Praha - Dolní oblast Vítkovice, Ruční papírna Velké Losiny nebo vodní mlýn ve Slupi. A také tisíce elektráren, pivovarů, hutí, vodáren, mostů, zdymadel či větrných mlýnů. Česko je plné výjimečných industriálních památek, z nichž ovšem mnohé chátrají a mizí doslova před očima. Naštěstí přibývá i těch, které se daří zachránit. Představují totiž ohromný potenciál a možnosti dalšího využití. "Zdařilé konverze starých průmyslových objektů v Česku dosahují kvalit západní architektury. Je jich ale málo," říká historik architektury Petr Vorlík.
A.cz: Co vás na industriálních památkách přitahuje?
Mám rád architekturu 20. století, která je tou industriální silně ovlivněna. Spojuje je určitá syrovost a opravdovost. A kořeny moderní architektury v mnoha ohledech z průmyslové vychází: nosný skelet, univerzální dispozice, vršení podlaží nad sebou, prosklená průčelí, technicistní a masově vyráběné detaily. Průmyslové budovy 19. a první poloviny 20. století byly velmi pragmaticky navržené, užitné a racionální, ale zároveň zpravidla obsahovaly i vyšší výtvarné a reprezentativní ambice. Továrníci do nich chtěli otisknout svoji dlouhodobou vizi. Navíc se jednalo o velmi náročné stavební dílo, které navrhovali kvalitní, zkušení projektanti. Málokdy to byla pouze standardní, mechanicky navržená a dočasná hala jako dnes.
Petr Vorlík (*1973)
Historik architektury Petr Vorlík působí jako pedagog a výzkumný pracovník na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Specializuje se na dějiny architektury 20. století a průmyslové dědictví. Jako autor nebo spoluautor připravil publikace Šedesátá léta v architektuře očima pamětníků (2006), Ještěd / evidence hodnot poválečné architektury (2010), Meziválečné garáže v Čechách (2011), Architektura ve službách motorismu (2013), Český mrakodrap (2015) a další.
A.cz: Čím jsou staré továrny specifické?
Nejzajímavější na nich je unikátní, organické spojení mezi stavbou a technologií. Budovy jiných typologických druhů byly obvykle navrženy v měřítku člověka, kdežto industriální architektura ve velké míře pro stroje. Její kouzlo spočívá v tom, že bez poznání původní výrobní technologie a strojního vybavení se obvykle nedá plně pochopit. Působí dnes proto až metafyzickým dojmem.
A.cz: Z průmyslové architektury se zabýváte zvlášť ještě historickými garážemi. Proč zrovna těmi?
Zaujalo mě, že se o tomto fenoménu mnoho nevědělo, a to celosvětově. Přitom automobil se objevil koncem 19. století a následně vyvolal celou vlnu vzniku nových stavebních druhů – stačí jmenovat automobilové výrobní závody, čerpací stanice, prodejny a samozřejmě i garáže. Je fascinující sledovat, jak se nový druh stavby vyvíjí. Od prvních jednoduchých garáží, myšlenkově navazujících na skladiště a kočárové vozovny, až po velmi složitý organismus. Garáže ve 20. a 30. letech už totiž nebyly jen prostorem pro skladování automobilu, ale obsahovaly celou škálu doplňkových služeb, včetně půjčovny vozů nebo řidiče, autoškoly, prodejny autopotřeb, dílny, myčky nebo čerpací stanice. Podléhaly přísným protipožárním předpisům, měly specifický režim nakládání s odpady, byly vytápěny…
A.cz: Které industriální památky v Česku jsou nejlépe zachované? Jsou to staré pivovary, mlýny nebo vodárny?
To nelze takto souhrnně říct. Většinou to souvisí s místem. V atraktivní lokalitě se pro péči o kulturní dědictví najdou peníze snáze, naopak je tomu v chudších krajích s vysokou nezaměstnaností. Industriální architektura u nás bohužel v posledních řekněme patnácti letech velmi masivně chátrá a mizí. Výzkumné centrum průmyslového dědictví proto dlouhodobě usiluje o proměnu přístupu celé společnosti. Lepší povědomí o kulturních hodnotách pomůže tyto stopy minulosti uchovat. A nejen uchovat, ale také je zhodnotit. Když se totiž historická budova dobře využije, získá svébytnou identitu, kterou nová architektura zpravidla nemá a ani z principu nemůže mít.
A.cz: Došlo za posledních řekněme dvacet let u odborné veřejnosti k nějakému posunu v pohledu na industriální památky?
V 90. letech se předpokládalo, že bude velmi jednoduché nově využít například velkou část textilek, jež mají univerzální patrové haly a bohatě prosklená průčelí. Naproti tomu třeba pivovar nebo vysoké pece mají složitou strukturu, u níž je vložení nové funkce zdánlivě náročnější. V posledních pěti deseti letech se ovšem nejen u nás, ale i v Evropě ukazuje něco jiného. A sice že mnohdy specifické průmyslové objekty jako sila, vysoké pece, mosty, vodárny, vodojemy nebo trafostanice, jež mají celkem předurčenou strukturu a funkci, mohou za určitých optimálních okolností a při kreativním přístupu nabídnout tak svérázný prostor, že si najdou i novou funkci. A mnohdy naopak vznikne něco zcela mimořádného, jako třeba v případě Dolní oblasti Vítkovice nebo Edisonovy trafostanice v Praze.
A.cz: Jak se daří průmyslové architektuře v Praze? Na jedné straně vidíme zdařilé rekonstrukce, na druhé mnohé památky chátrají, ať už je to lihovar na Zlíchově nebo Branické ledárny.
