„Není tajemstvím, že se na univerzitách a ve vědeckých ústavech vymyslí leccos, ale využije se z toho jen málo. A není to jen český problém, nýbrž světový. Do výzkumu jdou velké finanční zdroje, ovšem efektivita procesů, odehrávajících se mezi akademickou a komerční sférou, je malá," říká Ivan Dvořák z agentury Innovation Leadership Agency (ILA), organizace, zabývající se komerčním využíváním výsledků vývoje, tzv. transferem technologií.
Pokud vím, hodně spolupracujete s Karlovou univerzitou. Jste na ní závislí?
Kdepak, nejsme vázáni jen na ni. Nejsme přímo spojení s žádnou vysokou školou. Častý model je, že si vysoká škola zřídí vlastní kancelář, zabývající se otázkami aplikace a obchodního zhodnocení výsledků výzkumů. Nevýhodou je, že i taková kancelář bývá pohlcena byrokratickou atmosférou celé školy. My jsme oproti tomu normální firma, která si na sebe musí vydělat.
Čím především?
Inspirujeme se ve Velké Británii. Náš pohyb je blíže trhu než oněm univerzitním kancelářím, o kterých jsme mluvili. Zabýváme se především zakládáním nových podniků, které těží z aplikace nových technologií, nápadů a vynálezů. Také prodáváme patenty a licence, ale to není naše primární záležitost. Nesedíme na stovkách milionů ze strukturálních fondů, máme malý flexibilní tým, jehož jádrem je sedm lidí.
Efektivita univerzitních kanceláří bývá malá. Jste efektivnější?
Minimálně se tím dokážeme uživit, což je samo o sobě jistým dokladem efektivity. Jestli od vás někdo odkoupí vzniklý podnik, anebo vám vyplácí podíl z toho, jak funguje, je to důkaz. I my někdy žádáme o veřejné financování, ale v podstatě ve prospěch podniků, které už běží, žádné dotace nejsou. Všechny ty útvary univerzit se samozřejmě samy uživit nedokážou - a to nejen v Česku.
Karlova univerzita, s níž spolupracujete, zakládá také své firmy?
Zakládá, ale málo. Třeba založila tzv. spin-out, který se jmenuje AB Pharma. Jde o firmu na testování léků, která vznikla v Hradci Králové při farmaceutické fakultě. Část expertizy, kterou fakulta má, převedla do této firmy a spolupracuje na komerční bázi. Takže to, co dříve dělala jako vedlejší hospodářskou činnost, nyní dělá transparentněji. UK má v této firmě podíl.
Pokud vím, ono centrum transferu technologií jste pro Karlovu univerzitu navrhli, a ještě jste na ně získali peníze. Nevytvořili jste si tak vlastně konkurenci?
Dalo by se to tak říct, ale my to tak nikdy nevnímali. Teď jsou na vlastních nohách a oni nám zprostředkovávají můstek na UK, která je velkým subjektem, mimochodem na počet studentů čtyřikrát větším než Oxford. Ono centrum se zabývá hlavně vnitřními předpisy, evidencí a podobně. My se pak soustředíme na týmy, které sedí na fakultách, mají třeba dobrý nápad i pochopení pro komercializaci, ale nevědí, jak ji provést.
UK je možná čtyřikrát větší než Oxford, ale aplikační výsledky nemá ani zdaleka srovnatelné. Jste tomu blízko: proč tomu tak je?
Máte pravdu, na velikost pražské univerzity by intenzita transferu technologií do praxe měla být asi desetkrát větší. Před pár lety jsme spočítali, že ve srovnání s evropským benchmarkem využívá Karlova univerzita svůj potenciál na 13%; teď je to možná 20%.
