Před Národním památníkem na Vítkově si první říjnový pátek mírovou misi připomněli v uniformách Petr Pavel či Jaroslav Tvrdík. Někdejší šéf vojenského výboru NATO a nynější prezidentský kandidát, stejně jako bývalý ministr obrany a dnes šéf fotbalové Slavie Praha v jednotkách UNPROFOR sloužili. Modré přilby mírových jednotek nosili v zemi, kde se navzájem vyvražďovali příslušníci znepřátelených etnik. Série konfliktů si vyžádala přes 130 tisíc obětí.
Pro českou armádu znamenala balkánská mise začátek nové éry, přinesla zkušenosti s nasazením v zahraničí, vojáci si vydobyli mezinárodní respekt. Odstartovala také kariéru mnoha osobností, vedle Pavla s Tvrdíkem například Aleše Opaty, donedávna náčelníka generálního štábu Armády ČR. V Kosovu a Bosně a Hercegovině slouží čeští vojáci na mírových misích dodnes.
Ministryně obrany a náčelník generálního štábu Karel Řehka vyznamenali bývalé modré přilby za jugoslávskou misi. Byl UNPROFOR opravdu líhní úspěšných lídrů?
Byla to příležitost ukázat, co umíme. S výjimkou protichemického praporu v operaci Pouštní bouře jsme si do té doby na vojáky jen hráli. V české jednotce UNPROFOR se vyprofilovali velmi schopní lidé. Generála Rostislava Kotila, velitele tehdejšího sektoru Jih v chorvatském Kninu, nám ostatní záviděli. Vážili si ho všichni, kdo mezinárodní síly tvořili. Záchraně obklíčených francouzských vojáků zase velel Petr Pavel, účastnil se jí i Aleš Opata či Karel Klinovský. Jaroslav Tvrdík byl schopným náčelníkem finanční služby. Jeho předchůdce přitom selhal a byl repatriován.
Když jsme teď na Vítkov zvali vojáky první vlny z roku 1992, zjistili jsme, že z tehdejších desátníků jsou nyní profesoři, kandidáti věd nebo úspěšní podnikatelé. Na svou kariéru v mírových jednotkách jsou hrdí. Právě oni zasluhují velký respekt.
V době všeobecné branné povinnosti před zavedením profesionální armády tvořili československý a později český prapor především dobrovolníci?
Vojáci v základní službě se zahraniční mise nemohli ze zákona zúčastnit. Páteř praporu tvořili proto dobrovolníci ze zálohy. A velmi se osvědčili. Konfliktní situace s místními řešili s rozvahou a klidem - i díky větším životním zkušenostem než často zbrklí osmnáctiletí kluci.
Byli jste tedy sběrači zkušeností, z nichž pak těžily další zahraniční mise? Ať už v Bosně, Iráku, Afghánistánu, či Mali?
Rozhodně. Doma tyto zkušenosti nikdo neměl. Náš prapor se postupně rozrostl na kontingent s tisíci vojáky, které bylo nutné vycvičit, vybavit, pojistit a také se o ně na Balkáně starat. To armáda do té doby neznala. Přijeli jsme do prostoru, kde nic nebylo a museli si vše postavit - ať už šlo o kontrolní checkpointy, či logistické zázemí. V praporu tehdy vládl velký entuziasmus, že můžeme napomoci mírovému řešení občanské války.
Vladimír Trněný
- Brigádní generál ve výslužbě začínal v armádě jako výsadkář. Mírové mise OSN v Jugoslávii se zúčastnil v první polovině 90. let dvakrát. V roce 1992 byl na místě zástupcem velitele československého praporu mise UNPROFOR.
- Později velel výcvikové základně mírových sil v Českém Krumlově i 6. mechanizované brigádě v Brně. Byl šéfem operačního odboru generálního štábu, vojenským zpravodajcem i českým přidělencem obrany v Rusku.
- Absolvoval vojenskou vysokou školu ve Vyškově a postgraduální studium na vojenské akademii v Brně. Je ženatý, má dvě děti.
Vyzbrojeni jste byli jen lehkými zbraněmi, když nepočítám přepravní obrněné transportéry. Chorvaté či Srbové měli naopak těžkou techniku. Mírová mise tak byla dost riskantní akcí.
Takový byl mandát jednotek UNPROFOR. Někdy jsme se ocitali ve složitých situacích, ale díky rozvaze a empatickému chování našich vojáků - často chlapů od rodin - jsme to zvládali. Nejednou jsme vyvázli z hodně složitých a nebezpečných situací. Chlapi konflikty většinou urovnali, takže z nich nevznikaly neřešitelné situace. Chorvaté i Srbové nás proto respektovali.
Někteří vojáci z bojových misí NATO se na nás z UNPROFOR dívají trochu s despektem. Neuvědomují si, že jsme jim prošlapávali cestu. Ať už jde o logistiku, finance či zdravotnictví pro jednotky vysílané do riskantních regionů.
Trnem v oku byly například naše platy v dolarech, lidé nám nadávali do žoldáků. Začínali jsme ale tak, že velitel praporu měl stejný plat jako řidič. A pojištěni jsme byli jako každý jiný voják v republice, bez ohledu na působení ve válečné zóně. Dnes vojáci vyjíždějí za podstatně lepších podmínek. Znovu říkám: Jsem hrdý, že jsme tam byli. Někdy se však zapomíná na zásadní podmínku působení jednotek OSN.
