Bez práce životní minimum
Osmadvacetiletá Anna bydlí ve vesnici několik kilometrů od Zlína, a přestože má maturitu a jazykový certifikát, nemůže sehnat práci a je v evidenci úřadu práce. Není to příliš překvapující, nezaměstnanost v tomto regionu se v roce 2005 blížila 10 procentům, Anna nemůže mít řidičský průkaz a dopravní spojení do její obce jí znemožňuje například pracovat na směny.
Po nějakou dobu manuálně pracovala, ale zaměstnavatel ji musel před víc než půl rokem propustit. Šest měsíců tedy pobírala podporu v nezaměstnanosti, a nyní dostává pouze dávku sociální péče - tedy životní minimum: aktuálně ve výši 2400 Kč na výživu a základní potřeby plus třetinu z 3260 Kč na domácnost, kterou sdílí se dvěma dalšími osobami. Suma sumárum: 3487 Kč.
Infobox
Prožijte léto s naší BURZOVNÍ HROU! Pobavte se, vydělávajte a vyhrajte hodnotné výhry každý den!!
Pro ilustraci: Přehled částek životního minima pro všechny kategorie občanů najdete v následující tabulce.
| Částka k zajištění výživy a ostatních osobních potřeb | ||||
| dítě do 6 let | dítě 6-10 let | dítě 10-15 let | dítě 15-26 let* | ostatní |
| 1 750 Kč | 1 950 Kč | 2 310 Kč | 2 530 Kč | 2 400 Kč |
| Částka k zajištění nezbytných nákladů na domácnost | ||||
| domácnost tvoří | 1 osoba | 2 osoby | 3-4 osoby | 5 a více osob |
| 2 020 Kč | 2 630 Kč | 3 260 Kč | 3 660 Kč | |
Minimální mzdu nezaplatí
Anna si přivydělává stejnou prací, jakou dělala dřív. Pokud by ji zaměstnavatel přijal na plný úvazek, musela by pobírat nejméně 7955 Kč minimální mzdy. Na to ale zaměstnavatel nemá, a tak Anna pracuje na částečný úvazek. Někdy do práce dojíždí, jindy dostane práci domů.
Její mzda ale nedosahuje ani životního minima, což znamená, že Anna dostává sociální dávky: ty jí ale příjem pouze dorovnají do zmíněné minimální částky, necelých čtyř tisíc korun. Výsledek je tedy jasný - ať už pracuje, nebo ne, peněz na živobytí má stále stejně.
Proč tedy pracovat?
Pokud předpokládáme, že Anna pracuje pouze po tu část pracovní doby, na kterou má smlouvu (jestliže by pracovala třeba až 40 hodin týdně, měla by dostávat alespoň minimální mzdu), je vše v pořádku.
Anna se aktivně snaží o sebe postarat, a jen to, co si vydělat nedokáže, žádá po státu. Stát ušetří, protože od zaměstnavatele dostává odvody na pojistné a nemusí Anně platit tak vysoké dávky. Zaměstnavatel nemusí zadávat práci na blízkém Slovensku, kde by získal pracovní sílu za stejné peníze nebo třeba i levněji, ale měl by to k nim dál.
Překvapující je pouze jediná věc: že se Anně chce za těchto podmínek pracovat. Je chvályhodné, že si nadále prostřednictvím úřadu práce hledá zaměstnání, a přitom si udržuje pracovní návyky, místo aby se věnovala domácnosti a pomáhala prarodičům s pěstováním zeleniny na zahradě. Bohužel se nedá předpokládat, že by takto motivována byla většina nezaměstnaných...
