Vilnius - Aby Litevci vyvázli z krize, museli přijmout drastická opatření. Za lékařskou péči se tu platí více, důchodcům klesly penze o dvacet procent. Ceny v obchodech jsou stejné jako v Česku, lidé si však vydělají o třetinu méně.
Protesty jako v Řecku se však nekonaly. "Litevci si ještě dobře pamatují, jak se měli za Sovětského svazu," komentuje Branislav Gál, který vede Obchodně-ekonomický úsek na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu.
A.cz: Spolu s Lotyšskem patřila Litva mezi první země Evropské unie, které pocítily dopady ekonomické krize. Byly hlubší než ty, které nyní vidíme v jižní Evropě?
Za poslední dvě generace si Evropané zvykli na jistý životní standard a na to, že se může jen zlepšovat, a nejsme proto připravení akceptovat stagnaci nebo zhoršení. Litva má v živé paměti hospodářský úpadek bývalého Sovětského svazu, a proto se možná lépe umí vypořádat s propadem HDP o patnáct procent, než například Řecko s řádově menším poklesem.
A.cz: Povedlo se tedy trh ozdravit?
V minulém roce litevská ekonomika vzrostla o 5,8 procenta. Na druhou stranu to může o stavu trhu podávat zavádějící informace, protože výchozí pozice je pro každou zemi jiná. I když Němci nebo Francouzi budou v příštích letech růst o nula procent, tak je tam pořád ještě míra bohatství a blahobytu, které je s Litvou nesrovnatelná.
A.cz: Hrubý domácí produkt je ale stále pouze číslo. Jak se žije obyčejným lidem v Litvě?
Situace je přiměřená stavu, ve kterém se ekonomika nacházela před dvaceti lety a období fenomenálního růstu v letech 2002 až 2007. Velkým problémem je každopádně migrace. Za posledních deset let se z Litvy, převážně za prací, odstěhovalo téměř deset procent populace. Na druhou stranu, bez volného pohybu osob v rámci EU by nezaměstnanost byla zcela jistě vyšší než současných patnáct procent, které jsou, co se týče sociálních výdajů, na hranici rozpočtové udržitelnosti.
A.cz: Často odcházejí mladí vzdělaní lidé, kteří po dokončení vysoké školy nezvládli najít práci. Z mých litevských známých plánuje jít ven snad každý.
Dle mého názoru se jedná o přirozený ekonomický pohyb, kdy zaměstnanci mezi jednotlivými regiony jednotného trhu EU přecházejí podle dostupných pracovních příležitostí. Samozřejmě nechci říct, že emigrace jako taková je pozitivní fenomén - odchází lidé v produktivním věku, do kterých země investovala.
A.cz: Dělá s tím Litva něco?
Nemyslím, že s tím lze reálně něco dělat, než vytvořit takové podmínky k práci a podnikání, aby lidé neměli důvod odcházet do zahraničí. Vzpomínám si, jak jsem v Londýně na letišti viděl billboardy v polštině, na kterých polská vláda vyzývala Poláky, aby se vrátili. Nevím, nakolik to ovlivnilo jejich rozhodování, ale zájem mateřské země na pocitu vlastenectví určitě neubere.
A.cz: Podle mě je to hodně o uplatnění vysokoškoláků. Když někdo dokončí ekonomii a ví, že pokud vůbec najde práci, vydělá si relativně méně než v Anglii trháním jahod, tak mnoho motivace zůstat nemá.
To je samozřejmě pravda, na druhou stranu je dobré to vsadit do historického kontextu. Litva, tak jako Česká republika, byla ještě před jednadvaceti lety součástí RVHP. Jsem přesvědčen, že za tu dobu ušla kus cesty, ale lidé jsou pochopitelně netrpěliví. Jaká je role státu? Stát by měl vytvořit podmínky k podnikání a snažit se nepřekážet.
A.cz: Jistě, ale v Evropě jde vývoj přesně opačným směrem - sociální stát je nejsilnější v historii. Jak je na tom vlastně Litva ve srovnání s jinými zeměmi?
V Litvě má stát daleko menší podíl na reálné ekonomice a nemá ambici snažit se ovlivňovat veškeré dění. Současná vláda je rozpočtově umírněná a snaží se utrácet jen tolik, kolik si může dovolit. Má samozřejmě velké štěstí v tom, že může využívat významných prostředků evropské kohezní politiky. Ta se na příjmové stránce státního rozpočtu podílí z třiceti procent.
