Stát by neměl řešit jen deficit veřejných financí, ale i ten, který pramení z toho, že se za posledních dvacet let v Česku nenarodil milion dětí.

„Zadlužili jsme se v obou těchto položkách, ale lidský faktor je možná vážnější než dluh v penězích. Přitom onen finanční dluh považujeme za důležitější, a to až do té míry, že je potřeba šetřit na podpoře rodinné politiky. To je krátkozraké," říká profesor ekonomie Lubomír Mlčoch z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Nedávno sepsal studii nazvanou Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot.

Za „deficit" v počtu narozených dětí podle něj může jednak kulturní faktor, rychlý přechod ke společnosti konzumního typu a pokušení mít se dobře teď hned, co nejrychleji. Jsou ale i ekonomické důvody. Někteří autoři z oblasti demografie argumentují tím, že ve srovnání s dobou konce komunismu podpora rodiny rapidně klesla.

„Zejména podpora rodiny s dětmi. I podle některých demografických studií stát podporuje bezdětné a trestá rodiče za to, že mají tu drzost vychovávat děti," podotýká Mlčoch. „Ukazuje se, že naše svobodná společnost je vůči rodině v jistém smyslu nepřátelštější než normalizační režim," dodává.

Vzor? Francie a severské státy

Podle Mlčocha existují státy, které vědí lépe, „jak na to", podporují rodiny promyšleněji a hlavně dlouhodoběji. Nemění pravidla a vytvářejí ovzduší důvěry a jakýchsi záruk, že stát rodinu nenechá padnout. Z tohoto hlediska vychází nejlépe Francie, odborníky dobře hodnocené jsou také severské státy. Skandinávie se přitom vyznačuje vysokou mírou pracovní aktivity žen a současně ne tak špatnou porodností.

„Existuje model, který vychází z toho, že dnešní člověk si nadevše cení svobody volby. Oni se snaží rodinám nabídnout širokou paletu možností, aby si mohly vybrat. Rodina se například může rozhodnout, zda využije státem budovaného systému jeslí a školek. Pokud ale nechce, dostane příspěvek ve stejné výši na to, že je posílá do soukromých škol. Nebo se jedna matka stará o dvě své děti a čtyři cizí. Stát to podporuje," vysvětluje Mlčoch.

Velkou záhadou je nicméně neúspěch robustní prorodinné politiky v Německu, jehož demografický vývoj je varovný. "Oni zřídili ministerstvo pro rodinu, přišli s aliancí pro rodinu, do které chtěli zatáhnout i byznys, vědecké elity a další, ale nakonec to všechno vyšumí. Kariéra hraje v životech lidí tak významnou roli, že nějakých 25 procent se rozhodne dopředu, že se nebudou ženit či vdávat, a soustředí se na práci. Přes 50 procent domácností je bezdětných," říká Mlčoch.

Manažerům hrozí Baumolova nemoc

Ekonomiku podle něj zajímá pouze zdravá vzdělaná síla v produktivním věku připravená k prodeji na trhu. Kde se ta síla vezme, nikoho nezajímá. Z toho plyne, že by se měl i soukromý byznys více zajímat o rodinnou politiku.

Největší obětí současného systému jsou přitom sami manažeři či podnikatelé. „Je popsána takzvaná Baumolova nemoc, která spočívá v tom, že onen manažer si uvědomuje, že každou hodinou, kterou věnuje rodině, mu unikají statisícové příjmy. On si jen ukrádá čas pro rodinu. Otcové i matky často děti v podstatě nevidí.  A to kompenzují financemi," vysvětluje Mlčoch.

---------------------------------------------------------------------------

Má vůbec v tržní ekonomice šanci tradiční rodina?

Budou státy s vyšší porodností ekonomicky úspěšnější?

Co s tím může dělat běžný člověk?

Celý rozhovor s Lubomírem Mlčochem čtěte v týdeníku Ekonom. K dostání na obvyklých místech.

Přečíst si ho můžete i na iPadu a iPhonu nebo na zařízeních se systémem Android.