Atmosféra se změnila. Stačí srovnat Smíchov, kde v 90. letech velká část původních průmyslových areálů zmizela nebo z nich zůstala jen torza a vznikla nová čtvrť, a Holešovice či Karlín, kde je dnes situace úplně jiná. Z dlouhodobého pohledu se proto ukazují jako výhodnější spíše drobné zásahy, které nejsou řízeny developerem nebo zájmem revitalizovat celou čtvrť, ale vůlí konkrétních majitelů či investorů měnit místo objekt po objektu. Najednou vzniká enkláva staveb, k nimž se připojují i další, třeba neprůmyslové, neboť se proměňuje celá atmosféra čtvrti. Z Karlína se stala dobrá adresa. I aktuální zahraniční teorie preferují spíše dlouhodobou, postupnou proměnu, uchovávající charakter místa, než rozsáhlé a uniformní developerské zásahy.
A.cz: Jak je tomu na Západě? Třeba proměna kdysi silně průmyslového Porúří v Německu, kde mezi vysokými pecemi a ocelárnami dnes fungují muzea designu a hudební kluby, se odehrává už nějakých pětadvacet let.
Tam se podobné aktivity dějí velmi koordinovaně, víc pod dohledem města. Což neznamená, že formou jednorázových celoplošných akcí. Naopak město a občanská sdružení pečlivě dohlíží na sociální a architektonickou pestrost, ekonomickou reálnost, kontrolují všechny etapy a aktivity stavebníků. Pravidla určuje demokratická společnost, nikoliv developer nebo majitel pozemku. Je v tom i určité poučení z předchozích desetiletí, protože transformace hospodářství probíhá v západní Evropě už od šedesátých let. Ve východní Evropě tyto změny probíhají až od 90. let, velmi skokově a v chaotickém majetkoprávním prostředí. Zdařilé konverze průmyslové architektury v Česku už sice dosahují kvalit západní architektury, ale je jich málo.
A.cz: Předpokládám, že architekti zmiňované přeměny původních továren v místa s novým využitím vítají. Nebo z nich chtějí mít muzea?
Vždy je dobré, když se kvalitní průmyslová architektura uchová. Podle mého názoru je ale nesmírně důležité, aby se uchovalo celé spektrum různých podob nového využití. Tedy aby se nejednalo pouze o muzea, knihovny a další kulturní památky oprášené a opravené podle „teorie posledního dne“, kam se jezdí jen svátečně za zábavou a které přežívají často díky dotacím. Jakkoliv jde o krásné a cenné příklady citlivého přístupu k historické architektuře, nové využití musí být i ekonomicky a sociálně udržitelné, zapojené do každodenního života místní komunity. Například bydlení, administrativa, obchody, sportoviště.
A.cz: Jak takového oživování dosáhnout?
V posledních letech se výrazně prosazuje revitalizace v etapách. Zpočátku jde jen o to do opuštěného výrobního areálu nebo objektu pustit veřejnost nebo umělce. Jakmile se tam přivedou další lidé už více spjatí s místem, tak industriální dědictví začne žít, zvyšuje se jeho hodnota a zpomalí chátrání. Následuje fáze jednoduchých, mnohdy nízkonákladových zásahů, až se nakonec přikročí k trvalejší, obvykle také rozfázované konverzi. Tedy nikoliv jednorázová velkolepá akce, ale oživování v krocích.
A.cz: Jak vnímáte roli památkové péče?
Historická architektura by se podle mého názoru neměla uměle, legislativně dělit na standardní produkci, s níž je možné jakkoliv nakládat, a na úzkostlivě chráněné a státem kontrolované památky. Společnost by si měla obecně více vážit všech staveb našich předků a přistupovat k nim s respektem. Nespoléhat se pouze na památkovou péči. Ta by měla představovat spíše jakousi extrémní, velmi výběrovou formu, jak dohlížet na některé skutečně výjimečné příklady. Za současné situace bohužel mnohdy převládá přesvědčení, že stavba, která není chráněná, je přímo předurčená ke zboření. Zachovávejme i "obyčejné" stavby, které určují atmosféru místa, lidé k nim mají vztah a ony v sobě spousty osudů.
A.cz: Chováme se obecně ke starým stavbám citlivě?
Češi a možná vůbec východní Evropa patří k velmi extrémním zastáncům modernismu. Když se podíváte do Nizozemska, Itálie nebo Francie, tak tam není považováno za něco podřadného, když člověk bydlí ve starém domě, jezdí na starém kole nebo si sedá ke starému stolu. Respekt k věcem, které mají své osudy otištěné ve všech těch škrábancích a špíně, patří k životu. A to my neumíme. Preferujeme vše nové a podle mě je to velká škoda.
A.cz: Architekti také?
Nedávno jsme se o tom bavili s kolegy z Itálie. Mnohdy jde i ze strany odborné veřejnosti spíše o nepochopení a nedostatečnou znalost historické architektury. Nerozumíme historickým konstrukcím, a obáváme se proto komplikací. Bojíme se, že když budeme postupovat citlivě a budeme chtít uchovat z původní stavby maximum, tak si zaděláváme na problém a vyšší náklady. Příliš spoléháme na osvědčenou jistotu, že je lepší historický dům zbořit a postavit na jeho místě něco nového, s použitím běžných současných postupů. Což architekturu v důsledku ochuzuje a výsledku ubírá na pestrosti a kreativitě.
Více o nevšedních turistických cílech, pod nimiž jsou podepsané české firmy, se dozvíte v letním seriálu Aktuálně.cz. Deset následujících týdnů vám vždy v pondělí představíme jeden z nich.
