S kolegyní Martinou Mysíkovou jste zkoumaly vliv koronavirové pandemie na hranici příjmové chudoby. V čem studie spočívala?
Modelovaly jsme dva scénáře vývoje na datech z roku 2018. V prvním jsme simulovaly, že příjem všem pracujícím klesne na tři měsíce o polovinu. V druhé situaci jsme zohlednily ekonomická omezení, takže jsme pro různá odvětví a zaměstnání modelovaly propad příjmů ve společnosti.
K jakému závěru jste došly?
V obou případech nám vyšlo, že celkový propad příjmů ve společnosti může vést ke snížení samotné hranice chudoby vypočtené z příjmů. To, že dojde ke snížení hranice chudoby, se může paradoxně odrazit v poklesu počtu lidí, kteří jsou považováni za chudé. Nicméně toto snížení by bylo pouze iluzorní.
Kdybychom tedy zachovali hranici chudoby, která platila před koronavirovou krizí, pak by chudých dle vašich modelů přibylo?
Ano, počet lidí, jejichž příjem by se dostal pod hranici chudoby, by se zvýšil asi o 200 tisíc. To je podle mě více vypovídající ukazatel toho, do jaké míry mohou mít koronavirová omezení vliv na příjmovou situaci lidí a na chudobu.
Koho se to podle vaší studie dotkne nejvíce?
Lidí, kteří už předtím měli nízké příjmy nebo finanční problémy. Těch, kteří pracují na základě nějakých nestandardních pracovních smluv - na částečné úvazky, smlouvy na dobu určitou, dohody nebo OSVČ. Tito lidé jsou méně kryti pracovněprávní ochranou a nejvíce ohrožení tím, že o práci přijdou. Lidé s nízkými příjmy také často nemají dostatečné finanční rezervy a mají dluhy. Jakýkoliv výpadek příjmů tak pro ně může znamenat existenční problémy. Koronavirovou krizí budou také více zasaženy ženy.
Kamila Fialová
Absolvovala Institut ekonomických studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 2012 získala doktorát obhajobou dizertační práce Three Essays on Labor Market Institutional Environment. Kromě ekonomie studovala i demografii na Přírodovědecké fakultě UK. Od roku 2014 působí v oddělení Ekonomické sociologie v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR. Předtím pracovala jako makroekonomická analytička v Komerční bance, kanceláři místopředsedy vlády nebo jako konzultantka v oblasti trhu práce pro Světovou banku.
Letos v červnu získala prestižní prémii Otto Wichterleho. Jak k tomu uvedla Akademie věd, Kamila Fialová publikuje v angličtině expertní studie a working papers, z nichž výjimečné postavení má studie publikovaná The World Bank či kapitola v knize, která vyjde letos na podzim v prestižním britském nakladatelství Routledge.
Když zmiňujete ženy - podle statistik je podíl žen pracujících za nízké mzdy v Česku téměř trojnásobný oproti mužům. Čím to je dané?
V České republice je rozdíl mezi platy mužů a žen, takzvaný gender wage gap, jedním z nejvyšších v Evropě. Činí přes dvacet procent. Určitý vliv má příslušnost k nějakému ekonomickému odvětví nebo to, zda žena zastává vyšší pozici ve firemní hierarchii. Stále zde ale zůstává velká část rozdílu, která se těmito faktory vysvětlit nedá, tedy prvek mzdové diskriminace.
Hraje v tomto roli rodinná politika státu?
Do velké míry. Máme velmi dlouhou mateřskou a rodičovskou dovolenou, které ženy mohou čerpat a které způsobují velký zlom v jejich kariéře. Souvisí to i s tradičním modelem rozdělení role muže a ženy, který je určitým způsobem vžitý a jejž společnost akceptuje. Mám také za to, že mzdové rozdíly mezi muži a ženami se ještě více prohloubí po současné koronavirové krizi. Většina péče o děti v době uzavření škol byla v rukou žen a stejně tak i odvětví, která musela omezit činnost, byla dominantním zaměstnavatelem žen.
Často se v této souvislosti hovoří o potřebě částečných úvazků. Z vašich výzkumů vyplývá, že v západní Evropě jsou částečné úvazky velmi populární, ve východní nikoliv. Čím to je?
Je tam víc faktorů. Firmy ve východní Evropě nejsou zvyklé nabízet částečné úvazky a také jim chybí větší motivace ze strany státu. Je pro ně jednodušší je nenabízet. Dochází však k určitým posunům, například zavádění sdílených pracovních míst. Pro lidi jsou však velkou překážkou nízké mzdy. Ty neumožňují pracovat na částečný úvazek a zároveň z tohoto platu vyžít a uživit svoji rodinu. To je rozdíl od západní Evropy, kde to možné je.
Podle statistik jsou v tomto ohledu specifickou skupinou ženy.