A to?
Modré přilby musí být dobře vidět a působit jen s minimální výzbrojí i možností sebeobrany. Jsou tak vlastně terčem. Nechci říct, že se k nám Chorvaté či Srbové chovali špatně. Snad s výjimkou konfliktu na stanovišti Tango-23 Trameda Repetitor, kde při dělostřeleckém přepadu zahynuli Luděk Zeman s Petrem Valešem. Občas jsme sice byli terčem střelby, ne však mířené.
V bojové misi naopak nesmějí být vojáci vidět, musí být pro protivníka co nejmenším cílem. Nemluvě o odpovídající výzbroji, možnostech obrany nebo útoku. Tihle vojáci jsou vyzbrojeni až po zuby. Mírové a bojové mise se charakterem práce naprosto liší.
Kolik mužů a žen prošlo československými a poté českými jednotkami UNPROFOR a jak početný byl první kontingent?
Celkem to dělá 2 250 vojáků, mnozí se tam ale vraceli opakovaně. První jednotka měla 500 vojáků. Jak jsem ale zmínil - v dalších letech se rozrostla na bezmála tisícovku. Přebírali jsme část úkolů po Francouzích a náš úkol se tím rozšiřoval.
Českým jednotkám se nevyhnuly ani nepříjemné delikty. Proč?
Nepopírám, že bylo vše v pořádku. Nebylo. Každé soužití vojáků v riskantních situacích má sklon k určitým konfliktům. Není to ani tak způsobeno nekázní nebo alkoholem. Ke sporům dochází i v prostředí, kde vládne suchý zákon, či v mírových posádkách. Ve válečné zóně se ale před nikým neschováte. S ostatními žijete 24 hodin denně a z toho plynou konflikty.
Zmínil jste ztráty. V misi UNPROFOR a navazující UNCRO zahynulo v letech 1992 až 1995 šest českých vojáků.
Je to tak. Václav Martínek, Josef Skyba, Petr Hos, Jozef Palov a Luděk Zeman s Petrem Valešem. Někdy se naši vojáci ocitali v situacích, které mohly skončit tragicky. K největším ztrátám docházelo při dopravních nehodách, v případě naší jednotky šlo až z poloviny o bojové ztráty. Je to dost. Na tu šestici padlých si na Vítkově určitě vzpomenu. (Rozhovor vznikl ještě před shromážděním - pozn. red.)
Překvapila vás krutost občanské války v Jugoslávii?
V Republice Srbská Krajina bylo opravdu dost nenávisti či nevraživosti mezi Chorvaty a Srby. A týkalo se to i sektoru Podlapač, kde jsme působili. Nechci dnes ty hrůzy rozebírat.
Překvapuje vás, že jsme na Ukrajině znovu svědky válečných zločinů, odkrývání masových hrobů jako po vraždění v bosenské Srebrenici? Už tehdy jste se setkali s etnickými čistkami a vlnou uprchlíků.
Mezi mírovou misí na Balkáně a válkou na Ukrajině je velký rozdíl. S mnoha věcmi jsme se ale opravdu setkali už před těmi 30 lety. Zejména pokud jde o zubožené válečné uprchlíky.
Zeptám se přímo. Jak na vás působí válka na Ukrajině a masakry civilistů v Buči anebo Izjumu?
Na Ukrajině se dějí podstatně horší události než tehdy na Balkáně, aniž bych snižoval šílenou srebrenickou tragédii. Civilní oběti v Buči a Izjumu, to je něco nepochopitelného. Ruští vojáci se na Ukrajině dopouštějí zločinů proti lidskosti. Možná z obrovské frustrace či pod vlivem jiných válečných hrůz. Ani to je ale neomlouvá.
V Sebrenici bylo osm tisícovek bosenských mužů a chlapců pod ochranou chabě vyzbrojeného nizozemského praporu mírových jednotek, navíc bez mandátu. Nizozemci ty muže vojákům Republiky srbské, jimž velel Ratko Mladič, v podstatě jen předali. Mladič je dnes ve vězení. Měli bychom ale soudit Nizozemce? Málokdo z nich se s tou tragédií vyrovná. Většina bude až do smrti trpět depresemi a výčitkami, jak se zachovali a v jaké situaci se ocitli.
V některých zemích NATO mají váleční veteráni a jejich spolky významné místo ve společnosti. Jak je to v Česku?
Péče ministerstva obrany o válečné veterány se opravdu zlepšila. S ministryní Janou Černochovou jsem se ještě jako se starostkou Prahy 2 pravidelně setkával na Dnech veteránů. Veteránskému hnutí fandí. Ne všichni politici jsou ale stejného ražení. Veteráni je zajímají jen tehdy, pokud se s nimi mohou při různých výročích ukázat.
Jako velitel českokrumlovské základny mírových sil OSN jsem dostával anonymní dopisy o žoldácích. Jenže z těch dobrovolníků označovaných za žoldáky vzešlo mnoho silných a pro společnost užitečných osobností. Na misi se zocelili, naučili flexibilitě, samostatnosti i odvaze. Nebo třeba tomu, jak rozumně riskovat. Veřejnost však zná jen několik málo z nich.
