Komunistický režim si při výrobě propagandistických dokumentů nebral servítky. Jako stavební materiál pro scénáře používal informace získané svými agenty, meteriály sebrané při nelegálních domovních prohlídkách, nebo zfalšovanými odposlechy. Nástup normalizace v letech 1969-70 byl jedním z momentů, kdy štvaní proti opozici dosáhlo vrcholu.
Petr Cajthaml, historik z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, normalizační propagandu dlouhodobě studuje.
A: Jak moc byly televizní dokumenty pro propagandu důležité?
"V té době byly velmi důležité, protože televize jako médium měla v té době nejširší rozsah. Vysílaly pouze dva kanály, takže kdo se díval na televizi, tak je musel vidět."
A: Kdy natáčení takových filmů začalo?
"První takový dokument se začínal připravovat na jaře a v létě 1969. Jmenoval se Noc plná radosti a násilí. Vlastně pojednával o hokejových událostech na jaře 1969, kdy došlo k výtržnostem po vítězství československého mužstva nad Sovětským svazem.
Většina těch dokumentů vznikala často na přímou objednávku, v některých případech i za účasti StB.
V ČST pak fungovala od roku 1970 samostatná armádní redakce, jejímž redaktory byli i samotní příslušníci Ministerstva vnitra. Byli scénársty, režiséry.
Obecně platí, že diskreditace té konkrétní osoby v dokumentu naznačuje jeho pozdější trestní stíhání a likvidaci. Byl to případ i scénáristy a spisovatele Jana Procházky. Ve filmu "Svědectví od Seiny" byly jeho odposlechy doplněné vulgarismy. Ve filmu tak vystupoval tento idol Pražského jara jako ostrý kritik svých kolegů. Pro diváky to byl šok.
Ironií je, že v té době spolu s Procházkou dokončoval režisér Karel Kachyňa film Ucho.
Do vězení se Procházka nedostal, zemřel na následky vážného onemocnění."