Ano, u žen v produktivním věku je u nás ve srovnání se západní Evropou rozdíl nejmarkantnější. V Česku pracuje na částečné úvazky asi sedm procent žen, zatímco v západní Evropě pětkrát tolik. Když ženy udávaly důvody, proč pracují na částečné úvazky, v západních státech nejčastěji zmiňovaly péči o člena rodiny.
Jaký důvod uváděly ženy v Česku?
To, že nemohly najít práci na plný úvazek. Částečný úvazek tedy ani nepreferují, což může souviset i s rodinnou politikou státu. Ženy mohou na dlouhou dobu zůstat doma s malými dětmi. Když se poté vracejí do práce, tak přecházejí rovnou na plný úvazek. Celkově je tedy zaměstnanost žen srovnatelná se západní Evropou. Je však vychýlená ve prospěch plných úvazků.
Jak by mohl stát systém změnit, aby lidem - nejen ženám - s nižšími příjmy pomohl?
Měl by nastavit podmínky pro vývoj ekonomiky způsobem, který podporuje aktivity s vyšší přidanou hodnotou odměňované vyššími mzdami. Tak aby se model montovny využívající levnou pracovní sílu přeměnil na model založený na inovacích, investicích do vědy a výzkumu, vyšší produktivitě práce a odpovídajících vyšších mzdách.
Samozřejmě to musí být doprovázeno změnami ve vzdělávacím systému. Ten v současnosti není zcela nakloněn probíhajícímu technologickému vývoji. Konkrétní pomoc ohroženým skupinám je důležitá, ale systémově nevyřeší to, že v Česku přetrvávají nízké mzdy.
Pomohlo by zvýšení minimální mzdy?
Nejsem si jistá, jestli by to bylo zásadní řešení. Vnímám to spíše jako krok, který by měl obrat k jinému nastavení ekonomiky doprovodit. Minimální mzda je u nás jedna z nejnižších v unii. Slouží jako signál toho, co je pro stát akceptovatelná odměna za práci. Pokud stát dává signál, že minimální mzda, která je dlouhodobě pod prahem chudoby, je akceptovatelnou odměnou, tak to podle mě není správné. Nepomůže to tomu, aby se mzdy zvýšily. Role minimální mzdy je tedy spíše vedlejší, ale také důležitá.
A snížení daňového zatížení práce, které je u nás jedním z nejvyšších v Evropě?
Daňové zatížení práce je určitě faktorem, který nízkopříjmovým pracovníkům komplikuje životní situaci. Zatímco evropský průměr celkového daňového zatížení práce se pohybuje kolem 32 procent včetně všech odvodů, v České republice je to asi 39 procent.
Stát tedy na jednu stranu dává zaměstnavateli signál, jaké má dávat lidem minimální ohodnocení za práci, sám ji však poté zdaní mnohem více, než je v EU standardem, což nedává ekonomický smysl. Nízkopříjmovým skupinám by se měl stát snažit pomoct, ne je naopak více daňově zatěžovat. Vidím tedy prostor pro růst minimální mzdy, zůstává však otázkou, jak velký. Zároveň by tento růst měl být doprovázen oním snížením daňového zatížení nízkých příjmů.
Jaký je názor vás coby ekonomky zabývající se mzdami na zavedení nepodmíněného příjmu, tedy částky, z níž člověk vyžije a dostane ji každý bez ohledu na to, zda pracuje, či nikoli?
O nepodmíněném příjmu se hodně mluví v souvislosti s technologickou revolucí, automatizací a robotizací práce. Je možné, že v budoucnu by se nepodmíněný příjem mohl ukázat jako dobré řešení toho, že někteří lidé ztratí práci kvůli nástupu technologického pokroku. Myslím si však, že je to hudba budoucnosti. Nepodmíněný příjem rozhodně není opatření, které by mělo být zvažováno v současnosti a rozhodně ne v České republice.
Co vás vedlo k tomu, že se ve své práci věnujete právě ekonomii trhu práce a ekonomii chudoby a blahobytu?
Ekonomie přišla tak nějak sama ke mně. Jako dítě jsem rozhodně nesnila o tom, že budu dělat kariéru vědkyně ani ekonomky. Na přírodovědecké fakultě jsem studovala obor demografie-ekonomie a později mě začala víc bavit ekonomie. Zkoumá témata, která jsou člověku bližší. Konkrétně aspekty toho, jak společnost funguje. Zajímalo mě, co ovlivňuje výši mzdy nebo do jaké míry se člověku vyplácí vzdělání.
Na jakou další problematiku ve vašem oboru byste se v budoucnosti ráda zaměřila?
Chtěla bych se dál hlouběji zabývat nízkými mzdami a chudobou a do budoucna budu čekat, jaká témata ke mně přijdou. Ráda bych také začala učit na univerzitě, protože předávání znalostí mladé generaci vnímám jako smysluplnou činnost.
