Mezi často jmenované kroky, které by podle některých představitelů neziskových organizací, odborníků a sociálních pracovníků měly přijít na podporu ochrany rodin, patří koncepce sociálního bydlení, ukotvená v novém zákoně.

Podle Miroslava Kalouse, náměstka ministra pro místní rozvoj, takový zákon vzniknout nemůže, a navíc jej není třeba: „Nikdo není schopen definovat skupiny lidí, na které by se vztahoval," říká. „Těch skupin je nepřeberné množství. Navíc, kdybychom je všechny popsat dokázali, zřejmě bychom těm lidem dokázali i selektivně pomoci - a na to nepotřebujeme zákon. To je celá pohádka, celý příběh."

Není možné je definovat jak - z hlediska politického, filozofického nebo z finančního?

Teď jste přesně nastřelil tři hlediska, z jakých máme pojmenovávat nějaké skupiny lidí. Pak můžeme nastřelit dalších deset hledisek, to už máme třináct, a tedy třináctkrát průnik nějakých množin... Tohle prostě není možné. Myslím si, že je potřeba vycházet z reality. Proto také spolupracujeme s Ministerstvem práce a sociálních věcí na definici stavu bytové nouze.

Každý, kdo se ocitne ve stavu bytové nouze, by měl mít nárok na pomoc státu. Samozřejmě na pomoc, jejíž rozsah odpovídá ekonomickým možnostem státu. A v tomto systému pomoci by měly být zapojeny obce v mnohem větší míře, než je tomu doposud.

Nebrání ale většímu angažmá obcí v téhle věci i stát?

I podle mého názoru brání. Stát nevytváří zcela jasné ekonomické podmínky pro to, aby obce mohly odpovědnosti na svém území reálně dostát. Jestliže hovoříme o bytové nouzi, jde o složitou sociální situaci, kterou nemůže řešit obec. Odpovědnost obce by to samozřejmě mohla být, kdyby ovšem obec dostávala od státu v rámci rozpočtového určení daní příslušné prostředky. Což se neděje, takže to po obci nikdo nemůže legitimně vyžadovat.

Přesto si myslím, že existuje způsob, jak obce do této problematiky vtáhnout, a snažíme se o to. Připravili jsme program na poskytování nízko úročených úvěrů na výstavbu sociálních a nájemních bytů a bytů pro lidi, kteří se ocitnou - ne svou vlastní vinou - v situaci, kdy jejich příjem nedosahuje například životního minima. Předpokládáme, že jedněmi z příjemců těchto úvěrů by byly právě obce, a já si skoro myslím, že by to měly být jenom obce - a nikoliv privátní sektor. Obce by pak za relativně levné peníze mohly záchytné sociální bydlení stavět i provozovat.

Takže opouštíte oblast dotací a jdete cestou podpory, která může znamenat návratnost vložených zdrojů…

Ano, vytváříme podmínky pro to, abychom mohli půjčovat zase dalším, a nikoliv jen selektivně a nenávratně, jak je tomu v oblasti dotací.

Pokud bude systém fungovat, vyřeší to otázku budoucích potřebných. Ale co ti, kteří potřebují pomoc dnes?

Jistě, jde o otázku preventivního přístupu, který je vždycky levnější než terapie. Proto vytváříme i řadu dalších programů, třeba na podporu bydlení pro seniory. Jde o program podpory výstavby bytů pro seniory s pomocí nízko úročených úvěrů. Ten je určený i pro privátní investory, sazba začíná na dvou procentech a úvěr je na třicet let s desetiletou udržitelností. Což si myslíme, že je dostatečně zajímavé i pro investory, kteří zatím nepůsobí v byznysu bydlení.

Z reakcí, které máme, se zdá, že by to mohlo fungovat. Dále hledáme finanční zdroje na program revitalizace bytových domů, pro který bychom chtěli využít i prostředky z Evropské investiční banky.

Mluvíte obecně o levnějších úvěrech pro obce, o programu podpory bydlení seniorů. Je v konceptech, o nichž uvažujete, specificky podtržená situace rodin s dětmi?

Podle mě je prorodinný prvek úplně ve všem, co děláme. Když nějaké rodině půjčíme za dvě procenta dvě stě nebo tři sta tisíc korun na to, aby si opravila svůj byt a tím i snížila jeho energetickou náročnost, čímž se zvyšuje dostupnost bydlení, domnívám se, že je to výrazně prorodinná forma podpory. Když půjčíme investorovi, aby postavil byt pro seniora nebo byty pro seniory, zase je to výrazně prorodinná záležitost. Ten senior možná doposud bydlel se svými dětmi a vnoučkem, takže ten byt přenechá rodině a bude bydlet v dalším bytě, který je pro něj finančně dostupný.

Foto: Isifa/Thinkstock

Koncepčně to samozřejmě je prorodinné, to se zpochybnit nedá. Spíš jsem se ptal na situace rodin, které jsou už dnes v sociální nouzi.

Ale já mluvím o situacích, které dnes existují! Rodiny s dětmi dnes bydlí v panelácích, které jsou vystavěny v sedmdesátých letech, okny fouká studený vítr do pokojů a nájemníci musí více topit, případně chodit ve svetrech. Takže, když jim půjčím levné peníze na to, aby si ta okna vyměnili, zateplili, případně udělali nové rozvody teplé vody nebo udělali novou kotelnu, ušetřím jim jednak zdraví, ale také peníze, protože tolik neprotopí. Čili, řeším právě aktuální situace rodin.

To máte pravdu. Já jsem to vztahoval k odebírání dětí.

Nerozumím. Jako že někomu odeberou děti, protože nemá kde bydlet?

Ano. Takových případů stále není málo, proto se na to ptám.

To je ale kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí, to není kompetence Ministerstva pro místní rozvoj. To jsou jiné případy. Vy zřejmě mluvíte o případech, kdy rodina nefunguje. Ty ale nemohu hodnotit, protože je neznám.

Před časem jsme se sešli na konferenci o deregulaci nájemného a na ní představitelé sdružení majitelů domů a bytů říkali, že by část svého portfolia vyčlenili jako byty sociální. Touto cestou jít nechcete?

Vlastníci domů by jistě rádi udali neobsazené byty. To proto by je vyčlenili jako byty sociální, aby v nich mohli bydlet ti lidé, kterým, jak říkáte, odebírají děti do ústavů. Já si myslím, že je to scestná, naprosto scestná filozofie, která nebude fungovat. Jediné, co by tento přístup vytvořil, je penězovod na státní peníze.

Stát by totiž musel doplácet majitelům domů nebo bytů rozdíl v ceně tržního a „sociálního" nájmu. To je špatná cesta. Tam, kde rodina nefunguje, nemůže nastupovat dotační politika, ale úplně jiný přístup, jako je například terénní sociální práce. Já nechci nikoho urazit, ale naše programy a naše podpora se orientuje na lidi, kteří se ocitnou z objektivních důvodů ve stavu, kdy jejich příjmy nestačí na bydlení.

A k tomu je třeba doplnit ještě jednu důležitou věc: dnes přece existuje tzv. příspěvek na bydlení, což je v zásadě nároková dávka pro každého, jehož náklady na bydlení přesáhnou třicet procent disponibilních příjmů. Takže já nevidím důvod, proč bychom měli psát zákon o sociálním bydlení. Stát v tomto směru funguje docela dobře.

(Rozhovor vyšel v Edici Otvíráme III/2012, magazínu o právech dětí a péči o ně)