Dokážu si teď živě představit vaše tváře. Polovina s kyselým úšklebkem na tváři čeká, kdy začne plejáda kritiky a diví se, proč se vývojáři snaží z PSP udělat platformu stříleček viděných z první osoby (First Person Shooter). Ta druhá polovina k tak silnému jménu, jakým Call of Duty bezesporu je, naopak upíná své naděje a čeká, že mistři svého oboru i na miniaturním Playstation Portable opět vytvoří bezvadnou atmosféru válečné vřavy jako už tolikrát předtím. Jak tedy napsat tuhle recenzi, aby se vlk nažral a koza zůstala celá?
Fakt Profláknutá Střílečka
Call of Duty se na PSP pokouší o nemožné. Nemějme to však tvůrcům za zlé, stejně naivně to před nimi zkoušeli hry jako Medal of Honor či Brothers in Arms. Je však nutné přiznat, že se vývojáři z Amaze Entertainment z chyb svých předchůdců alespoň částečně poučili a snažili se omezeným platformám vyjít co možná nejvíce vstříc. Někdy ovšem méně (problémů) znamená více, jak nám bohužel Call of Duty ukazuje.
#hodnoceni
Střílení kachen
Největší kolize žánru FPS a mobilního černouška od Sony je absence druhého analogu a s ním spojená nemožnost plynule se rozhlížet ve třech dimenzích. Stačí si jen vzpomenout na vyložené ovládací fiasko u hry Gun, která používala stejné ovládací schéma, jako všechny střílečky na PSP, kde analogem ovládáte pohyb doleva, doprava a úkroky do stran a čtveřicí tlačítek napravo se rozhlížíte, respektive míříte. Stejnou metodu používá i nové Call of Duty s jedním šalamounským přídavkem částečně automatickým zaměřováním. Na první pohled skvělý nápad, který elegantně řeší situaci s nepřesným ovládáním. Bohužel je už na pohled druhý vidět, že to tvůrci s jeho implementací poněkud přehnali a ve svém principu udělali ze hry velice nudou záležitost.
V drtivé většině situací totiž stačí vykouknout zpoza rohu a zmáčknout tlačítko pro střelbu. S žádným mířením se zdržovat nemusíte, autozaměřování udělá vše za vás, což ve svém důsledku celou hru degraduje na jakousi bizarní variaci na Duck Hunt, jen si místo kachen představte německou pěchotu. Ve hře máte sice možnost tuhle featurku úplně vypnout, nicméně hra s tím nepočítá a tak se z jednoho extrému přehoupne do druhého a pro změnu netrefíte vůbec nic. Na druhou stranu se musí nechat, že i když to v případě Call of Duty vývojáři přehnali, ukázali, že rozumné použití autoaimu může být řešením palčivého problému ovládání FPS na PSP.
Skriptománie
Hra nás zavede, jak jinak než do 2. světové války. Co se příběhu týče, tak nečekejte zázraky a pokud si nebudete pečlivě číst vzkazy na loadovacích obrazovkách, snadno se vám stane, že si nějakého posunu v ději ani nevšimnete. O poznání lépe je na tom prezentace a celková herní atmosféra. Hra je doslova napěchovaná zajímavými scénkami, které jí vítaným způsobem oživují. Vše má jeden malý háček každičká věc ve hře je naskriptováná dopředu a opovažte se vybočit z pevně zajetých kolejí. Když už se vám někdy povede něco udělat jinak, než hra čekala, nebudete se stačit divit. Ve druhé misi si máte probojovat cestu uličkou, na jejímž konci čeká nepřátelský obrněný transportér a ze všech stran se na vás řinou němečtí vojáci.
Když jsem uličkou bezmyšlenkovitě proběhl, ještě než transportér dorazil na svoje stanoviště, zjistil jsem, že mě celá nepřátelská armáda začala ignorovat. Někteří vojáci po mě sice po chvíli začali neochotně pálit, avšak většina pořád zatvrzele hleděla na druhou stranu a o své přítomnosti jsem je nepřesvědčil ani samopalem Thompson. Ještě větší překvapení bylo, že kulometčík z transportéru se stal dočasně nesmrtelným. Proč to všechno? Protože podle plánu jsem se měl zrovna plížit mezi domky a na to, že jsem někde úplně jinde, hra tvrdošíjně odmítala reagovat. Naskriptované scénky hře místy dodávají zvláštní kouzlo, ovšem často se stane, že díky nim bojiště vypadá jen jako laciná kulisa.
Válka ve více lidech
Konkurenční Medal of Honor přinesl na PSP multiplayer s velkým M (až 32 hráčů ve hře přes internet), očekávání od Call of Duty tak byla vysoká. Hra bohužel zklamala i na tomhle kolbišti a možnosti hry pro více hráčů jsou přinejlepším průměrné. Zahrajete si několik standardních módů jako Deathmatch, King of the Hill nebo Capture the Flag, tedy nic, co by vás zvedlo ze židle. Navíc si multiplayerová klání užijete maximálně v šesti lidech přes lokální AdHoc WiFi. Ano, obrovským zklamáním je úplná absence jakéhokoliv online módu a jelikož hra neobsahuje ani GameSharing (takže každý hráč musí mít svůj vlastní UMD disk), asi si tuhle hru na vojáky budete užívat jen v jednom.
Call of Duty: Roads to Victory je jen další z dlouhé řady profláknutých sérií, které se snaží vměstnat na miniaturní UMD disky. Z řady trojice válečných FPS, které se prostříleli na PSP, Call of Duty ničím zvláštním nevyniká a skutečně by si ho mohli užít snad jen ortodoxní fandové 2. světové války. Škoda, možná příště.