Ale není to jen případ UK. V rámci českých vysokých škol obecně funguje velká šedá zóna. Než aby se vědci prokousávali byrokratickou strukturou, dělají projekty pro byznys vedle. A to je špatně. Třeba už jen proto, že si nikdy jako jednotlivci nevyjednají takové ceny, než kdyby za ně jednala univerzita. Existuje tzv. oxfordská tabulka, podle níž funguje financování transferu technologie: odečtou se náklady, a z toho, co zbyde, jde třetina vědci, třetina univerzitě a třetina ve prospěch pracoviště. Samozřejmě, že si ani Oxford na sebe nevydělá z transferu technologií, ale má systém příjmů propracovaný: 52% pochází z poradenství, zbytek je transfer technologií a prodej licencí.
Druhá věc, kterou si musíme uvědomit, je fakt, že v Česku nemáme moc opravdu velkých firem, které by tu dávaly peníze na výzkum. Třeba farmaceutická firma Johnson&Johnson dává na výzkum velké peníze, a nejen na ten základní, ale i na aplikovaný, ale ne tady u nás. Hodně firem je u nás příliš malých, mají problémy s platy, s trhy a nemohou uvažovat moc dopředu. Ale aby bylo jasno: situace v celé Evropě je podobná, objeli jsme kde co, a třeba v takové Francii se nemáme co naučit. Pouze snad v Británii, ve Švýcarsku a ve Švédsku.
A konečně, neštěstí Evropy jako třetí problém: příliš málo lidí - třeba ve srovnání s USA - tady chce podnikat. A Česká republika je na tom ještě o něco hůř. Když jde mladý Američan na vysokou školu, 70% čerstvých studentů chce mít po škole vlastní podnik. Když ze školy odcházejí, vlastní firmu chce mít 17% absolventů. V České republice chce mít vlastní podnik 7% studentů a 2% absolventů. Ničí nás zaměstnanecká mentalita. Češi studují, aby se mohli zaměstnat u ČEZ, anebo v Deloitte, když umějí dobře anglicky. Ale jen zlomek mladých lidí se rozhodne, že založí vlastní podnik a bude třeba něco vyrábět.
Které zdejší vysoké školy - kromě těch pražských - jsou úspěšnější v transferu technologií než ty ostatní?
K nejaktivnějším patří Ostrava a Brno, také Pardubice, Olomouc, Plzeň a České Budějovice. Je to i otázka věku akademické obce a managementu škol. S lidmi mého věku už se toho moc nenadělá. A třicátníků a čtyřicátníků není na školách moc.
Přiznám se, že jsem si představoval, že proces bude rychlejší. Když jsme se do transferu technologií pouštěli ve spolupráci s Univerzitou Karlovou někdy v roce 2003 poprvé a uspořádali návodný seminář, v auditoriu byli tři lidé. Dnes jich je tam padesát. Oxford se v tom také dvacet let plácal, ale přesto se bojím, že to, co vidíme kolem, je krize. Český vzdělávací systém považuji za časovanou bombu.
Můžete dát příklad firem, které jste založili?
Třeba CE-Traffic. Je to firma, která dělá on-line navigace. Transfer technologie nebyl z ČR, ale z Izraele. Firma má dnes záběr na Polsko, Česko, Maďarsko, Slovensko, Rakousko. Šlo to pomaleji, než jsme si představovali, ale teď už společnost běží a naším cílem bude ji prodat velkému hráči.
Dalším příkladem je zdravotnické zařízení MC Anděl. Základní tezí je vybudovat ambulantní zdravotnické zařízení pro 21. století. Celosvětová snaha je vysunout přístroje z nemocnic a co nejvíce fungovat ambulantně a tele-medicínsky. Jde o to, kontrolovat potřebné funkce přes chytré telefony. Nevím, jak to řešíte vy, ale nejlepší je mít síť vlastních doktorů, nejlépe známých, které obcházíte. A takovou privátní strukturu, kterou si lidé sami vytvářejí, my nabídneme na klíč.
Kolik firem do roka založíte a jaký je „odpad"?
Nemáme toho hodně. Někdy se člověk netrefí zcela, někdy se nepovede realizace. Řídíme se zásadou, že když to nejde, rychle jdeme jinam. Ročně založíme do pěti firem.
