Praha - Je to konflikt nenápadný, ale tvrdý: koncem roku 2010 vstoupil svět do války měn.
Svého druhu jde teprve o druhý globální konflikt, i když naštěstí zatím se slabším průběhem než ten první z roku 1931, který přivedl svět do velké hospodářské deprese.
"Tuto válku je lépe odvrátit, než vést," varoval Economist v říjnu. Marně. V listopadu propukla naplno a rok 2011 bude tedy o tom, jestli se prohloubení konfliktu podaří odvrátit.
Pomalý růst a škrty ve vyspělém světě, které měnovou válku pomohly roztočit, přitom potrvají léta.
Konkurenční devalvace měn
Měnová válka - neboli "konkurenční devalvace měn" - se řídí starým heslem "ožebrač bližního svého", které platilo už za jejího předchůdce merkantilismu. Každé zemi konfliktu v něm jde o co nejrychlejší ekonomický prospěch bez ohledu na ostatní.
Kořeny dnešní měnové války však sahají k asijské krizi roku 1997 způsobené nízkými rezervami cizích měn v tamních ekonomikách. Od roku 2000 začaly tyto země v reakci na to udržovat své měny uměle nízko, aby tak svůj růst postavily na laciném exportu a devizových rezervách.
Za poslední dekádu se tak svět, pokud jde o obchodní bilanci, rozdělil na země "schodkové" (např. USA a Velká Británie) a "přebytkové" (např. Čína a Japonsko). Ty druhé těm prvním půjčují na útratu a tím sponzorují vlastní export a růst.
V praxi to vypadá tak, že se Čína stala největším věřitelem USA a momentálně drží americké vládní dluhopisy zhruba za 0,9 bilionu dolarů.
Během globální recese tento tok financí dočasně zkolaboval. Když se ale dostavilo oživení a s ním škrty hlavně na zadluženém západě, vyvážet co nejvíc by najednou chtěly všechny země bez výjimky.
Všem teď proto připadá, že jejich měna je moc drahá, což prodražuje zboží jejich domácích vývozců a brzdí vznik nových pracovních míst. Nejvíc je to vidět na konfliktu amerického dolaru a čínského juanu.
Čína svou měnu roku 2007 připoutala k dolaru a tamní centrální banka udržuje od té doby kurz juanu uměle nízko nakupováním dolarů.
Bojové liniie vytyčeny, prohrají všichni
Američané proto celý letošní rok na Čínu tlačili, aby kurz uvolnila. Ta ale v červnu povolila jen dvouprocentní zhodnocení. Jakékoliv vyšší číslo totiž v Číně hrozí sociálními nepokoji a řetězovými bankroty na exportu závislých firem.
Znehodnocovat své měny proti juanu a dolaru mezitím začaly i Japonsko, Jižní Korea, Thajsko, Brazílie nebo Švýcarsko. Jiné země jako Rusko, Taiwan a Kolumbie, ale i Brazílie a Jižní Korea začaly zase zavádět ochranářská opatření proti přílivu kapitálu.
Brazílie například 18. října zvýšila zdanění (spekulativních) zahraničních investic do svých fixních aktiv o dvě procenta, aby tím zastavila posilování svého realu.
Právě těmito opatřeními podle ekonoma Raiffesenbanky Aleše Michla měnová válka skutečně propukla. Zásahy ve prospěch vlastních měn dosud jen jinde nafukovaly bubliny, ochranářská opatření ale znamenala aktivní protiútok.
O tom, jak daleko dnes konflikt sahá, svědčí i fakt, že obdobná opatření zavedly třeba Chile nebo Costa Rica. "Bojové linie tím byly vytyčeny", napsaly Financial Times, válka, v které "prohraje každý," začala i podle agentury Reuters.
Aby toho nebylo dost, USA v listopadu přišly s odvetnou zbraní zvanou Quantitative Easing (QEII), kterou Telegraph označil dokonce za "atomovou bombu."
Atomová bomba QEII v pražské hospodě
Za viníka řetězové reakce "konkurenční devalvace měn" považuje Amerika Čínu. Když se ji letos opakovaně nepodařilo přivést k rozumu na summitech G20, splnila americká centrální banka Fed své hrozby a umožnila tištění peněz v hodnotě celkem 600 miliard dolarů. Tím snížila hodnotu dolaru a vyhnala kapitál pryč z USA k lákavějšímu zhodnocení.
"Přehřejeme vaše ekonomiky, vyženeme vaše mzdy vzhůru a donutíme vás tak nakonec zhodnotit měnu mnohem brutálněji," tlumočil Telegraf do srozumitelné řeči účinky této atomové bomby ve světě.
Dozvuky této exploze zasáhly i pražského bankéře. "Sedím takhle ve Francouzské restauraci v Praze s partou zástupců amerických fondů. Mají fakt hodně peněz. Chtěli 'na čas' utéct od dolaru, protože Fed tiskne peníze, co to dá," popsal ekonom Aleš Michl z Raiffeisenbank jeden svůj listopadový den.
Peníze investorů teď proudí do bezpečných měn Austrálie, Kanady, Švýcarska, ale i Dánska nebo České republiky, čímž tyto měny sílí. S měnami se teď podle Michla obchoduje o pětinu víc než před třemi lety.
Připomíná to trochu atmosféru třicátých let, kdy britská libra roku 1931 jednostranně opustila zlatý standard a následná vzájemná protiopatření zmrazila globální obchod. Naštěstí aspoň státy kvůli předválečné Velké Depresi vědí, že eskalovat konflikt nemá smysl.
Dělat ramena na Čínu už nemá smysl
Přesto je stále zřejmější, že dvě největší ekonomické mocnosti světa jsou na nože. Podle týdeníku The Economist však nemá smysl hrát s Čínou tvrdou hru, jak to silnější USA doposud předvádějí.
"Agresivní ohrazení Číny proti kritice své měnové politiky ... odráží její rostoucí asertivitu a silný odpor vůči mezinárodnímu tlaku," myslí si taky bývalý specialista Mezinárodního měnového fondu na Čínu Eswar Prassad.
Podle Economistu vyjadřuje totiž současná měnová válka celosvětovou potřebu najít novou rovnováhu globální poptávky v jejím přesunu od zadluženého západu směrem k větší domácí spotřebě nových ekonomik v čele s Čínou.
A na takové změny žádné příručky nejsou. "Neexistuje žádné domácí řešení globálního problému," shrnul to šéf MMF Dominique Strauss-Kahn.
