložky, bez níž nemohli lidé překročit hranice, ačkoli měli platný cestovní pas. Vydávala ji Státní bezpečnost, která tak bránila opustit republiku lidem obávajícím se perzekucí po 25. únoru 1948.
- Lidem, kteří chtěli žít ve svobodné zemi, tedy nezbývalo než riskovat své životy ilegálním přechodem hranic. Po přijetí zákona o ochraně státních hranic 11. července 1951 zodpovídala za neprostupnost hranice Pohraniční stráž, která na západních hranicích Československa vybudovala neprostupné zátarasy s ostnatými dráty - železnou oponu.
Po nějaké době zahlédl řadu světel, domníval se, že jsou to hranice, ale když se k nim přiblížil, s ohromnou úlevou zjistil, že jde o rakouské nádraží. V ranní mlze rozpoznal billboardy s reklamou na cigarety Marlboro a brzy se přiblížil k polím u jakési rakouské vesnice.
Vyhráno však ještě zdaleka neměl. "Byla strašlivá mlha a hrozilo nebezpečí, že narazím na telegrafní dráty, kterých tam bylo plno, což by byl konec. Měl jsem opravdu velký strach. Až po delší době se mlha naštěstí rozestoupila, takže jsem našel bezpečné místo k přistání."
Jakmile - po 40 minutách od startu - dosedli na rakouskou půdu, Josef odvázal Davídka, který se celý natěšený začal ihned shánět po mamince. Nad hlavami se jim nečekaně zjevil československý vrtulník. "Viděli nás, ale byli na cizím území a dolů si netroufli," zhodnotil Josef.
VIDEO: Josef Hlavatý podnikl v roce 1988 riskantní a dramatický přelet státních hranic na rogalu do Rakouska.
Nepochybuje, že měli velké štěstí, když se jim podařilo přistát včas. Pokud by byli ještě ve vzduchu, vrtulník by prý rogalo vírem vrtule záměrně strhl k zemi. "Zabili by nás, aby to vypadalo jako nehoda. Propaganda by byla spokojená. Všude by se psalo, že šílenec, který chtěl utéct na rogalu, zabil svoje dítě i sebe."
Rogalo nechali na místě a stopem se dostali na první policejní stanici, kde Josef vypověděl svůj neuvěřitelný příběh.
Komunisté táhli národ do bahna
Josef Hlavatý se narodil 6. dubna 1964 v Jablonci nad Nisou. Komunisté sebrali jeho dědovi v roce 1948 živnost a přiřkli mu punc "vykořisťovatelské buržoazie". Tento cejch už rodině nikdo neodpáral. "Maminka se kvůli dědově živnostenské minulosti nedostala na školu a rodinný odpor vůči totalitnímu režimu jsem převzal i já," vysvětluje Josef Hlavatý.
Od vrstevníků se lišil tím, že nevstoupil do Pionýra ani do SSM. Jeho otec - také Josef -, řidič kamionů, poslouchal Hlas Ameriky. S otcem sdílel vášeň pro motorky, auta a mechaniku. Skrze zdejší skomírající automobilový průmysl tak odmala poznával neschopnost komunistického režimu. Všímal si nedostupnosti západních značek motorek, z ČSSR znal prakticky jen model Jawa 350.
Po večerech si proto doma stavěl svou vlastní motorku, inspirován obrázky ze západních časopisů. Měl podporu tatínka, který mu pomáhal shánět díly.
"Postavil jsem celkem pět krásných motorek. Tu druhou jsem si vyrobil jako choppera, protože se mi to hrozně líbilo - široké gumy, dlouhé vidlice… Sehnal jsem si na něj i motor z Arielu s papíry a dal ho dohromady se vším všudy. Jezdil jsem s ním ale jen jedno léto, než mě stáhli z provozu."
Josefovi kvůli motorkám a "propagaci kapitalismu" hrozil trest odnětí svobody až na tři roky. Nádrž motorky totiž vyzdobil americkou vlajkou, což mohlo být chápáno jako trestný čin pobuřování. "Jen díky tetě, jejíž manžel sloužil nejen v SNB, ale byl navíc i náčelníkem fotbalového klubu Rudá hvězda, bylo nakonec vyšetřování zastaveno.
Kvůli špatné známce z ruštiny se Josef nedostal ani na automechanika, začal se tedy učit na klempíře a po roce přestoupil na mechanika v Liazu, kde měl jeho otec známé, jimž nepříznivé posudky nevadily. Josef však nechtěl dělat "pouhého" automechanika, chtěl být designérem. Vytvářel modely aut, karoserií "liazek", na soutěžích a výstavách vyhrával ceny.
Poběžíme, abychom už nemuseli utíkat jako Josef Hlavatý
- V sobotu 12. září startuje charitativní Běh pro Paměť národa v Praze, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Jablonci nad Nisou, Olomouci a Rejčkově, v neděli 13. září v Třebíči.
- O týden později v Brně, Plzni a Uherském Hradišti. Na konci září v Ústí nad Labem a 24. října v Ostravě.
- Poběžíme, abychom už nemuseli utíkat jako rodina Josefa Hlavatého. Výtěžek běhu půjde na natáčení příběhů pamětníků, abychom nezapomněli na osudy politických vězňů, válečných veteránů, obětí holocaustu, disidentů, všech bojovníků za svobodu. Zaregistrujte se na svůj běh na www.behpropametnaroda.cz. Těšíme se na Vás na startu!
