Je to písnička stará jako videohry samy, opakující se jako rezavý, skřípějící kolovrátek. V Hollywoodu se za neskutečný obnos natočí kasovní trhák (který o prvním víkendu vytáhne z Američanů neuvěřitelných 71 milionů dolarů), v předstihu se k němu za mrzký peníz narychlo spíchne videohra a všichni jsou posléze rozčarováni, že je to ještě větší blbost, než čekali.
Nechtěl bych teď ani plakat nad tímhle rozlitým mlékem, ani se zmiňovat o kvalitách filmu 300, které již elegantně rozebral Honza Štěpánek. Při sledování plátna v kině jsem se však při některých scénách nemohl ubránit myšlence, jak by TOHLE skvěle vypadalo ve hře. I proto jsem k handheldovému 300 vzhlížel s nadějí, že se zařadí mezi těch několik výjimek, potvrzujících pravidlo brakovosti fimových videoher. Bohužel marně. A kde, že se to vlastně všechno pokazilo?
Začátek smutné pohádky
I když příběh hry přímo koresponduje s obsahem filmu, svou atmosférou, zpracováním i obsahem je někde úplně jinde, konkrétně hluboko pod ním. Ve hře se zhostíte role sparťanského krále Leoniada, který se zrovna nachází v poněkud nezáviděníhodné situaci. Nakrnul perského vladaře Xerxese, stojí s dalšími 299 Sparťany proti přesile 3000:1 a vypadá to, že posily jen tak nedorazí. Jelikož ale každý malý Sparťánek ví, že nejlepší smrt je v pořádném boji, pochoduje třístovka vstříc jisté smrti s úsměvem na tváři.
Jednotlivé mise se do ucelené jednotky snaží zpracovat na PSP tolik oblíbené komiksové sekvence, které jsou, jako jedny z mála věcí ve hře, povedené, stylové, dobře nadabované, snažící se vás navnadit na další porcování Peršanů. Je důležité podotknout, že však nejsou původní, z komiksu Franka Millera, ale pro potřeby hry překreslené, byť s podobnou stylizací.
Do boje!
Nikoho asi nepřekvapí, že 300 je čistokrevná krvavá rubačka a nic jiného, než souboje zakonečné vždy elegantní krvavou sprškou a useknutým údem ve hře (a koneckonců ani ve filmu) neuvidíte. To by ještě nemuselo být na škodu, podobně by se přece dal popsat i král všech akcí God of War. Prvek, který však Leonidovi dává slupky od banánu pod sandály jsou právě souboje a snadno si domyslíte, že pokud se hra skládá výhradně z nich, budete se nejlépe bavit v menu.
300 problémů
I ten, kdo čekal, že si v 300: March to Glory odehraje alespoň své oblíbené scény z filmu, zapláče nad výdělkem. To, že kolem vás bojují stovky vojáků můžete vytušit maximálně ze zvukových kulis. Na display se vám nikdy nedostane víc než pět postaviček najednou a i tak má engine co dělat, aby je stíhal vykreslovat. V některých místech dokonce vnitřnosti PSP nezvládají takovým způsobem, až budete mít pocit, že jste někde omylem aktivovali bullet-time.
A přitom hra neukazuje žádné grafické orgie, ba naopak, většinu času se budete pohybovat po pustých exteriérech a společnost vám bude dělat jen pár nepřátel, nutno říci, že taktéž řádně hranatých. Připočtěte k tomu ještě bídnou práci kamery, rozpačité animace, nepřirozeně působící enginové sekvence a máte před sebou nehezký grafický aušus, na který jistě nejsou hrdí ani vývojáři z Collision Studios, natož Eidos, který se ho teď snaží prodat.
K jádru sparťanského pudla
Hra se snaží evokovat pocit propracovanosti a vy si můžete svého hrdinu celkem slušně upgradovat, novými komby počínaje, lepšími zbraněmi konče. Časem však zjistíte, že všechna vylepšení kromě zbraní jsou k ničemu a ani ty nedělají hru žádným způsobem variabilnější, protože pouze zvyšují sílu vašeho útoku, resp. počet seknutí, než se ten vzpurný Turek zřítí k zemi v gejzíru vlastní krve.
Jedním z hlavních důvodů, proč se polovinu hry budete cítit víc frustrovaní než pobavení, jsou ale štíty. Ten je totiž v záklodní výbavě téměř každého řadového pěšáka nepřátelské armády a přesto, že se zbraněmi jim to příliš nejde, krýt se perští vojáci dokáží náramně. Pokud se dostanete do situace, že na vás (postupně) vyběhne 40 Peršanů a každý z nich má štít, který 100% vykryje všechny vaše standardní útoky, nebudete mít už po první desítce padlých daleko k hysterii a při zvuku meče dopadajícího na kovový povrch, vám naskočí husí kůže.
Dnes budeme večeřet v pekle!
Kromě výše zmíněného utrpení si pro vás 300 tu a tam připraví minihru, kde ovládáte postupující řadu vojáků - falanga, přičemž se vám nad hlavou pohybuje pomalu se zmenšující ukazatel. Těžko říct, co ukazatel vlastně zobrazuje, když ale klesne na nulu, všichni vaši vojáci se sesunou mrtví k zemi. Asi voodoo. Vašim cílem je projít co nejrychleji krátký úsek, přičemž se na vaše kopí budou nabodávat stále další a další nepřátelé v marné snaze zablokovat vám cestu. Nemusíte se bát, že byste zabloudili, pohybovat se totiž můžete jenom dopředu. Zní to neuvěřitelně stupidně, že? A teď si ještě představte, že byste to museli hrát
I přesto všechno si nemohu odpustit poznámku, že jsem se při hraní několikrát přistihl, jak se dobře bavím (vojáci neměli štíty) a říkám si, že tahle věc má něco do sebe. Vzápětí mi však hra okázale předhodila jednu ze svých skutečných kvalit a já si uvědomil, že videohernímu 300 můžeme být jen vděční. Kdyby nebylo tak špatných her, jen těžko bychom si uvědomili, jak moc pro nás znamenají ty skutečně dobré. Jen je nehrajte, stačí, když budete vědět, že existují a v zapadlých regálech herních obchodů čekají na své budoucí oběti.
