Obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti není něčím, s čím by se podnikatel v rámci své činnosti běžně setkával. Nicméně ani takto extrémní situace není ve světě byznysu zcela vyloučena.
Soudy ve Švédsku například v tuto chvíli připravují proces proti dvěma představitelům olejářské společnosti Lundin podezřelým ze spoluúčasti na válečných zločinech, které se udály na území Jižního Súdánu mezi lety 1999 a 2003.
Jedním z nejúspěšnějších podnikatelů, kterým se podařilo v poválečném období obnovit svou byznysovou říši navzdory úzké spolupráci s nacisty a poválečnému odsouzení, byl Friedrich Flick. Uhelný a ocelářský magnát byl v období meziválečné výmarské republiky politicky spíše neutrální, avšak během vzestupu NSDAP se stal významným finančním podporovatelem této strany.
Byl jedním z nejaktivnějších členů takzvaného Kruhu přátel ekonomiky, známého spíše pod posměšnou přezdívkou Kruh přátel Heinricha Himmlera, který sdružoval nacistům nakloněné průmyslníky a bankéře.
Během druhé světové války hospodářská síla koncernu Flick významným způsobem vzrostla díky podílu na arizaci židovského majetku, válečnému kořistnictví a zneužívání práce nuceně nasazených.
Za účast na nacistických zločinech ekonomické povahy byli Flick a další představitelé jeho koncernu postaveni v roce 1947 před americký vojenský tribunál v rámci takzvaných následných norimberských procesů. Zneužívání práce nuceně nasazených, podíl na arizaci a válečné kořistnictví byly obžalobou vnímány jako naplnění skutkových podstat válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Flick byl shledán vinným ve třech ze čtyř bodů obžaloby a odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm let. Překvapivě mu však nebyl uložen trest propadnutí majetku, ačkoliv to uplatňované procesní předpisy umožňovaly. Flickův koncern ale stejně přišel zhruba o tři čtvrtiny majetku, jelikož na územích ovládaných Sověty docházelo k plošným konfiskacím průmyslových závodů.
Flick byl z výkonu trestu propuštěn po třech letech a ihned začal obnovovat své impérium. V roce 1955 již koncern Flick ovládl více než sto společností a jeho celkový roční obrat převyšoval dvě miliardy dolarů. V témže roce bylo uveřejněno, že se Flick stal majoritním akcionářem v automobilce Daimler‑Benz, produkující vozy značky Mercedes.
Friedrich Flick zemřel v roce 1972 s pověstí nejbohatšího muže západního Německa. I přes to však až do své smrti vytrvale odmítal jakýmkoliv způsobem odškodnit osoby, které v jeho závodech během války nuceně pracovaly, s tím, že k tomu necítí žádnou povinnost právní ani morální.
Flickův syn v 80. letech koncern prodal Deutsche Bank za částku blížící se téměř dvěma miliardám dolarů. Jednotlivé části koncernu pak byly rozprodány zvlášť, přičemž jádro společnosti bylo přetransformováno do společnosti Feldmühle Nobel AG. Tato nástupnická společnost však zanikla již v devadesátých letech.
Navzdory postojům Flicka staršího jeho potomci v pozdějších letech věnovali částky v řádech milionů dolarů na odškodnění osob židovského původu, které během války v závodech pracovaly.
Zbraně a právní kličky
Následky spolupráce s nacistickým režimem a poválečného odsouzení dokázal překonat i proslulý essenský gigant Krupp. Patriarcha zbrojařské rodiny Gustav Krupp von Bohlen und Halbach na Hitlera a jeho politický program nejprve hleděl s krajní nedůvěrou. Poté, co se nacisté chopili moci, však koncern Krupp propůjčil novému režimu své výrobní kapacity a stal se hlavním tahounem německého znovuvyzbrojování.
Spolupráce rodiny Kruppových s nacistickým režimem byla natolik úzká, že vláda třetí říše dokonce vydala speciální zákon stanovující výjimku z obecné úpravy právního nástupnictví, který byl napsán zbrojařské rodině na míru a do dějin vstoupil pod názvem lex Krupp.
Situace se pro rodinu Kruppových začala komplikovat již v posledních letech druhé světové války, kdy se essenské zbrojní závody staly častým cílem spojeneckého bombardování. Po kapitulaci Německa pak vítězné mocnosti deklarovaly svůj zájem pohnat některého z Kruppových před spravedlnost. Dle původní koncepce měl být v rámci hlavního norimberského procesu souzen Gustav Krupp. Ten byl však kvůli pokročilé senilitě shledán procesně nezpůsobilým. Na lavici obžalovaných proto v rámci jednoho z následných amerických procesů usedl jeho syn Alfried, který stál v čele koncernu od roku 1943.
Soudní tribunál v rozsudku konstatoval, že se Alfried Krupp při řízení koncernu dopustil zločinů proti lidskosti, a odsoudil ho k trestu odnětí svobody na dvanáct let a propadnutí celého majetku. Ve vězení však Alfried Krupp strávil pouze dva a půl roku.
Američané původně chtěli nechat v platnosti alespoň trest propadnutí majetku, avšak nedokázali najít žádného vhodného kupce, který by koncern Krupp převzal. V roce 1953 proto došlo k dohodě mezi vládami USA, Francie a Velké Británie na jedné straně a Alfriedem Kruppem na straně druhé. Dle textu dohody se měl koncern navrátit do vlastnictví essenského zbrojaře výměnou za příslib budoucího odprodeje závodů zabývajících se zpracováním uhlí a oceli a omezení veškerých aktivit na trzích s těmito surovinami.