Pouhý talent ale tehdy k úspěchu nestačil. Josef je přesvědčen, že nemohl profesně růst z kádrových důvodů, ale také proto, že nebyla vůle vytvářet konkurenční prostředí.
"Tady se dělala 20 let jedna škodovka a inovace byly mizivé. V Liazu vyvinuli motor, který ale prodali Rusům, a sami pak neměli nic. Po roce 1989, když se otevřel trh, se teprve ukázalo, jak moc jsou ta auta zastaralá. Táta to říkal přesně: 'Komunisti celý náš národ - celou naši tradici - táhnou do bahna'."
Inspirace rogalem
V roce 1984 Josef Hlavatý narukoval na vojnu. "Nechtělo se mi tam, protože jsem nevěřil tomu systému, a neměl jsem tedy chuť za něj bojovat. Navíc jsem nechápal, proč by náš stát měli kapitalisté napadat, když tady nic nebylo."
Po dvou měsících se kvůli zranění dostal domů a zbytek vojny si měl odkroutit v civilu při těžké práci v lisovně podniku Elektro-Praga. Jako dobrý pracant si tam vysloužil nečekanou nabídku: soudruzi ho navrhli jako kandidáta na vstup do KSČ.
VIDEO: Robertu Ospaldovi se podařilo 19. 7. 1986 překročit hranice do Rakouska přes dráty vysokého napětí.
"Bylo to pro mě nemyslitelné a i mí rodiče byli tou zprávou nemile překvapeni. Odmítnutí ale znamenalo, že mě vyhodí z lisovny a přijdu o existenci."
V té době byl stále de facto na vojně, navíc měl už dítě a na cestě bylo druhé. Nemohl si dovolit připravit rodinu o příjem. Josef na kandidaturu kývl. "Měl jsem to ale promyšlené. Kandidatura trvala dva roky a neznamenalo to, že jsem ve straně. Tak jsem si řekl, že až mi doběhnou dva roky civilní vojenské služby, z kandidatury vystoupím." To také učinil, a jak říká, tím začalo peklo.
V práci se musel potýkat s takovými problémy, že se začal poohlížet po jiném místě. Domluvil se v JZD, kde plánovali využívat rogalo k postřikům půdy. Hledali pilota. Ještě netušil, jak mu tento nový impulz pomůže jednou změnit osud celé rodiny. Chopil se nové inspirace a s otcem začal ilegálně stavět vlastní rogalo.
"Zhruba rok jsme ho stavěli, montovali tajně, v otcově dílně. A protože bylo nelegální, létali jsme s ním i s ostatními legálními rogaly v JZD, mezi nimiž se ztratilo."
Na jaře 1988 podal Josef výpověď v Elektru-Praga a těšil se, že se mu jeho rogalový koníček stane obživou. Aniž by o tom ovšem věděl, StB se zajímala, kam po své výpovědi hodlá nastoupit. "Když se dozvěděli, že bych měl pilotovat rogalo, došli do vedení JZD a já měl utrum. Každý pilot prý měl být ve straně, ale já byl politicky nevyhovující, takže o místo pilota jsem přišel, ještě než jsem na něj nastoupil."
To byla pro Josefa poslední kapka. Definitivně v něm uzrálo rozhodnutí pokusit se o útěk na Západ.
Po pádu komunismu se do Československa už nevrátili
A tak se mohla spustit unikátní a dobrodružná akci manželů Hlavatých. Petra Hlavatá i po příjezdu do Jugoslávie musela bojovat o svou svobodu. Nečekala totiž, že po přejezdu jugoslávské hranice zabaví delegátka zájezdu jeho účastníkům pasy, a tak si vymyslela, že je syn nemocný a musí k lékaři. Svědomitá delegátka ji ovšem doprovodila až k lékaři, kde jí vydala pas teprve před čekárnou, a hlídala před vchodem do nemocnice, až se bude se synem vracet. S pasem a ročním dítětem v ruce utekla tedy paní Hlavatá oknem z čekárny a vydala se stopem do Bělehradu.
Podpořte unikátní projekt Paměti národa
- Vzpomínky Josefa Hlavatého pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců.
- Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, můžete vstoupit do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak podpořit na https://podporte.pametnaroda.cz.
Manželé Hlavatí se kvůli různým komplikacím setkali v Rakousku až po dvou měsících. Nakonec se rozhodli nepokračovat do USA - jak měli původně v plánu -, ale zůstat v Rakousku. Rok poté, v létě 1989, za nimi emigrovali Josefovi rodiče, jimž zaplatili převaděče přes maďarsko-rakouské hranice.
Po pádu komunistického režimu se ale do Československa už nevrátili. V roce 1997 dostali rakouské občanství a pořídili si domek v Česku kousek za hranicemi s tím, že do původní vlasti budou jezdit na víkendy. Následoval však rozvod a teprve tehdy se Josef trvale přestěhoval do domu na české straně hranice. Do Rakouska však jezdí dál každý den do práce.
Sen profesionálního designéra si nesplnil, protože bylo v počátcích důležitější zajistit existenčně rodinu. Pracoval jako automechanik, svářeč, dnes v Rakousku působí ve fabrice na výrobu karoserií pro lokomotivy. Ve volném čase dál konstruuje a věnuje se svému dávnému hobby - stavění motorek.
VIDEO: Jiří Barteček přeplaval v noci 12. 8. 1975 hraniční řeku Moravu a během služby převedl do Rakouska také dva civilisty.