A.cz: Co jsem slyšela, v Litvě toho stát platí méně než třeba v Česku.
V Litvě je obecně vyšší „spoluúčast" na zdravotní a sociální péči. My jsme zvyklí - a je to v nepoměru k naší relativní ekonomické vyspělosti - na vyšší solidaritu státu v sociální oblasti, než je nejen v nových členských zemích EU obvyklé.
A.cz: O Pobaltských zemích se příliš nemluví, ač v roce 2009 trpěly největším poklesem ekonomiky v Unii. Je to proto, že nemají euro, nebo se už situace natolik zlepšila?
Estonsko platí eurem, a jestli se nepletu, je v současnosti kromě Lucemburska jediné, které dodržuje podmínky Paktu stability a růstu. Mělo by se samozřejmě rozlišovat mezi problémy ekonomického charakteru, jako je například pokles HDP, a problémy rozpočtového typu, které jsou spojené se současnou dluhovou krizí. Ty Litevci nemají, protože nechtěli spoléhat na to, jestli jim nikdo v roce 2009 hodí záchranný kruh, anebo nikoliv. Mezinárodní měnový fond pomoc nabídl, ale k půjčce nikdy nedošlo. Litva upřednostnila zásadní konsolidaci výdajů. Například důchody pracujících penzistů klesly o dvacet procent.
A.cz: To je poměrně nepředstavitelné i pro Česko.
Pamatuji si, jak ministerstvo financí uvedlo, že při některých scénářích vývoje české ekonomiky se důchody nebudou moct valorizovat. Uměli bychom si představit jejich reálné snížení, tak jako v Litvě?
A.cz: A Litevci nijak neprotestovali?
Nechtěl bych paušalizovat, protestovalo se i zde. Litevci si nicméně ještě pamatují na životní úroveň za Sovětského svazu, pro ně ta samostatnost má svoji cenu. Protesty jako v Řecku se tu neprojevily a je to i tím, že země Pobaltí nezažily tak dlouhé období blahobytu. Benefity sociálního státu, který utratí více, než je schopen vybrat na daních, nejsou v Litvě považovány za neodmyslitelné lidské právo.
A.cz: Zasáhly Litvu nějak současné problémy eurozóny?
Hospodářství země je samozřejmě velice provázáno s vývozem do Evropské unie - ne v takové míře jako v České republice, ale i tak Litva patří mezi státy EU, jejichž podíl obchodu na HDP je nadprůměrný. Větším problémům se země dokázala vyhnout i díky tomu, že má flexibilní pracovní trh a mzdové náklady jsou zde jedny z nejnižších v Evropě.
A.cz: Litva je také známá svým eurooptimismem. Navzdory problémům v eurozóně se nadále hlásí k tomu, že chce do dvou let přijmout euro.
S dříve deklarovaným datem přijetí eura v roce 2014 se již nepočítá. Zatím se nepodařilo splnit Maastrichtská kritéria, tedy snížit inflaci a dlouhodobé úrokové sazby k úrovni Německa, Lucemburska, či Nizozemska. Možná si Litva začíná i uvědomovat, že spíše než usilovat o dosažení nějaké mety, bude smysluplnější řídit se v praxi principy zodpovědné správy veřejných financí a vstup do měnové unie neuspěchat. Navíc, litevská měna je již od června 2004 zafixována v pevném kursu k euru, takže v měnové unii již Litevci de facto jsou.
A.cz: Nicméně změnil se v souvislosti s dluhovou krizí přístup Litevců k eurozóně?
Jako menší země, která je trochu stranou evropského dění, Litva unijní témata natolik neprožívá, alespoň v tisku se nerozebírají do takové hloubky, jak je tomu běžné u nás. Většina lidí vnímá pozitivně evropskou integraci, která s sebou přinesla možnost volně cestovat, přeshraničně podnikat a vyvážet bez cel. V obsahové stránce stále častějších evropských summitů se ztrácejí. Pro Litevce jsou Brusel i Atény daleko a více je zajímá, z čeho zaplatí náklady na topení, které v zimních měsících spolknou podstatnou část příjmů obyvatel odkázaných na sociální dávky. Výhradní dodavatel energických surovin, Rusko, dává Pobaltí zřetelně najevo, že nezávislost něco stojí.