Spojenecké vlády se pomocí dohody snažily o rozbití dominantního postavení koncernu na trhu, avšak tato snaha se v pozdějších letech ukázala jako neúspěšná, jelikož k oddělení a prodeji předmětných závodů nikdy nedošlo. Kruppovi právníci v pozdějších letech odmítli dřívější příslib respektovat s tím, že byl získán nátlakem a jako takový není právně závazný.
Koncern po návratu Alfrieda Kruppa do vedení záhy získal zpět svou dřívější hospodářskou sílu. Přestal se věnovat zbrojnímu průmyslu a zaměřil se zejména na zpracování oceli a výrobu těžké techniky. Na konci padesátých let expandoval do Brazílie a dalších zemí. Na začátku let šedesátých už jeho hodnota přesahovala částku jedné miliardy dolarů. Dominantní postavení koncernu Krupp bylo narušeno až na přelomu 60. a 70. let hospodářskou recesí a krizí na trzích s uhlím a ocelí. V roce 1999 pak došlo ke spojení s koncernem Thyssen a vzniku nového konglomerátu ThyssenKrupp.
Od oceli k plastu
Sárský velkovýrobce oceli Hermann Röchling zaujímá mezi souzenými německými podnikateli zvláštní místo, protože byl pro válečné zločiny ekonomické povahy obžalován jak po první, tak i po druhé světové válce. Zatímco po skončení první světové války byl ve Francii odsouzen v nepřítomnosti a do vězení nenastoupil, tak v roce 1948 se již trestu nevyhnul.
Pro kořistnictví a zneužívání práce vězňů a nuceně nasazených byl francouzským tribunálem odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let, ztrátě občanských práv a propadnutí celého majetku.
Röchling byl po celý svůj život pevně spjat se Sárskem. Provozoval zde své závody, ale byl aktivní i v občanském a politickém životě. Neúnavně vystupoval proti rostoucímu francouzskému vlivu v regionu. Ocelářský magnát byl velmi oblíben, a to i mezi svými zaměstnanci díky dobrým podmínkám, které v jeho podnicích panovaly. Všeobecná Röchlingova obliba vedla k tomu, že proti jeho obžalobě a následnému odsouzení protestovala značná část sárské veřejnosti.
Na stranu bohatého průmyslníka se postavili dokonce i sárští komunisté.
Röchling byl ze zdravotních důvodů propuštěn z vězení již v roce 1951, avšak musel francouzským okupačním orgánům přislíbit, že už nikdy nevstoupí na sárskou půdu. Rodinné železárenské závody ve Völklingenu byly nejprve v nucené správě a v roce 1955 byly vykoupeny vládami Francie a Spolkové republiky Německo za 200 milionů švýcarských franků. Téhož roku dvaaosmdesátiletý Hermann Röchling zemřel.
Röchlingova smrt paradoxně přispěla k navrácení průmyslového majetku jeho potomkům a k oslabení vlivu Francie v Sársku. Röchlingovi podporovatelé ji dávali do souvislosti s domnělou křivdou při prodeji závodů a rozpoutali masivní kampaň, která přispěla k tomu, že obyvatelé regionu v referendu jednoznačně odmítli připojení Sárska k Francii.
Závody ve Völklingenu se do vlastnictví rodiny Röchlingových vrátily již v roce 1956, přičemž jejich generálním ředitelem se stal synovec Hermanna Röchlinga Ernst, který byl spolu s ním rovněž v dřívějším procesu odsouzen. V poválečných letech pak společnost opustila ocelářský průmysl a přeorientovala se zejména na zpracovávání a výrobu plastů. V této oblasti podniká dodnes. Železárny ve Völklingenu jsou od roku 1994 součástí světového dědictví UNESCO.
Pod ochranou pěti kruhů
Ačkoliv smířlivá politika vůči vrcholným představitelům německého byznysu byla spíše doménou západních spojeneckých států, i představitelé Sovětského svazu dokázali v některých případech přimhouřit oko. V této souvislosti lze zmínit Karla, rytíře von Halt, člena představenstva Deutsche Bank, bývalého vrcholového sportovce a funkcionáře Mezinárodního olympijského výboru, který se podílel na organizaci olympiády v Berlíně v roce 1936.
Von Halt jako bývalý aktivní nacista a člen již zmíněného Kruhu přátel ekonomiky byl po kapitulaci Německa bez předchozího soudu internován v táboře spravovaném NKVD. Na rozdíl od jiných internovaných byl však bývalý olympionik již v roce 1950 propuštěn, a dokonce mu bylo dovoleno přesídlit do západního Německa. Dle německého historika sportu Winfrieda Jocha hrál velkou roli v propuštění Mezinárodní olympijský výbor, který de facto podmínil budoucí přistoupení Sovětského svazu do olympijské rodiny von Haltovou svobodou.
Téměř okamžitě po svém propuštění se von Halt stal členem dozorčí rady v Süddeutsche Bank a zároveň předsedou západoněmeckého olympijského výboru. I přes problematickou minulost zůstal populární figurou ve světě sportu, o čemž svědčí například i to, že jeho jméno až do roku 2006 nesl fotbalový stadion v Garmisch‑Partenkirchenu.
