Mnozí z vás si jen ufrknou do kapesníku dob minulých při vzpomínce, jak jste drtili nějakou gamesku v dvoubarevném monochromatickém provedení a rádi byste si ji znovu kvůli vzpomínce zahráli (Xenon bwaha ťuf ťuf). Mnozí, zejména mladí hráči by na tuto vesmírnou střílečku plivli a umlátili mne svojí kopií hry Crysis, že jim na oplátku ja plivu na jejich novou grafickou modlu, která sbírala všude devítková hodnocení. Ale trošku zmírněme. Úvod byl brán celkem s nadsázkou, ale myslím, že tématicky vystihuje úplně všechno.
Proč vůbec radši hrajeme starší hry? Je to asi půlrok, co jsem se přistihl v mánii, kdy jsem zasedl k mým milovaným hrám na Nintendo 64 (boj konzole vs počítač si nechám na jindy :) ). Opět jsem si zahrál roztomilou, veselou, ale také vulgární smažbu o chytré veverce Concers Bad Fur Day. O pár dní později, co jsem dohltal tu veverčárnu, jsem zůstal u Banjo Kazooie. To byla hra, která mi vydržela měsíc, ale také zkoušela chvílemi i moje nervy, hehe. O kvalitní hře se může říci jedno. Je jedno, jaký je to žánr, hlavně, že samotná hra je pecka. Amen! Co je tak krásného na neostrých, někdy až ,,rozpliznutých" texturách a bezmála infantilní grafice? Co je tak krásného na dokonce dvojrozměrné grafice? Nechť bohové požehnají nulám a jedničkách na mých vzpomínaných osmibitech zakoupených u obchodníků jedné etnické menšiny. I na těchto starých konzolích či obstarožních 486tkách se dali a i dnes dají sehnat klenoty, po nichž každé srdce odrostlých hráču roztaje. Samozřejmě tím nejlepším důvodem, který dnešním hrám toliko chybí, je jejich výjimečně a skvělá hratelnost.
Co často pomáhá hře při utvoření atmosféry je hudba. I když je to paradox, nějaké melodie ze speakeru, nebo i lepší midi sound zvuky si člověk pamatuje až dodneška. Napadá mě například úvodní melodie u Super Maria a vlastně pak krátká melodie po tom, co jsem se svým frajerem v monterkách grcnul. Tu du tu dudutu du! Tu du! Ani dnešní dokonalé možnosti a prostorové 5 + 1 efekty nezaručí hře, že bude dobrá, nebo že nabyde na atmosféře.
Kromě hratelnosti pro někoho hraje velmi důležitou roli příběh a charakterizování vašich hrdinů. Když už jsem u hrdinů, asi je vám jasné, že moje slovo padne na Role Playing Games. Pro mě se jedná o královský žánr všech her a je jedno, zda je jejich předloha Pen and Paper nebo jestli jsou to úplně vymyšlená dílka. Je pak úplně jedno, zda je to hra jen pro konzole, (jak já miluju, vážně miluju sérii Final Fantasy), nebo epos na PC v podobě hardcore (čti hárdkór, překládej: tvrdý, drsný, hluboký základ :)) záležitosti Neverwinter Nights 1 a 2 či Morrowindu, který se mi poštěstilo opět sehnat. Jupí! Tyhle hry jsou opravdu epické. Epické výpravou, časem stráveným nad jejich hraním. Jaké dnešní hry mají čas hraní přes sto hodin? Epické svoji atmosférou, kdy se sžijete nejen s jednou, ale se všemi postavami ve vaší skupině. Epické ve smyslu hrdinských činů, které máte vykonat. Zachránit svět proti ejlienům v Crysis? Ale prosím vás! Nikdy více. Nechápejte mě zle. I když trošku RPGčkům nadržuji, tak ostatní žánry nezatracuji.
I přímočará hra může být dobrá. Zde bych zmínil obyčejnou starou osmibitovou bojovku Street fighter a nezáleží na tom, jaký to byl díl. Baví mě to stejně i dnes. Není nad to si s kamarádem rozsekat držku a vyjasnit si všechny své spory u gamepadu. I střílečka může být zábavná. Z těch přímočarých (že by téměř všechny?) jsem zrovna dnes vzpomínal, po hořkém pocitu v ústech při dohrání Crysis, na zábavnost ještě přímočařejší parády Painkiller a jeho datadisku Battle Out of Hell. Nový Painkiller Overdose mě značně zklamal, tudíž ho sem prosím nezařazujte.
Jak vidíte, stojí za to si sehnat i starší hry. Sehnat, pokud jste je ještě nehráli a slyšeli o nich to dobré, ale i pokud jste je hráli a chtěli se vrátit do svých mladých let. Je mi sice čtyři a dvacet, ale když si vemu, že plno věci jsem hrál před dvanácti lety, což je polovina mého života, přítelkyně nostalgie se neostýchá u mě zastavit na milou hořkosladkou návštěvu, alespoň na okamžik. Tento článek vám neměl urazit vaše oblíbené střílečky v krásném grafickém kabátě prošívaném zlatem a rubíny. Měl také ukázat, že i na oko chudák v roztrhané věstě může ukývat nesmírná bohatství, a že tato bohatství překonávají doslova věky (i když roky). Není však lehké toto lehké pírko, která vás příjemně šimrá na patě na první pohled spatřit. Dnešní doba je příliš uspěchaná, aby to dokázala a udělala si čas...
